ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1939.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1939/2022-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti žalované: D. Č. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem Bezděkovská 53, 386 01 Strakonice, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2022, č. j. 19 Co 1433/2021-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Radky Prokopcové.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu, kterou mu měla způsobit žalovaná svými vulgárními a nepravdivými výroky v rámci internetové diskuze.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 19 Co 1433/2021-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 8. 2021, č. j. 7 C 94/2021-93, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 100 000 Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil, že žalobce je vlastníkem pozemku č. parc. st. XY v katastrálním území a obci XY, který je evidován jako sportoviště a rekreační plocha (dále též jen „předmětný pozemek“). Mimo jiné i na tomto pozemku se nachází fotbalové hřiště. Dne 7. 4. 2018 na hranicích tohoto pozemku (na ploše fotbalového hřiště před brankou) žalobce zabetonoval kovové sloupky. Dne 13. 4. 2018 byla na internetu (XY) zveřejněna reportáž s názvem „XY“. Jeho autorka M. M. v článku popisuje, jak část hřiště koupil místní obyvatel v roce 2011 s tím, že zbytek hřiště patří obci a dalším soukromým vlastníkům, jimž hřiště nevadí. Součástí reportáže je sdělení zastupitelky obce o tom, že hned po nabytí pozemku majitel obec vyzval k vyklizení, avšak obec má zájem na zachování hřiště, proto začali jednat o odkupu či směně, avšak neúspěšně. Do internetové diskuse k tomuto článku se zapojila žalovaná mimo jiné dále uvedenými příspěvky, v nichž žalobce spatřuje zásah do své cti, dobré pověsti a důstojnosti: „Aby mohl prudit, museli byste ho znát … Obec XY není jediná, kdo s tím člověkem má problémy. Už se tak narodil“ . „Pochází tady ze vsi, nějakou dobu podnikal v Praze jako realitní makléř. Pak se vrátil a skupuje všude po okolí pozemky, hlavně cesty a vjezdy … no, a tahá se s uživateli a chce za to neskutečné prašule“. „Skupuje různé pozemky po okolí, zejména cesty a vjezdy. Pak za ně chce nepřiměřenou cenu. V tomto případě vlastnil vjezd do výrobny původního – bezproblémového – majitele. Přestože měl předběžnou dohodu o prodeji obci, pod tlakem prodal tomuhle … “. „Protože tenhle široko daleko známý prudič koupil vjezd do výrobny původního majitele pozemku a ten mu to pod nátlakem prodal přesto, že to původně slíbil obci“ . Dne 4. 5. 2018 bylo na internetu zveřejněno pokračování reportáže s názvem „XY“. I u této reportáže se žalovaná zapojila do diskuze, kde reagovala na předchozí příspěvky: „To je ovšem lež. Dohodnout se naopak snaží obec, V. odmítá odkup i výměnu za jiný, stejně hodnotný pozemek. Poslední verdikt soudu byl, aby se dohodl s obcí, ale on všechny snahy bojkotuje. Je to prostě člověk, kterého baví dělat zlou krev. Případ hřiště je nejkřiklavější, ale zdaleka ne jediný. Přístup na svou nudli nemá jinudy proto, že je rozhádaný s ostatními vlastníky a ti mu neumožní použít jejich cestu. K tomuto pozemku přišel tak, že koupil vjezd do výrobny původního majitele půdy a de facto vydíráním jej donutil k výměně“ . V řízení ve věci ochrany rušené držby bylo usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 5. 2018, č. j. 7 C 152/2018-39, potvrzeným ve věci samé usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2018, č. j. 7 Co 887/2018-70, žalobci uloženo zdržet se provádění stavby oplocení na předmětném pozemku v držbě obce XY, zdržet se vnikání na tento pozemek a odstranit stavbu plotových sloupků z tohoto pozemku. Poté žalobce sloupky odstranil. Po právní stránce posoudil odvolací soud věc podle §81, §82 odst. 1 a §2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Rozlišil výroky žalované podle toho, zda jde o hodnotové soudy a skutková tvrzení. Žalovaná neprokázala pravdivost skutkového výroku, že žalobce úmyslně kupuje užívané pozemky typu cest či vjezdů a následně požaduje při jejich prodeji nepřiměřenou cenu, a pravdivost jejího výroku, že žalobce měl využít nátlaku či vydírání při koupi předmětného pozemku od pana Č., byla vyvrácena, přičemž však výraz vydírání použila v obecném mimoprávním smyslu jako synonymum nátlaku. Ohledně těchto skutkových výroků dovodil, že jsou způsobilé zasáhnout do osobnostní sféry žalobce. Soud dále uzavřel, že výrok žalované, že žalobce měl v minulosti v Praze podnikat jako realitní makléř, není způsobilý zasáhnout do pověsti či cti kterékoliv fyzické osoby, žalobce nevyjímaje. Měla-li, dle tvrzení žalobce, žalovaná uvést žalobcovo bydliště (a tak jej ohrozit), nic takového se v žalobcem konkrétně vymezených výrocích nenachází. Pokud má žalobce na mysli část výroku žalované, že žalobce „pochází tady ze vsi“, jde o uvedení kontextu a nikoli o označení jeho bydliště, neboť tento výrok se ani současného bydliště netýká, ale hovoří o původu žalobce. Proto ani tento výrok není způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Jde-li o hodnotové soudy, tedy výroky, ve kterých žalovaná vyjadřovala své názory a kterými žalobce označila za osobu záměrně vyvolávající konflikty (označení žalobce jako „prudiče“, termín „prudí“ či vyjádření, že žalobce baví vyvolávat „zlou krev“), soud uzavřel, že tyto termíny nejsou výrazy vulgárními, ale pouze nespisovnými, jejich význam je v tom, že poukazují na svévolnost a bezdůvodnost kritizovaného jednání. Lze je považovat za výrazy hanlivé s určitou mírou expresivity, které však nelze považovat za zjevně nepřiměřené smyslu a účelu kritiky použité žalovanou na adresu žalobce v rámci veřejné diskuze o veřejné otázce, když jednání žalobce spočívající v protiprávním a svévolném umístění překážek na fotbalovém hřišti je bezpochyby věcí veřejnou a legitimním předmětem veřejné debaty. Žalovaná svými výroky reagovala na předchozí protiprávní jednání žalobce. Negativní reakce vůči žalobci byly způsobeny především jeho protiprávním jednáním a následnou medializací (nikoliv jednáním žalované), přičemž dopad jejích výroků na veřejnou diskuzi a postoj veřejnosti vůči žalobci byl velice malý. Žalovaná žádnou z internetových diskuzí nezahájila, pouze se do ní zapojila, přičemž její výroky nebyly motivovány záměrem znevážit osobu žalobce, který navíc vyčkával s podáním žaloby déle než dva a půl roku. Soud zvážil povahu kritizovaných výroků, jejich obsah a formu, postavení a chování kritizované osoby, dále kdo a jak výrok pronesl a kdy tak učinil a dospěl k závěru, že žalovaná nepřekročila únosnou míru kritiky žalobce. Použila přiměřenou nikoliv excesivní formu a vycházela ze zcela reálných podkladů, a hodnotovými soudy proto do osobnosti žalobce zasaženo nebylo. K takovému zásahu došlo pouze nepravdivými výroky o agresivních obchodních praktikách žalobce a tvrzením o užití nátlaku či vydírání při nabytí předmětného pozemku, avšak intenzitu tohoto zásahu vyhodnotil jako nízkou, která neodůvodňuje požadavek na odčinění vzniklé nemajetkové újmy v penězích, neboť k jejímu odčinění by postačovaly mírnější prostředky jako je konstatování porušení práva či omluva, jichž se však žalobce nedomáhal.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soudy neposkytly ochranu dotčeným ústavně zaručeným základním právům žalobce a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 a Cdon 24/95). Za dosud neřešenou pak považuje otázku, „zda se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy za zásah do práv na ochranu osobnosti, aniž by se žalobce domohl či současně s náhradou nemajetkové újmy domáhal omluvy za tentýž zásah do práv na ochranu osobnosti“. Namítá, že výroky žalované představují nepřípustný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti (cti, dobré pověsti a důstojnosti) a že není povinen je snášet. Nelze mu klást k tíži, jaké právní prostředky k ochraně dotčených práv zvolil a jakých nároků z práv na ochranu osobnosti se rozhodl domáhat. Nevyužitím ostatních prostředků k ochraně dotčených práv nikterak nedává najevo, že by se takových prostředků vzdával či že by je nehodlal využít v budoucnu. Soudy si ve sporu počínaly přepjatě formalisticky, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ohledně kolize mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu zdůrazňuje, že není veřejně činnou osobou, a proto nemusí snášet vyšší míru kritiky. Výroky žalované se navíc týkaly výlučně jeho soukromé sféry, kam spadá i postup při správě vlastního majetku. Žalovaná neprokázala pravdivost svých tvrzení. Její výroky nejsou v souladu s pravidly slušného chování ani dobrými mravy. V některých případech mohou hraničit až s vulgárností (prudič) a křivým obviněním z trestného činu (vydíráním donutil k výměně). Nelze dovodit ani žádný legitimní cíl, kterého by mělo předmětnými výroky být dosaženo. Dovolatel výroky žalované zcela jednoznačně vnímá jako snahu o zesměšnění, urážení a ponížení své osoby na straně jedné a kriminalizaci své osoby na straně druhé, které nemají nic společného s věcnou kritikou. Výroky žalované přispěly k radikalizaci celé diskuse, což vyústilo až ve výzvy k jeho fyzickému napadení. Soudy navíc bezdůvodně jednání žalované bagatelizovaly. Dovolatel považuje částku ve výši 100 000 Kč za přiměřenou s ohledem na rozsah vzniklé nemajetkové újmy. Dovolatel rovněž namítal, že se soudy dopustily nepřípustné deformace důkazu a tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť dospěly k závěru, že výroky žalované nepředstavují nepřípustný zásah do práv dovolatele na ochranu osobnosti, v důsledku kterého dovolateli vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši byť jediné koruny či jediného haléře, čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Navrhl, aby dovolací soud oba vydané rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že není přípustné, neboť se soudy při svém rozhodování neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkázala. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel jako dosud neřešenou předkládá otázku, zda se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy za zásah do práv na ochranu osobnosti, aniž by se žalobce domohl či současně s náhradou nemajetkové újmy domáhal omluvy za tentýž zásah do práv na ochranu osobnosti. Tato otázka ale přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017 či ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Odvolací soud totiž své rozhodnutí nepostavil na právním závěru, že žalobci nelze přiznat relutární náhradu proto, že nepožadoval omluvu, ale na závěru, že pro přiznání náhrady v penězích nebyly splněny podmínky.
Namítá-li dovolatel odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je třeba připomenout, že občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, (dále též jen „Listina“) bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněnému čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018).
Z uvedených zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Rozlišil výroky žalované na skutková tvrzení a hodnotové soudy a řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje hodnotové soudy žalované za zásah do osobnostních práv žalobce. Jeho závěru, že označení žalobce za „prudiče“, osobu, která „prudí“ nebo kterou baví vyvolávat „zlou krev“ je hodnotovým soudem, který zásadně požívá ochrany, má-li alespoň minimální skutkový základ a ten lze v daném případě shledat v jednání žalobce, který na fotbalovém hřišti protiprávně zabetonoval plotové sloupky, nelze ničeho vytknout. Právě v protiprávním jednání žalobce, které jak články, tak i internetovou diskusi vyvolalo, je možno spatřovat legitimní cíl diskuse i určitou míru vstupu žalobce do veřejného života, neboť protiprávní zásah do pokojné držby veřejného prostranství nelze zahrnout pod postup při správě vlastního majetku. Výroky žalované nejsou zjevně nepřiměřené a ve vztahu k vyslovené kritice neúčelné. Namítá-li dovolatel, že úmyslem žalované bylo jeho zesměšnění, urážení a ponížení, nic takového se v řízení neprokázalo a dovolatel tak neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Totéž platí o tvrzení dovolatele, že výroky žalované přispěly k radikalizaci celé diskuse, což mělo údajně vyústit ve výzvy k jeho fyzickému napadení. Ostatní výroky žalované mají povahu skutkových tvrzení, z nichž některé se ukázaly jako nepravdivé a ohledně nichž odvolací soud zásah do osobnostních práv žalobce shledal.
Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pouze pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře (§2951 o. z.). Přiznání zadostiučinění v penězích předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011). Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně, zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako natolik závažnou, že k jejímu odčinění nepostačuje morální zadostiučinění (omluva, konstatování protiprávnosti zásahu). Tyto závěry platí rovněž pro současnou právní úpravu podle §2956 a násl. o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019).
Odvolací soud uvedené judikatorní závěry respektoval, posoudil intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti nepravdivými skutkovými tvrzeními žalované a dospěl k závěru, že v projednávané věci k odčinění újmy způsobené tímto zásahem postačuje morální satisfakce, tedy konstatování porušení práva nebo omluva žalované. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a rozsahu přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále jen „Soubor“, C 15681, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016) a výsledným zadostiučiněním se zabývá, pouze bylo-li by vzhledem k okolnostem konkrétního případu zcela zjevně nepřiměřené. Závěr odvolacího soudu o formě přiměřeného zadostiučinění však za zjevně nepřiměřený považovat nelze vzhledem k povaze zásahu, jeho nevelkému rozsahu působení, a i k tomu, že sám žalobce jej nepovažoval za natolik závažný, jestliže žalobu uplatnil až s velkým časovým odstupem.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že mu kladl k tíži, jaké prostředky k ochraně dotčených práv zvolil a jakých nároků na ochranu osobnosti se rozhodl domáhat. Je však třeba zdůraznit, že soud je v projednávané věci podle §153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobním petitem. Znamená to, že nedomáhal-li se žalobce žalobou satisfakce formou omluvy, ale pouze relutární formou, kterou soud shledal nedůvodnou, nelze takové žalobě vyhovět. Nejedná se o formalismus, jak dovolatel namítá, ale o postup zcela v souladu se zákonem. Pokud by totiž soud přiznal jiný nárok, než dovolatel žalobou požadoval, porušil by jeden z principů sporného řízení zakotvený v §153 odst. 2 o. s. ř.
K námitce dovolatele týkající se „nepřípustné deformace důkazu“ v souvislosti s níž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 a I. ÚS 84/09, lze poznamenat, že nesprávnost dovozuje ze závěru odvolacího soudu, že výroky žalované nepředstavují nepřípustný zásah do jeho osobnostních práv. Nesprávnost tedy spatřuje v právním závěru odvolacího soudu a nikoli v nesprávně provedeném dokazování, případně hodnocení důkazů jako předpokladu pro závěr o skutkovém stavu.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, a proto dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu