ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2250.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2250/2022-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: AAAAA (pseudonym) , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený zákonnými zástupci: D. K., narozeným dne XY, bytem XY, a M. K., narozenou dne XY, bytem XY, zastoupenými doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalovanému: město Blovice , se sídlem Masarykovo náměstí 143, Blovice, IČO 00256455, zastoupený JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, adresa pro doručování: Slovanská alej 24a, Plzeň, o náhradu bolestného, majetkové újmy a jiné nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 253/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2022, č. j. 56 Co 282/2021-259, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 56 Co 282/2021-259, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 C 253/2020-219, jímž bylo rozhodnuto, že „odpovědnost žalovaného za úraz žalobce, který se stal dne 7. 2. 2019 v 17:55 na chodníku přiléhající k pozemní komunikace u plotu základní školy v XY, není dána“. Rozhodl tak o žalobě na náhradu újmy na zdraví, kterou žalobce utrpěl, když uklouzl na chodníku ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 7. 2. 2019 v 17:55 na chodníku v XY u základní školy v XY upadl, podvrtnul a zlomil si nohu, poté několik dnů trpěl silnými bolestmi a dále byl po delší dobu léčení a rehabilitace vyloučen ze svých obvyklých sportovních aktivit. Předmětného dne byl po předchozím sněžení chodník prohrnutý a sníh se nacházel na jeho okrajích. Kolem sedmnácté hodiny začalo pršet a déšť na podchlazeném povrchu namrzal. Podle plánu zimní údržby žalovaného činila lhůta pro ošetření komunikace čtyři hodiny. Odvolací soud odkázal i na právní závěry soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný za újmu žalobce neodpovídá podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ani podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a konstatoval, že do doby, kdy k úrazu žalobce došlo, nebylo v možnostech a silách žalovaného důsledky této povětrnostní situace zmírnit, ani na ně předepsaným způsobem upozornit. Šlo o mimořádnou kalamitní situaci, na kterou byla pro daný den odpoledne vydána výstraha Českého hydrometeorologického ústavu. Stav chodníku nebyl pro žalobce nepředvídatelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, který má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na právní otázce řešené odchylně od ustálené rozhodovací praxe, nebo otázce doposud neřešené nebo dovolacím soudem řešené rozdílně, případě otázce, jež má být řešena jinak. Dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1991/20, podle nějž nemůže být odpovědnost vlastníka komunikace vyloučena tím, že stav chodníku byl předvídatelný. Dovolatel má za to, že se soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 nezabýval tím, zda vlastník dodržel svou povinnost zajistit, aby předmětná komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců, ani reakcí vlastníka komunikace na vydané výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu. Komunikace byla podle žalobce namrzlá a neuklizená několik dní, ačkoli jde o důležitou a frekventovanou ulici. Rozpory mezi jednotlivými důkazy o těchto skutečnostech nebyly soudem náležitě vypořádány. Odvolací soud sice sám konstatoval, že podle přílohy 7 vyhlášky č. 104/1997 Sb. je při mrznoucím dešti a mrholení výjimečně dovoleno použít posyp zdrsňovacím a chemickým materiálem, přesto však neučinil závěr o odpovědnosti žalovaného, který této možnosti k ošetření chodníku nevyužil, ačkoli byl o nadcházející změně počasí informován. Soudy tedy nesprávně posoudily otázku odpovědnosti žalované, neboť se nezabývaly tím, zda skutečnost, že chodník nebyl po několik dnů ošetřen, nesvědčí o porušení povinnosti žalované, a nezhodnotily případ i z hlediska obecné odpovědnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z povahy věci současně vyplývá, že u konkrétní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3470/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2966/2022), potud je poněkud matoucí, ohlašuje-li dovolatel na úvod svého podání všechny čtyři alternativy otázky relevantní pro dovození přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání nicméně vyplývá, že žalobce má za to, že nalézací soudy v rozporu s judikaturou dovolacího a Ústavního soudu nezkoumaly případnou obecnou odpovědnost žalovaného za újmu žalobce.
Nejvyšší soud v návaznosti na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, shrnul svou dosavadní judikaturu konstatováním, že silniční zákon zakládá přísnou, tzv. objektivní, odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je však spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy. Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněný pod číslem 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 625/2022).
V projednávané věci soudy na základě provedeného dokazování konstatovaly, že předmětná ulice byla v rozhodný den uklizena, námraza na chodníku (která byla příčinou pádu žalobce) se vyskytla až po 17 hodině v důsledku předem ohlášených dešťových srážek. Nejvyšší soud, coby instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací není oprávněn revidovat skutkové závěry soudů nižších stupňů (skutková zjištění stojí mimo dovolací přezkum – viz §242 o. s. ř.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že stav chodníku, na němž došlo k úrazu žalobce, nebylo možno označit za závadu ve schůdnosti podle §26 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, neboť zhoršení stavu komunikace nastalo sice náhle, ale žalobce ho vzhledem k uveřejněné výstraze mohl předvídat. Jestliže nalézací soudy vyšly ze zjištění, že chodník byl před vytvořením námrazy uklizený a způsobilý k chůzi a že nebylo v silách žalovaného od začátku výskytu srážek do úrazu žalobce chodník ošetřit proti námraze, pak neměly ani důvod pro závěr, že žalovaný porušil svou povinnost řádné péče o stav komunikace, která pro něj plyne z §2900 o. z, a že by za újmu žalobce měl odpovídat podle §2910 o. z., a při posouzení věci se tedy neodchýlily od judikatury dovolacího soudu ani soudu Ústavního.
K dovolací argumentaci žalobce lze dodat, že podle přílohy 7 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, obsahující přehled technologií vztahujících se k odstraňování závad ve schůdnosti, v případě mimořádných události v podobě mrznoucího deště je dovoleno uchýlit se k výjimečnému opatření v podobě posypu směsí zdrsňovacího a chemického materiálu, z ničeho však nevyplývá (ani z dané vyhlášky), že by mělo jít preventivní posyp, je-li očekáván nějaký potenciálně problematický meteorologický jev. Přiléhavý není ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1991/20, v němž Ústavní soudu zdůraznil, že odpovědnost za újmu, kterou chodec utrpěl na neošetřeném chodníku, nemůže být vyloučena jen s poukazem na předvídatelnost stavu chodníku, a je třeba se zabývat tím, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pochyb chodců. Odvolací soud totiž nevyloučil odpovědnost žalobce toliko s poukazem na předvídatelnost vady schůdnosti, ale především proto, že neshledal, že by žalovaný svou povinnost péče o komunikaci porušil. Právní náhled odvolacího soudu tak reflektuje závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020. K odstraňování následků nepříznivých povětrnostních vlivů na komunikace se pak opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud, podle něhož nelze po vlastníku komunikace spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, která je třeba ošetřit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. III ÚS 434/23, či ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1634/21).
Protože dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu, nebylo možno napravit pochybení soudu prvního stupně, který vydal mezitímní rozsudek poté, co uzavřel, že nárok žalobce není dán. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž by některý ze soudů rozhodl o nákladech řízení. Dovolací soud proto nad rámec odůvodnění upozorňuje soud prvního stupně i odvolací soud, že v případě nedůvodnosti žaloby je nutno konečným rozsudkem rozhodnout o zamítnutí žaloby a též o nákladech řízení, neboť takovým rozhodnutím se řízení končí. Mezitímní rozsudek přichází v úvahu jen dospěje-li soud k závěru, že základ nároku je dán (byť i jen v určitém rozsahu), nikdy v případě, že uzavře, že nárok odůvodněn není (viz §152 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu