ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2491.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2491/2023-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Ľ. H. , zastoupená Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, IČO 49240480, zastoupená Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, o zaplacení 159.474 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 17/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 39 Co 80/2023-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Nemetha, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 8. 2022, č. j. 33 C 17/2021-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 201.748,10 Kč s příslušenstvím výrokem I, výrokem II zamítl žalobu co do částky 180.631,70 Kč s příslušenstvím a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně utrpěla dne 5. 5. 2017 těžkou újmu na zdraví s trvalými následky, když ji při přecházení přechodu pro chodce srazil řidič automobilu pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu u žalované. Žalobkyně uplatnila nároky na náhradu bolesti, ztížení společenského uplatnění (ZSU), ztráty na výdělku, nákladů péče o osoby blízké a nákladů na léky. Žalovaná na uplatněné nároky zčásti plnila, avšak namítla spoluzavinění poškozené na vzniku škody ve výši 30 %, následně tuto míru přehodnotila na 10 %. Zčásti tak soud žalobu zamítl, neboť žalovaná splnila dobrovolně, v části nároků žalobu zamítl pro vznesenou námitku promlčení. Ohledně nároku na náhradu ZSU vyšel ze znaleckého posudku, který ohodnotil ZSU žalobkyně na 12,28 %, a po modifikaci zohledňující individuální poměry žalobkyně stanovil náhradu ZSU v částce 1.594.737 Kč, zohlednil spoluúčast žalobkyně na vzniku škody ve výši 10 %, přiznal jí doplatek do výše dosud dobrovolně neuhrazené částky a ve zbytku žalobu zamítl. K účasti žalobkyně na nehodovém ději obvodní soud poukázal na znalecký posudek z oboru dopravy včetně doplňku tohoto posudku vypracovaný pro účely trestního řízení proti řidiči vozidla, výslech znalce u hlavního líčení a především kamerový záznam dopravní nehody, ze kterých bylo spolehlivě zjištěno, že žalobkyně se před vstupem do vozovky nezastavila, nezpomalila, nerozhlédla se ve směru možných přijíždějících vozidel, přestože nemohla mít v okamžiku přechodu přes tramvajové pásy dostatečný přehled o provozu na silnici a vstoupila před bezprostředně se blížící vozidlo. Znalec tedy určil, že žalobkyně mohla střetu zabránit, kdyby se před vstupem do vozovky rozhlédla, a soud konstatoval, že žalobkyně porušila §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. (zákona o silničním provozu), čímž se podílela na vzniku škody.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 39 Co 80/2023-205, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II co do částky 159.473,70 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III a IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i s právním posouzením. Předmětem posouzení odvolacího soudu bylo pouze krácení nároku na náhradu ZSU z důvodu spoluzavinění žalobkyně na vzniku nehody. Odvolací soud odkázal na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zopakoval, že nezpomalením, nerozhlédnutím a nezastavením se žalobkyně před vstupem na přechod pro chodce před bezprostředně přijíždějící automobil porušila zákon o silničním provozu, a spolupodílela se tak na nehodovém ději. Současně městský soud zdůraznil, že hlavní odpovědnost spočívá na řidiči vozidla, který také porušil silniční předpisy a nehodu zavinil. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že žalobkyně mohla nehodě zabránit, pokud by se před vstupem do vozovky rozhlédla. Odvolací soud připomenul, že řidič i chodec jsou účastníci silničního provozu, musí se navzájem chovat ohleduplně a ukázněně a dále odmítl snahu žalobkyně pomocí odkazů na trestněprávní rozsudky vytržené z kontextu docílit změny právního posouzení. Přednost chodce na přechodu není absolutní. Není třeba zabývat se otázkou žalobkyně, kolikrát se má chodec rozhlédnout, když ve věci bylo spolehlivě prokázáno, že se žalobkyně nerozhlédla ani jednou. Závěrem se odvolací soud ztotožnil i s úvahou soudu prvního stupně o míře spoluzavinění žalobkyně ve výši 10 %, když převažující příčinou bylo nezodpovědné počínání řidiče, který nehodu zavinil, avšak žalobkyně měla možnost nehodě zabránit, pokud by se rozhlédla a před vozidlo nevstoupila, jak jí povinnost dle §54 zákona o silničním provozu ukládala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, v jakém okamžiku a kolikrát se musí chodec přesvědčit o bezpečnosti přecházení po přechodu, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následně dovolatelka cituje pasáže z rozhodnutí v trestních věcech, ve kterých byli odsouzeni pro trestné činy řidiči automobilů, kteří srazili chodce při přecházení komunikace na přechodech pro chodce i mimo ně. Z uvedeného pak dovolatelka dovozuje, že její povinnost rozhlédnout se před vstupem do vozovky se vztahovala pouze na přecházení tramvajového pásu a následně již měla právo dokončit přecházení přes přechod bez další kontroly vozidel na silnici, tedy se nepodílela na vzniku škody a nebylo dáno její spoluzavinění. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví i co do částky 159.473,70 Kč s příslušenstvím.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání za pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Soud nemůže určit, kolikrát se má chodec rozhlédnout, a přednost na přechodu není absolutní. Spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 10 % považuje za naprosto minimální. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
Ustanovení §2918 o. z., na základě něhož soudy stanovily podíl účasti žalobkyně na vzniku škody (újmy), patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda a případně v jakém rozsahu se v konkrétním případě poškozený podílel na vzniku újmy, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, uveřejněný pod číslem 36/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněný pod č. 60/2022 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněný pod č. 30/2022 Sb. rozh. obč.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že dovolatelka byla před vstupem do vozovky povinna se rozhlédnout, zda nevstupuje před bezprostředně se přibližující vozidlo, a že tuto povinnost nesplnila. Skutková zjištění včetně kamerového záznamu dokládajícího, že se žalobkyně po přejití tramvajového pásu nezastavila, nezpomalila, nerozhlédla se a plynule pokračovala vstupem do vozovky před přijíždějící automobil, byla ve věci nesporná.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá v řešení otázky, kdy a kolikrát se měla dovolatelka rozhlédnout či kontrolovat, zda může bezpečně přejít přes přechod pro chodce, neboť se odvolací soud touto otázkou vůbec nezabýval, dovolatelka se nerozhlédla ani jednou a v žádném okamžiku. Je třeba především zdůraznit, že na daném místě se při přecházení přes tramvajové koleje dovolatelka nenacházela na přechodu pro chodce, což vyplývá již z fotografie místa nehody. Chodec nemá přednost před tramvají, a naopak je povinen dát tramvaji přednost. Na přechodu pro chodce se tedy nacházela až v momentě vstupu do vozovky a tehdy pro ni platila povinnost rozhlédnout se, aby nevstoupila před bezprostředně přijíždějící vozidlo ve smyslu §54 odst. 3 věty čtvrté zákona o silničním provozu. Ze znaleckého posudku z oboru dopravy jednoznačně vyplynulo, že při přecházení tramvajových pásů nemohla mít dovolatelka kvůli tramvajové zastávce a ochrannému zábradlí přehled o vozidlech přijíždějících zprava a vstoupila před bezprostředně se blížící vozidlo, které bylo v té době vzdáleno cca 12 metrů od místa střetu.
K dovolatelkou položené otázce, zda byla povinna se rozhlédnout při přecházení celé ulice Jana Želivského v daném místě pouze jednou (a spoléhat se na právo bezpečně dokončit přecházení přes přechod) či třikrát, je nutno zdůraznit, že dovolatelka byla povinna se rozhlédnout nejprve před vstupem do vozovky vozidel směřujících zleva doprava a ujistit se, zda nevstupuje před bezprostředně se přibližující vozidlo, jež již není schopno reagovat na vstup chodce na přechod, dále před tramvajovými pásy, neboť chodec má povinnost dát přednost tramvaji, a následně se opět rozhlédnout před vstupem do vozovky vozidel směřujících zprava doleva, neboť v místě střetu jsou jednotlivé provozy odděleny stavebně, technicky i vizuálně v takové míře, že nelze mít dostatečný přehled o tom, co se děje na druhé straně ulice. Vždy je však nutno vycházet z konkrétních okolností každého místa a v souladu s požadavkem na ohleduplné chování všech účastníků silničního provozu.
Nalézací soudy v obou rozsudcích zdůraznily, že hlavním viníkem vzniku nehody i újmy dovolatelky byl řidič automobilu pojištěný u žalované, který se nevěnoval řízení, dostatečně nesledoval situaci před sebou a nepřizpůsobil svou jízdu skutečnosti, že se blíží k tramvajové zastávce a přechodu pro chodce. Tuto skutečnost vzaly oba soudy náležitě v úvahu, ale současně připomněly, že při rozhodování o nároku na náhradu újmy na zdraví je důležité určit všechny příčiny vzniku újmy a míru podílu na vzniku škody. Jestliže se dovolatelka na vzniku škody podílela svým jednáním, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce a tím i náhradová povinnost žalované. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž jednání chodce, jenž vstoupí zcela neočekávaně do cesty přijíždějícímu vozidlu, lze důvodně považovat za počínání, které zcela nebo v převážném rozsahu bylo příčinou nepříznivého účinku plynoucího z provozu motorového vozidla na osobu chodce. Z pohledu provozu vozidla jde o neodvratitelné jednání a soudy byla v obdobných případech, byť za poněkud odlišných skutkových okolností, shledána příčina vzniku škody i výhradně na straně poškozeného chodce (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014, nebo ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009).
Dovolatelkou citované rozsudky v trestních věcech zabývající se odpovědností řidičů vozidel, která srazila chodce, nemají žádný vliv na posouzení povinnosti chodce se před vstupem na přechod rozhlédnout a jeho případné spoluúčasti na vzniku škody.
Dovodil-li odvolací soud za daného skutkového stavu věci (jehož správnost ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá), že okolnosti na straně poškozené odůvodňují stanovení míry jejího spoluzpůsobení újmy v rozsahu 10 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená v neprospěch dovolatelky. Lze uzavřít, že odvolací soud se při posouzení míry spoluzpůsobení újmy od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3.100 Kč podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 a §9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle §13 odst. 4 citované vyhlášky, zvýšená o 21 % DPH, celkem 4.114 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu