ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2610.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2610/2023-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: L. V. , zastoupená JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Řehenice – Malešín 10, Pyšely, proti žalované: MUDr. Němeček Daniel, s. r. o. , IČO 29276501, se sídlem Dlouhá 4306, Zlín, zastoupená Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem Zarámí 4077, Zlín, za účasti vedlejšího účastníka: Kooperativa pojišťovna, a. s., IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha – Karlín, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 207/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 4. 2023, č. j. 59 Co 18/2023-444, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 59 Co 18/2023-444, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 28 C 207/2019-395, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 783 766 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (283 766 Kč s příslušenstvím) a další nemajetkovou újmu (500 000 Kč s příslušenstvím); uvedené újmy měla žalobkyně utrpět v důsledku nesprávného postupu žalované poskytovatelky zdravotních služeb při diagnostice očních obtíží, což vedlo k vážnému poškození zdraví žalobkyně (porucha zrakové ostrosti, zhoršení úzkostné poruchy). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 28. 6. 2016 dostavila k žalované s krvácením do pravého oka. Při vyšetření v artificiální mydriáze (v tzv. rozkapaném stavu oka) nebylo přes „krev v oku“ vidět na oční pozadí ani do periferie, proto žalovaná žalobkyni odeslala na specializované vyšetření ultrazvukem do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně (dále jen „KNTB“), kde bylo diagnostikováno běžné zakrvácení sklivce, aniž bylo zjištěno odchlípení či ruptura sítnice. Na základě této diagnózy provedla žalovaná dne 11. 7. 2016 kontrolní vyšetření oftalmoskopem se zaměřením na přítomnost krve a jejích reziduí a vstřebávání. Dne 15. 9. 2016 navštívila žalobkyně žalovanou se symptomy, které odpovídaly zvíření zbytku zakrvácení, pro vyšetření nebylo potřeba rozkapání oka, neboť na sítnici bylo vidět a nebyla přítomna žádná ruptura, tím méně pak odchlípení. Z důvodu zhoršujícího se stavu, kdy na pravé oko přestala vidět, navštívila žalobkyně žalovanou dne 21. 9. 2016, kdy bylo zjištěno značně pokročilé odchlípení sítnice. Po následné operaci se omezené vidění pravého oka žalobkyně ustálilo na rozmezí 10 – 20 %, tvrzeno bylo i zhoršení úzkostných stavů. Závěr, že žalovaná není povinna hradit újmu na zdraví žalobkyně, opřel odvolací soud o odborné závěry posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, podle nějž sice bylo vyšetření bez rozkapání oka nestandardní, nicméně s ohledem na rozšíření zorniček pacientky v souvislosti s požíváním antidepresiv, byť nebylo podchyceno ve zdravotnické dokumentaci, není vyloučeno, že oční pozadí bylo dostatečně viditelné. Soud proto v tomto způsobu vyšetření neshledal nedodržení pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů s tím, že vzhledem k požadavku respektovat individualitu pacienta i konkrétní podmínky vyšetření (§4 odst. 5 zákona č. 372/2012 Sb., o zdravotních službách) byla žalobkyně vyšetřena tzv. lege artis. Protože není možné jednoznačně určit, kdy došlo k odchlípení sítnice a co jej způsobilo (podle vyjádření samotné žalobkyně ze dne 22. 9. 2016 předcházela jejímu akutnímu zhoršení vidění zvýšená fyzická námaha – nosila vodu z bazénu), nelze ani učinit závěr, že krvácení do sklivce mohlo být příčinou později projeveného natržení sítnice. V návaznosti na závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a zdravotními obtížemi žalobkyně, nezabýval se soud již povahou ani výší náhrady za ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny, konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru o neprokázání, že by ruptura či odchlípení sítnice existovalo ke dni 15. 9. 2016, a tudíž o neexistenci příčinné souvislosti mezi neposkytnutím lékařské služby na náležité odborné úrovni a konečným stavem po odléčení žalobkyně. Formuluje tři otázky, které podle jejího názoru nebyly dosud řešeny. Za prvé, zda poskytovatel zdravotní služby, který nevyužije zvláštní odbornou a dostupnou metodu k řádnému zjištění zdravotního stavu pacienta, jenž vyhledal vyšetření s akutním zhoršením svého zdravotního stavu (což lze zhodnotit jako postup non lege artis), přičemž v následném krátkém časovém úseku dojde objektivně k významnému zhoršení zdravotního stavu pacienta, odpovídá za následnou škodu způsobenou na zdraví na základě obecné občanskoprávní odpovědnosti. Za druhé, zda konstatování pochybení v postupu lege artis při poskytování zdravotních služeb v rámci akutně zhoršeného zdravotního stavu vede k (spolu)zodpovědnosti v určitém rozsahu na škodném následku na zdraví pacienta za situace, kdy již zpětně nelze bezpečně objektivizovat jeho zdravotní stav k datu takového vyšetření. A za třetí, zda a v jakém rozsahu je pro soud významné zjištění ohledně postupu non lege artis pro konstatování (spolu)odpovědnosti (příčinné souvislosti) osoby poskytující zdravotní služby za situace, kdy zdravotní dokumentace ani jiné důkazní prostředky již neumožňují objektivizovat zdravotní stav pacienta k určitému datu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Odvolací soud svůj právní závěr postavil na zjištění, že postup žalované při vyšetření oka pacientky nebyl zcela standardní, nicméně nebyl v rozporu s požadavky náležité odborné péče, neboť umožňoval dostatečné vyšetření očního pozadí, a nebylo prokázáno, že by stanovená diagnóza, resp. neodhalení odchlipující se sítnice, byla nesprávná. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí soud znalecký posudek (§125, §127 o. s. ř.) jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., avšak odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, Soubor C 7776).
Námitky dovolatelky vycházejí ze závěru, že předmětné vyšetření proběhlo non lege artis, což je v rozporu s odbornými závěry posudku znaleckého ústavu. Je tedy zřejmé, že dovoláním vymezené otázky se odvíjejí od odlišného skutkového stavu věci, než byl soudem zjištěn, pak ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu tohoto ustanovení není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se tak domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Jinak řečeno, dovolatelka na odlišném skutkovém stavu buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení, že zdravotnický výkon byl proveden bez náležité odborné péče a že jsou splněny předpoklady pro povinnost žalované hradit jí újmu na zdraví. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Jednou z podmínek povinnosti poskytovatele zdravotní péče hradit újmu způsobenou postupem tzv. non lege artis je vztah příčinné souvislosti (příčiny a následku) mezi provedeným zdravotnickým výkonem a vznikem újmy na zdraví pacienta. I otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována.
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno nejen na závěru, že ze strany žalované nedošlo k protiprávnímu zanedbání jejích povinností a porušení náležitého standardu odborné lékařské péče (k jehož zpochybnění se zejména upíná dovolací argumentace), ale současně i na zjištění, že nebyl prokázán patologický stav k době vyšetření žalobkyně dne 15. 9. 2016 a že nebylo jisté, zda vůbec mohla žalovaná již tehdy diagnostikovat natržení sítnice. Není zde tedy vztah příčinné souvislosti mezi postupem žalované při vyšetření dne 15. 9. 2016 a konečným stavem po odléčení žalobkyně. I když důvod nerozkapání oka při vyšetření není zachycen ve zdravotnické dokumentaci, nebylo (i s ohledem na předchozí postup žalované) zpochybněno, že rozšíření zorniček umožňovalo náležité posouzení stavu očního pozadí. Nejde tedy o případ, že by nedostatky zdravotnické dokumentace opodstatňovaly výjimečný postup tzv. obrácení důkazního břemene (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21), obzvláště v situaci, kdy možnou příčinou vzniklého stavu mohlo být i nadměrné fyzické vypětí dovolatelky po uvedeném vyšetření.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu