ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2654.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2654/2022-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ŠkoFIN s. r. o. , IČO 45805369, se sídlem Pekařská 635/6, 155 00 Praha 5, zastoupená advokátem Mgr. Markem Lošanem, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalované: 1CAR, s. r. o. , IČO 27090914, se sídlem Hybernská 1009/24, 110 00 Praha 1, zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Blažkem, se sídlem Na Březince 1232/16, 150 00 Praha 5, o 329 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 105/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 24/2022-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12.004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jakuba Blažka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 24/2022-195, potvrdil rozsudek ze dne 23. 9. 2021, č. j. 46 C 105/2020-136, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o zaplacení 329 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody, která měla vzniknout tím, že žalovaná dostatečně nezabezpečila proti krádeži vozidlo ve vlastnictví žalobkyně tov. zn. XY, reg. zn. XY (dále jen „vozidlo“) v hodnotě 329 000 Kč, které převzala k provedení servisu dne 8. 5. 2017, a někdy v době od 9. 8. 2017 do 22. 8. 2017 bylo odcizeno. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalovaná vozidlo nepřevzala od žalobkyně ani od jejího obchodního partnera či zástupce, nýbrž od provozovatele M. G., jemuž jej obchodní partner žalobkyně poskytl do užívání v rámci operativního leasingu. Žalobkyně tedy nebyla k žalované ve smluvním vztahu, a proto nelze na jejich vztah aplikovat §2944 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), upravující povinnost k náhradě škody na věci převzaté ke splnění závazku. Odvolací soud neshledal též předpoklady k náhradě škody z provozní činnosti podle §2924 o. z., neboť tvrzená újma (ztráta vozidla) nemá původ ani v provozu žalované, tj. v provádění servisní činnosti na vozidle, ani na vozidle nebyla způsobena škoda věcí při provozní činnosti použitou a ani vlivem provozní činnosti žalované na okolí. Konečně odvolací soud nedovodil ani porušení prevenční povinnosti žalovanou dle §2900 a §2910 o. z., vzhledem ke zjištění, že pracovník žalované vozidlo zaparkoval na ulici, v blízkosti svého areálu, na místě, kde se obvykle parkuje, vozidlo uzamkl a klíčky uschoval. Odvolací soud má za to, že požadovat po žalované vyšší míru ochrany vozidla by už šlo nad rámec prevenční povinnosti. Opačný názor žalobkyně by znamenal, že by v podstatě nebylo možné na ulici vůbec parkovat.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to 1) zda provozovatel závodu je ve smyslu §2924 o. z. povinen nahradit škodu způsobenou činností tohoto závodu, která není jeho činností hlavní, a 2) zda prevenční povinnost dle §2900 o. z. je podmíněna okolnostmi případu a zvyklostmi soukromého života. K otázce ad 1) žalobkyně uvádí, že konstantní judikatura za provozní činnost považuje jak činnost hlavní, tak i činnost předcházející a navazující (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3113/2006). Odvolací soud se od této judikatury odchýlil tím, že za provozní činnost žalované uznal pouze samotné provádění servisu vozidel. Podle názoru odvolacího soudu tak přemisťování vozidel po provedení ani před provedením samotného servisu na vozidlech není provozní činností autoservisu, a to navzdory tomu, že provedení prohlídky ani opravy vozidel není bez tohoto přemisťovaní v provozu žalovaného dobře možné. K otázce ad 2) žalobkyně namítá, že na ni dává konstantní judikatura jednoznačně kladnou odpověď (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Odvolací soud si dle názoru dovolatelky nebyl dostatečně vědom odlišností §2900 o. z. od §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež §2900 o. z. na daný případ nepoužil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu; odchýlil se od ní tím, že pro zjištění platnosti (a rozsahu) generální prevenční povinnosti nezohlednil okolnosti případu ani zvyklosti soukromého života. Citoval přitom toliko judikaturu k §415 obč. zák. a konstatoval, že je použitelná i v poměrech úpravy účinné od 1. 1. 2014. V dalším textu dovolání žalobkyně podrobněji rozvíjí své přesvědčení, že jí žalovaná způsobila škodu vlastní provozní činností, když ponechala vozidlo na ulici bez dozoru po mnoho dní. S poukazem na odbornou literaturu (Komentář k občanskému zákoníku autorů Melzera a Tégla) zdůrazňuje, že předpokladem náhrady škody dle §2924 o. z. je ve světle judikatury Nejvyššího soudu i umožnění vzniku škody provozní činností, přičemž zdroj škody má původ mimo vlastní provozní činnost. Na podporu své argumentace odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008. Dovolatelka dále uvádí, že ve vztahu k porušení prevenční povinnosti domněnka zavinění žalovaného z nedbalosti nejenže nebyla vyvrácena, ale byla potvrzena. Žalovaný si uvědomoval ohrožení vozidel umístěných na ulici; proto uzavřel se svým obchodním partnerem dodatek k rámcové smlouvě o poskytování servisních služeb, který obsahuje ujednání, že zhotovitel neodpovídá za škodu způsobenou vyšší mocí (kroupy atp.), nebo vandalismem třetích stran. Tento dodatek nemůže nijak omezovat odpovědnost žalovaného vůči žalobci. Vozidlo bylo žalobkyní převzato jen s jedním klíčkem, proto mohla žalovaná předvídat jeho odcizení. Žalovaná měla převzatá vozidla umístěna v (oploceném a uzamčeném) areálu svého autoservisu a při zaplnění parkovacích míst na (hlídaných) parkovištích; bylo-li vozidlo umístěno na ulici, snažila se žalovaná o krátkodobost takového parkovaní. Je notorietou (§121 o. s. ř.), že z aut v České republice se nejvíce kradou auta nejrozšířenější (škodovky) a auta luxusní; předmětné vozidlo (XY) spadá do obou těchto kategorií. Dle §4 odst. 2 o. z. je míra vědomosti závislá na postavení posuzované osoby a její znalosti případu; proto u žalované coby profesionála v oboru autoservisu dlouhodobě nakládajícího s vozidly žalobkyně, je nutno počítat s vyšší než běžnou mírou vědomosti. Žalovaná v rozporu s obvyklou praxí ponechala vozidlo na ulici relativně dlouhou dobu až 13 dnů, což svědčí o porušení požadavku obvyklé péče. Zmiňuje-li dále odvolací soud, že předmětné vozidlo nebylo zaparkováno v nebezpečné lokalitě a že v daném období žalovaný čelil příjmu velkého počtu vozidel, jde o okolnosti, které žalovanou vyvinit a zbavit odpovědnosti nemohou. Nebylo bezpečně prokázáno, že by předmětné vozidlo bylo uzamčeno; zákonná domněnka nedbalosti škůdce (§2911 o. z.) může být dokazováním buď potvrzena, anebo vyvrácena, přičemž důkazní břemeno tíží žalovanou, nikoliv žalobkyni. Dle §5 odst. 1 o. z. se míra opatrnosti, jakož i míra možností a schopností odvrátit hrozící újmu dle §2901 o. z. stupňuje při přihlášení se k odbornému výkonu příslušníkem určitého povolání; proto u žalované coby profesionála v oboru autoservisu je nutno počítat s vyšší než běžnou mírou opatrnosti, a to odbornou péčí. Dovolatelka shrnula, že žalovaná věděla o tom, že umístěním a mnohadenním ponecháním předmětného vozidla na ulici bez dozoru ohrožuje vlastnické právo žalobkyně k němu, ale žalovaná bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že tímto konáním nedojde k zásahu do vlastnického práva žalobkyně k vozidlu; a ač to vyžadovaly okolnosti případu i zvyklosti soukromého života, žalovaná si při tomto svém konání nepočínala tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 329.000 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů prvostupňového řízení, a ve výroku II tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, a aby žalované uložil povinnost zaplatit „žalovanému“ (zjevně míněno žalobkyni) náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, označila dovolání za nedůvodné a vnitřně rozporné, když požaduje posouzení podle §2924 i §2900 o. z., a nepřípustně namítá nesprávně zjištěný skutkový stav. Vyjádřila přesvědčení, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Judikatura, na niž dovolatelka odkazuje, řešila skutkově odlišné věci. Odmítla názor, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi konkrétního případu a zvyklostmi soukromého života. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, dotčeným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sb. rozh. obč.).
Nejvyšší soud je vázán vymezením důvodů dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a není tudíž oprávněn přezkoumávat dovoláním nenapadený závěr, že uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody na věci převzaté ke splnění závazku podle §2944 o. z.
Při vylíčení předpokladu přípustnosti musí dovolatel – s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku – uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž není dle názoru dovolatele napadené rozhodnutí v souladu, která je rozporná nebo od níž se má dovolací soud odchýlit. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Při striktním přístupu by bylo možné konstatovat, že na řešení dovolatelkou formulovaných právních otázek napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na právním závěru, že provozovatel závodu není ve smyslu §2924 o. z. povinen nahradit škodu způsobenou činností tohoto závodu, která není jeho činností hlavní, ani na závěru, že prevenční povinnost dle §2900 o. z. není podmíněna okolnostmi případu a zvyklostmi soukromého života. Takový přístup se však dovolacímu soudu jeví jako přehnaně formalistický (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14) , a proto se zřetelem k celému obsahu dovolání vyložil obě otázky poněkud šířeji tak, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od závěrů judikatury Nejvyššího soudu řešící splnění předpokladů povinnosti k náhradě škody podle §2924 a §2900 o. z. na skutkovém základě, z něhož vycházel odvolací soud.
Především lze uvést, že ustanovení §2924 i §2900 o. z., na jejichž základě odvolací soud posuzoval důvodnost uplatněného nároku na náhradu škody, jsou právními normami s relativně neurčitou hypotézou, která umožňuje soudům, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezily samy hypotézu právní normy z širokého, předem neomezeného okruhu okolností; dovolací soud tak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě byla škoda způsobena vlastní provozní činností, respektive zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadují, aby určitá osoba byla povinna k náhradě újmy způsobené jejím konáním, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2571/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2102/2021).
Vymezení pojmu provozní činnosti v §2924 o. z. je v podstatě stejné jako v dosavadním §420a obč. zák. (a v tomto směru je proto použitelná i dosavadní judikatura k tomuto ustanovení), odlišně je upravena pouze možnost zproštění povinnosti provozovatele k náhradě, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019). Proto nelze důvodně vytýkat odvolacímu soudu, že při posouzení otázky, zda škoda vznikla z provozu, vycházel z judikatury k §420a obč. zák.
V judikatuře Nejvyššího soudu bylo dovozeno, že pojem provozu je třeba vykládat jako činnost související s předmětem činnosti (obvykle podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí zpravidla opakovaně za užití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti vybaveno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006). Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností tak například nebyla dovolacím soudem shledána v provozu banky (srov. usnesení ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1408/2005), v organizaci sportovní činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2600/2007), v pochybení lékaře při poskytování zdravotních služeb (rozsudek ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008, č. 126/2011 Sb. rozh. obč.), v organizaci kulturní akce (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012). Obdobné závěry byly vysloveny již při výkladu aktuálně účinného ustanovení §2924 o. z. ve vztahu k újmě na zdraví způsobené ostrahou nočního baru (rozsudek ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019) nebo ke škodě způsobené pádem na znečištěné podlaze nákupního centra (usnesení ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1552/2021). Pro posouzení, zda jde o škodu z provozní činnosti, je klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli. O škodu způsobenou provozní činností nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod číslem 101/2010 Sb. rozh. obč.). Z již uvedeného je zřejmé, že právní závěr odvolacího soudu, že posuzovaná škoda nemá původ v provozování autoservisu, je správný, neboť škoda nemá původ v povaze činnosti autoservisu, nebyla způsobena v souvislosti s technickou složitostí jeho provozní činnosti, nýbrž trestnou činností neznámého pachatele, který vozidlo zaparkované na ulici odcizil.
Poukazuje-li dovolatelka na judikatorní závěr, že za provozní činnost se považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006), neznamená to, že každá činnost předcházející či navazující na provozní činnost je též provozní činností. Pokud by parkování vozidla bylo považováno za provozní činnost autoservisu, aniž by škoda byla způsobena charakteristickými vlastnostmi provozu autoservisu projevujícími se navenek a zvyšujícími riziko vzniku škod, které je důvodem zpřísněné (objektivní) povinnosti k náhradě škody, byl by nepřiměřeně rozšiřován dopad této přísné odpovědnosti, jenž je pouhou výjimkou z odpovědnosti obecné, a byl by stírán rozdíl mezi oběma typy odpovědnosti.
Pokud dovolatelka odkazuje na závěr odborné literatury, že zdroj škody může mít původ mimo vlastní provozní činnost, pak jednak necituje zdroj přesně, neboť v citovaném komentáři je uvedeno, že „někdy postačuje jen pasivní působení provozu, kdy škoda vzniká působením jiného aktivního zdroje, avšak toto působení je usměrněno provozem“ (viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 463, dovolatelka zjevně mylně uvádí s. 436), jednak uvedený závěr je čerpán z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 484/2013, jímž byl posuzován skutkově značně odlišný případ, stěží srovnatelný s projednávanou věcí (jako škoda způsobená provozní činností provozovatele železniční vlečky byla posouzena škoda způsobená na majetku poškozené obce tzv. bludnými proudy, jejichž zdrojem byl provoz elektrické trakce na hlavní železniční trati, odkud pronikaly na železniční vlečku a dále na území poškozené obce, což bylo umožněno vodivým propojením mezi kolejnicemi hlavní trati a vlečky).
Zjevně skutkově odlišná je dovolatelkou označená věc řešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, zabývající se škodou vzniklou pádem stromu na vozidlo zaparkované žalobci v areálu autokempu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu zabývající se výkladem §2900 o. z., zejména s rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020.
Ani údajný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněným pod č. 106/2020 Sb. rozh. obč., není dán. Uvedený rozsudek se zabýval odlišnostmi §415 obč. zák. a §2900 o. z. a vymezil předpoklady, za nichž jsou naplněny předpoklady porušení prevenční povinnosti podle §2900 o. z. S těmito závěry je napadený rozsudek v souladu, když odvolací soud se v odstavcích 26–36 odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval i okolnostmi případu a zvyklostmi soukromého života, byť je tak výslovně neoznačil.
Pokud podle provedených zjištění žalovaná zaparkovala v důsledku nedostatku místa v areálu svého závodu v blízké ulici, vozidlo zamkla a klíče uschovala, a odvolací soud uzavřel, že v tom nelze spatřovat porušení prevenční povinnosti, neboť na žalované nelze požadovat vyšší míru ochrany, nepokládá dovolací soud takovou úvahu za zjevně nepřiměřenou.
Dovodil-li odvolací soud, že není splněn předpoklad porušení prevenční povinnosti, je tento závěr postačující pro zamítnutí žaloby, a bylo by tudíž nadbytečné zabývat se argumentací týkající se otázky zavinění a otázky, koho tíží ve vztahu k zavinění důkazní břemeno.
Na aplikaci ustanovení §4 odst. 2 a §5 odst. 1 o. z. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a ve vztahu k nim dovolatelka ani neformuluje žádnou právní otázku naplňující předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů – vzhledem k tomu, že jediným způsobilým důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) – nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4486/2017, nebo ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3296/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021). Dovolací soud se tudíž nemohl zabývat námitkou, že nebylo bezpečně prokázáno, že by předmětné vozidlo bylo uzamčeno.
Zbývající argumentace zjevně přesahuje rámec právních otázek, jimiž dovolatelka vymezila přípustnost dovolání.
Ze všech uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 9.620 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených částek ve výši 2.084 Kč, celkem tedy 12.004 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný účastník povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu