ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2555.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2555/2022-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Z. R. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému: Rumunsko – Velvyslanectví Rumunska , se sídlem Nerudova 256/5, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem se sídlem U Hranic 1384/9, Praha 10, o 175 311 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 157/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 3 Co 65/2021-392, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 066 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jana Vargy.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 3 Co 65/2021-392, není přípustné, neboť uplatněné námitky nezakládají důvody přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku stanovené v §237 o. s. ř.
Ve sporu o náhradu újmy na zdraví způsobené tím, že žalobce dne 22. 7. 2011 propadl poklopem šachty na chodníku v ulici Nerudova v Praze před budovou velvyslanectví žalovaného, v důsledku čehož si rozdrtil loketní kloub na levé ruce, je dovoláním vytýkána nesprávnost závěru odvolacího soudu, že dovolatel měl porušit svoji prevenční povinnost ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, pokud neudržoval předmětný poklop šachty ve stavu bezpečném pro chůzi. Dovolatel namítá, že neměl takovou povinnost, neboť poklop dle něj není věcí určenou pro účely chůze, navíc musel být v daném místě a čase pro chodce zřetelně viditelný. K tomu poukazuje na rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, publikovaným pod č. 36/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sb. rozh. obč.“, podle kterého vlastník pozemku, který nemá povahu chodníku, nemá povinnost zajistit úpravu a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, a to bez ohledu na to, že je k chůzi fakticky využíván.
Tyto dovolací námitky, jejichž vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nezakládají přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jejich řešení. Rozsudek odvolacího soudu s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stojí na závěru, že předmětný poklop byl v čase škodní události ve vlastnictví dovolatele, který měl povinnost udržovat jej v takovém stavu, aby nikoho neohrožoval na zdraví, například jej udržovat ve stavu pro bezpečnou chůzi, případně jej odstranit. Pro tento závěr přitom postačovalo zjištění, že poklop byl zcela evidentně věcí veřejně přístupnou nacházející se na chodníku. Soudy tedy neřešily otázku, zda byl poklop věcí určenou pro účely chůze, ale zda jako věc ohrožoval své okolí (při běžném provozu na chodníku). Pokud pak dovolatel tvrdí, že k účelu chůze určen nebyl a takto měl být i pro chodce viditelný a seznatelný, činí tím vlastní skutkový závěr, kterým neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Tato námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky). Dovolací soud se proto těmito výhradami nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nelze přisvědčit ani další námitce dovolatele, že soud prvního stupně neměl relevantní skutková zjištění podložená provedenými důkazy pro závěr, že dotčený poklop byl ve vlastnictví dovolatele a odvolací soud se jeho vlastnictvím ani blíže nezabýval. K tomu je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně k otázce vlastnictví poklopu provedl řadu důkazů, včetně znaleckého dokazování, z nichž učinil skutkový závěr, že poklop zakrýval vstupní otvor potrubí, které bylo od roku 1964 součástí topného systému na mazut (sloužilo k plnění nádrže mazutem) k vytápění budovy velvyslanectví a bylo v té době propojeno s místností v suterénu této budovy. Na podkladě tohoto skutkového závěru pak oba soudy (tedy i soud odvolací) učinily právní závěr, že poklop a prostor pod ním byl součástí budovy velvyslanectví, tudíž byl ve vlastnictví dovolatele. Jde navíc opět o námitku proti zjištěnému skutkovému stavu, která nemůže založit přípustnost dovolání, jak bylo již vysvětleno výše. Dovolatel pak k otázce vlastnictví poklopu ani nijak nevymezil přípustnost dovolání z hlediska alternativ uvedených v §237 o. s. ř., což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si k této otázce důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (k tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 5 540 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených částek, celkem tedy 7 066 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 24. 8. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu