ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1898.2022.3
sp. zn. 25 Cdo 1898/2022-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: AAAAA (pseudonym) , zastoupená Mgr. Alenou Pařízkovou, advokátkou se sídlem Řešovská 519/1, Praha 8, proti žalovanému: BBBBB (pseudonym) , zastoupený JUDr. Martinem Dostálem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, o zaplacení 1.160.809 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 64/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 15 Co 333, 334, 335, 336/2021-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 28 C 64/2018-136, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 7. 2021, č. j. 28 C 64/2018-184, usnesení ze dne 19. 7. 2021, č. j. 28 C 64/2018-186, a opravného usnesení ze dne 15. 7. 2021, č. j. 28 C 64/2018-187, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.044.728 Kč, co do částky 116.081 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Rozhodl tak o žalobě na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně způsobeného jednáním žalovaného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 7. 10. 2015 žalovaný (tehdy šestnáctiletý) žalobkyni (tehdy sedmnáctiletou) znásilnil. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 67 Tmo 29/2016, byl žalovaný jako mladistvý pachatel shledán vinným tím, že poškozenou pozval k sobě domů, tam ji položil na postel a snažil se ji znehybnit, přes odpor ji líbal, svlékl a prsty ruky jí způsobil krvácivé poranění pochvy, čímž spáchal provinění znásilnění, za něž byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Žalobkyně (která před znásilněním ještě ani nezačala žít sexuálním životem) poté zažívala pocity bezmoci, strachu, nejistoty a úzkosti, pro něž musela vyhledat psychologickou pomoc, trpěla depresivní poruchou, úzkostnými projevy a pocity ohrožení. Soud vzal u žalobkyně za prokázanou posttraumatickou stresovou poruchu, která způsobuje ztížení jejího společenského uplatnění. Při hodnocení závažnosti ztížení společenského uplatnění podle §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní východiska byla publikována pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Metodika“) vyšel z posudku MUDr. Vlastimila Tichého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a stanovení nemateriální újmy na zdraví (od 1. 1. 2021 „hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví“ – dále jen „znalec Metodiky“), a jím navrženou výši zadostiučinění snížil o 10 % na 1.044.728 Kč s odůvodněním, že žalovaný byl v době činu nízkého věku, doposud studuje a neměl zatím příležitost vytvořit si finanční úspory, z nichž by žalobkyni zaplatil náhradu. Nicméně jelikož je studentem vysoké školy, lze podle soudu předpokládat, že v budoucnu bude mít dostatek finančních prostředků na úhradu zadostiučinění žalobkyni, byť ve splátkách. Soud nesnížil náhradu více, jak požadoval žalovaný, protože žalovaný neprojevil žádnou sebereflexi a lítost.
K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 15 Co 333, 334, 335, 336/2021-230, odmítl odvolání žalovaného proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil jej ve vyhovujícím výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud sice dal zapravdu žalovanému, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje jisté nedostatky, celkově však zhodnotil rozhodnutí soudu prvního stupně jako přezkoumatelné a odvolání neměl za opodstatněné. Vyšel z prokázaných zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný žalobkyni znásilnil, že žalobkyně v důsledku toho utrpěla otřes, s nímž se snažila vypořádat za pomoci odborníků, avšak přetrvávajícím následkem zůstala posttraumatická stresová porucha. Odvolací námitku žalovaného, že žalobkyně již (v době rozhodování odvolacího soudu) žádnými negativními následky netrpí a její zdravotní stav měl být ověřen doplňkem znaleckého posudku, pokládal odvolací soud s ohledem na koncentraci řízení před soudem prvního stupně za opožděnou. Námitky žalovaného týkající se aktuálního partnerského a rodinného života žalobkyně, její sebeprezentace na sociálních sítích a účast na společenských akcích nevyvrátily správnost závěru MUDr. Tichého o existenci posttraumatické stresové poruchy žalobkyně. Znalec vysvětlil, že nejsou v rozporu s jeho závěry, jde o projev přizpůsobení a snahy žalobkyně o vyrovnání se s životní realitou. Soud dále neshledal opodstatněnými ani výhrady k formálním náležitostem rozsudku, ani námitku, že se přisouzená částka vymyká běžně přiznávaným náhradám, jak se podávají z žalovaným odkazovaných rozhodnutí trestních soudů. Projednání náhrady újmy v trestním řízení není tak precizní jako projednání žaloby v civilním řízení. Rozhodnutí v trestních řízeních spočívá v přiznání plnění, které trestní soud považuje za bezpečně odůvodněné bez rozsáhlého dokazování, a přitom může odkázat poškozeného se zbytkem nároku na civilní řízení. Z dalších žalovaným odkazovaných rozhodnutí vyplývá, že soudy byly limitovány požadovanou výší nároku. V dané věci pak byla požadována náhrada za ztížení společenského uplatnění konkrétním diagnostikovaným poškozením zdraví, jehož projevy a dopad do života odborník popsal a ohodnotil. Odvolací soud proto (za situace, kdy zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden) potvrdil vyhovující výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli nesouhlasil s krácením zadostiučinění z důvodu věku žalovaného, a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů na znalecké posudky.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti celému jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání. Měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázce dovolacím soudem dosud neřešené. Podle jeho názoru odvolací soud zcela ignoroval požadavek na zachování principu proporcionality a zohlednění částek náhrad přiznaných v jiných srovnatelných věcech při respektování předem jasně daných kritérií ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1791/2016. Protože i v adhezním řízení je nárok poškozených posuzován podle §2958 o. z., měly by být závěry trestních soudů plně aplikovatelné i v civilních sporech. Uvádí-li v napadeném rozhodnutí odvolací soud, že žalobkyně se domáhala náhrady za poškození zdraví spočívající v existenci posttraumatické stresové poruchy, pomíjí, že toto poškození zdraví může být posouzeno podle §2958 o. z. jako bolest nebo jako ztížení společenského uplatnění. V daném případě právní titul, z nějž je dovozován nárok na žalovanou částku, určily soudy, nikoli žalobkyně. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19, a jemu předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, žaloba na náhradu nemajetkové újmy, která uvádí pouze jednu souhrnnou částku požadované náhrady a nerozděluje ji na jednotlivé dílčí nároky (náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy), je neurčitá. Žalobkyně neurčila, jaký nárok a v jaké výši uplatňuje, což soudy neměly nahrazovat svou úvahou, ale měly žalobu odmítnout. Odvolací soud však sám označil nárok za nárok na náhradu za konkrétní poškození zdraví, přetrvávající následek znásilnění – posttraumatickou stresovou poruchu. Nezabýval-li se tím, není-li daný nárok bolestným, neboť duševní útrapy, pod něž lze zahrnout i tzv. psychickou bolest, mohou být odškodněny jako bolest (ačkoli Metodika nemá samostatnou položku bolestného pro diagnózu posttraumatická stresová porucha), zatížil řízení vadou. K námitce nejasného vymezení nároku v žalobě odkázal žalovaný i na jiná rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy způsobené znásilněním. Závěr soudů, že posttraumatická stresová porucha u žalobkyně stále trvá, postrádá oporu ve zjištění, jak je poškozená omezena v obvyklém způsobu života. Znalec MUDr. Tichý v rozporu s požadavky vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 751/2017 nepopsal konkrétní projevy posttraumatické stresové poruchy, neuvedl, v jakých sférách života žalobkyně, s jakou intenzitou a po jakou dobu se projevovala. Poruchy chování žalobkyně, a tedy existence posttraumatické stresové poruchy v době vyhlášení rozsudku nebyly prokázány. Přestože podle (ve spise též obsaženého) posudku MUDr. Cendelíkové žalobkyně již poruchou, která trvala několik měsíců, netrpí, vycházel odvolací soud z toho, že porucha stále trvá. Otázka, zda je obligatorním zjištěním znaleckého posudku i délka trvání posttraumatické stresové poruchy, byla řešena v rozporu s rozhodovací praxí reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017. sp. zn. 8 Tdo 751/2017. Odvolací soud dále v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 190/2017 vyšel z vyčíslení náhrady nemajetkové újmy znalcem, jehož úkolem je však vytvoření medicínského podkladu pro závěr soudu a nikoli stanovení výše náhrady. Otázku relevantnosti náhrad přiznávaných v adhezním řízení pro rozhodování civilních soudů řešil odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019. Podle dovolatele se satisfakce přiznávané obětem znásilnění (za posttraumatickou stresovou poruchou jako následek znásilnění s daleko brutálnějším průběhem), pohybují v maximálních částkách do 500.000 Kč. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, nemá být výše náhrady tak vysoká, aby přivedla škůdce k existenčním problémům (např. insolvence) a aby v konečném důsledku poškodila poškozeného tím, že mu vůbec nebude uhrazena. Žalovaný je student, jen si vydělává pouze na brigádách a žalobkyni již zaplatil náhradu ve výši 200.000 Kč prostřednictvím zápůjčky, dále musel hradit náklady řízení, zbývající část náhrady je tedy pro něj likvidační. Tyto skutečnosti rovněž zůstaly odvolacím soudem pominuty. Dovolatel dále poukázal na to, že rozhodnutí o náhradě nákladů proběhlo bez zohlednění pokynů, které ohledně stanovení tarifní hodnoty v případech imateriální újmy vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Přípustnost dovolání by pak podle dovolatele měla Nejvyššímu soudu umožnit přihlédnout i k vadě řízení spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený soudce. V souladu s komentářovou literaturou, usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2276/20, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, č. j. 1 Nc 2210/2020-1049, by se soud měl zdržet hrozby postihy, které s řízením nesouvisí, například podání podnětu ke kárnému řízení, neboť občanský soudní řád poskytuje dostatečné prostředky pro vypořádání s nevhodným chováním účastníka. V daném případě soudkyně soudu prvního stupně na jednání zástupci žalovaného sdělila, že o jeho vystupování bude informovat advokátní komoru. Konstatoval-li pak v návaznosti na námitku žalovaného týkající se podjatosti soudkyně soudu prvního stupně soud odvolací, že žalovaný svá tvrzení o podjatosti neobjektivizoval, byť sama soudkyně se takto vyjádřila na č. l. 188, nemůže jeho závěr obstát. Závěru, že verbální zhodnocení zástupce účastníka může svědčit o podjatosti, nasvědčuje i bod 78 nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17. Vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci je pak též opomenutí důkazů odvolacím soudem. Žalovaný své odvolání podával též z důvodu ve smyslu §205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., že doposud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť jsou tu jiné skutečnosti a důkazy, které doposud nebyly uplatněny. Navrhoval důkazy fotografiemi ze sociálních sítí hovořícími proti závěrům o přetrvávajících zásadních dopadech do života žalobkyně, odvolací soud tyto důkazy neprovedl, aniž by vyložil důvody, které jej k tomu vedly. Zatížil tak řízení vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal jiný senát.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a zabýval se dále přípustností dovolání.
Proti části rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání, není dovolání objektivně přípustné, neboť v souladu s §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je přípustnost dovolání vyloučena ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., přičemž do této kategorie spadá i rozhodnutí o odmítnutí odvolání.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení.
Zbývající část dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu není přípustná podle §237 o. s. ř.
Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Není pochyb o tom, že znásilnění je zásadním útokem na fyzickou a duševní integritu ženy a může vést jak ke vzniku fyzické újmy, tak představovat zásadní zásah do osobnostních práv tímto násilným aktem postižené ženy či dívky. Při posouzení nároku na finanční zadostiučinění je třeba rozlišit o náhradu jakých újem poškozená usiluje – v úvahu bude nepochybně přicházet nejen satisfakce za zásah do osobnostních práv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 82/2021), ale též kompenzace za újmu na zdraví v podobě bolestného či náhrady za ztížení společenského uplatnění nebo jiné nemajetkové újmy, případně různé kombinace těchto nároků. Aby bylo možné dostát požadavku na rovnost všech před zákonem a vynést rozhodnutí, jež bude nejen adekvátně vypořádávat požadavek na náhradu imateriální újmy v rámci konkrétního posuzovaného vztahu, ale též bude odpovídajícím způsobem zasazeno do kontextu sporů obdobných a bude za obdobné újmy přiznávat poškozeným srovnatelné částky (tedy bude usilovat o spravedlivé řešení i napříč poškozenými), musí žalobce náležitě skutkově vymezit a soud pak právně kvalifikovat a posoudit nárok (nároky), jehož se poškozený domáhá.
Žalobkyně se podle svých žalobních tvrzení domáhala náhrady za trvalé následky jednání žalovaného na svém zdraví (právní kvalifikaci žalobkyně uvádět nemusela a soud jí ani není vázán), neboť se u ní měla v reakci na prožité znásilnění rozvinout posttraumatická stresová porucha, přičemž konkrétní projevy a míru dopadů této poruchy na svůj život dokládala znaleckým posudkem, jehož prostřednictvím vyčíslila náhradu na ztížení společenského uplatnění žalovanou částkou. V návaznosti na okolnosti případu lze mít za akceptovatelné, splní-li žalující strana svou procesní povinnost tvrdit veškeré rozhodné skutečnosti stran negativních dopadů újmy na její zdravotní stav i prostřednictvím odkazu na znalecký posudek popisující její obtíže a funkční omezení, který byl druhé straně znám (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020). V projednávané věci byl uplatněný nárok vymezen nejen v posudku, ale i popisem obtíží žalobkyně v žalobě. Námitka žalovaného, že žalobkyně nevymezila skutkově dostatečným způsobem nárok, jehož se domáhá, tedy není důvodná.
Ve smyslu shora citovaných zásad pak nalézací soudy příslušná tvrzení náležitě právně kvalifikovaly jako nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud se vypořádal s pochybnostmi žalovaného ohledně zdravotního stavu žalobkyně dodatečným výslechem znalce, který přesvědčivě vysvětlil svůj závěr o trvání jejích zdravotních obtíží, a to i navzdory žalovaným namítanému aktivnímu způsobu života žalobkyně, jejž znalec hodnotil jako její snahu o začlenění do běžného života. Vzhledem k tomu, že soud dospěl ke skutkovému závěru o trvání posttraumatické stresové poruchy u žalobkyně, neměl důvod pro změnu právní kvalifikace a posouzení nároku jako náhrady za bolest. Šlo tedy o skutkově zcela odlišnou situaci než ve věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021, kde bylo prokázáno, že posttraumatická stresová porucha žalobce v průběhu řízení odezněla. Je třeba dodat, že ustálení zdravotního stavu je okamžik, od něhož se již zdravotní stav poškozeného podle odborného posouzení lékaře s největší pravděpodobností nezmění. Posttraumatická stresová porucha je zdravotní postižení, které výjimečně může v budoucnu vymizet, pokud však takový závěr neučiní lékař, musí soud vycházet ve svých skutkových zjištěních z toho, že jde o zdravotní postižení stabilizované a trvalého charakteru, které způsobuje poškozenému překážku lepší budoucnosti. Argumenty a odkazy žalovaného na judikaturu vztahující se ke způsobu stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu, se proto míjejí s podstatou jeho námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, že v době rozhodování soudu již (dříve ustálené) zdravotní obtíže žalobkyně pominuly. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., a proto jím nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř.
Vymezuje-li pak poškozený újmu na zdraví jako spočívající ve zdravotních obtížích představujících překážku lepší budoucnosti, tedy ztížení společenského uplatnění ve smyslu §2958 o. z., je rovněž na soudu, aby na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr o tom, jakými obtížemi v běžném způsobu života poškozený trpí, zda jsou dané obtíže následkem protiprávního jednání žalovaného a zda poškozený byl či nebyl již před škodní událostí omezen v běžném způsobu života nějakými zdravotními poškozeními či nemocemi, a to bez ohledu na to, zda soud následně hodlá postupovat podle Metodiky, či nikoli. Rozhodne-li se újmu stanovit za využití Metodiky, pak znalec z Metodiky na základě informací, které získal soud dokazováním právně významných skutkových tvrzení, podle pravidel Metodiky stanoví stupeň (procento) omezení žalobce v obvyklém způsobu života a společenského zapojení v důsledku trvalého poškození žalobcova zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020). Jak zdůrazňuje Ústavní soud, výklad pojmů překážka lepší budoucnosti a zásady slušnosti je výhradní odpovědností soudce, přičemž ten by měl ve svém rozhodnutí shrnout svá skutková zjištění a srozumitelně vyložit úvahy, které jej k rozhodnutí vedly (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22). Je to soud, kdo podle závěru znalce o procentu omezení žalobce, eventuálně s přihlédnutím k jeho doporučení, avšak po vlastní úvaze o nutnosti či vhodnosti případné modifikace procentního hodnocení, stanoví příslušnou základní částku finanční náhrady za využití výchozí rámcové částky. Mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady za ztížení společenského uplatnění (a stejně tak bolesti) podle Metodiky je nesprávným použitím této Metodiky soudem a vede k nesprávné aplikaci §2958 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022). To však současně neznamená, že by posudek, v němž je částka odškodnění nadbytečně uvedena, byl jen z tohoto důvodu vadný a pro účely soudního řízení nepoužitelný (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod č. 90/2022 Sb. rozh. obč.). Ke způsobu stanovování náhrady za ztížení společenského uplatnění viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“, usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 2/2018, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020.
Při úvaze o odpovídající výši náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně odvolací soud respektoval shora citovanou judikaturu a vyšel ze zásad z ní vyplývajících. Náhradu nelze považovat za nepřiměřeně vysokou též proto, že soud prvního stupně snížil částku náhrady vypočtenou na základě procentního ohodnocení obtíží znalcem podle Metodiky o deset procent s přihlédnutím k věku škůdce. Odvolací soud s názorem soudu prvního stupně nesouhlasil a soudil, že pro takové snížení nebyl důvod, sám by tedy stanovil náhradu ve vyšší částce, protože však odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný, nemohl odvolací soud výši náhrady revidovat v jeho neprospěch, a nezbylo mu než potvrdit odvoláním napadené rozhodnutí. K dovolání žalovaného nemůže ani dovolací soud přezkoumávat závěr o opodstatněnosti snížení náhrady. K námitkám žalovaného o nepřiměřenosti přiznané částky náhrady ve vztahu k žalovaným odkazované judikatuře trestních soudů odvolací soud poukázal na poněkud odlišný způsob rozhodování v adhezních řízeních a upozornil, že jimi nárok nemusí být vypořádán zcela, poškozený bývá (i částečně) odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jakkoli lze v občanskoprávním řízení vycházet i ze zásad rozhodování o nárocích na náhradu újmy na zdraví vytyčených judikaturou trestních soudů, částky náhrad jimi stanovené nemohou být bez dalšího pokládány za měřítko pro stanovení přiměřenosti náhrad, jejichž výše se vždy odvíjí především od konkrétních skutkových okolností. Pro stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak rozhodující, zda jde (jen) o zásah do svobody rozhodování v sexuálních vztazích, anebo (i) o zásah do zdraví, a v posléze uvedeném případě pak míra obtíží, jež jsou důsledkem prokázaného poškození zdraví (k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 369/2021, a judikaturu v něm odkazovanou). Odvolací soud též důvodně poukázal na to, že výše náhrad přiznaných soudy v obdobných věcech je limitována výší nároku uplatněného poškozeným.
Jen naprosto výjimečně lze přihlédnout při stanovení náhrady k majetkovým poměrům škůdce, a to mělo-li by pro něj přiznané odškodnění zcela likvidační účinky, nicméně je třeba vždy vycházet z toho, že přirozená práva obětí mají bez dalšího funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 3 Tdo 661/2021, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, či ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020). Usoudil-li odvolací soud, že mládí a nemajetnost žalovaného nejsou dostatečnými důvody pro snížení náhrady, respektoval uvedenou judikaturu.
Poukazuje-li dovolatel na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, opomenutí jím navrhovaných důkazů (jejichž neprovedení však odvolací soud vysvětlil), nezohlednění vady, jíž bylo údajně zatíženo řízení před soudem prvého stupně, rozhodoval-li vyloučený soudce, či nedostatek poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem, uplatňuje námitky vad řízení, které samy nemohou založit přípustnost dovolání (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017), není-li z jiného důvodu přípustné; tak je tomu i v této věci.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu