ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2780.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2780/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: E. F. , zastoupená Mgr. Ladislavem Beránkem, advokátem se sídlem Palackého 508, 541 01 Trutnov, proti žalované: Nemocnice Vrchlabí, s. r. o. , IČO 64827232, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 181/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2023, č. j. 25 Co 24/2023-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Macha.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), s tvrzením, že žalovaná nemocnice zavinila smrt její matky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 25 Co 24/2023-121, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2022, č. j. 6 C 181/2020-89, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 50 000 000 Kč, potvrdil jej i v nákladových výrocích, kromě výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, který změnil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež doplnil), že matka žalobkyně byla dne 30. 10. 2018 hospitalizována u žalované (pro opakované zvracení po jídle), kde dne 31. 10. 2018 zemřela. Na základě znaleckých posudků uzavřel, že postup léčení byl lege artis. Při příjmu sice nebyla provedena všechna vyšetření, zejména vyšetření per rektum, avšak ani toto vyšetření by k odhalení příčiny obtíží nevedlo, neboť důvodem zdravotních obtíží bylo zúžení 40cm úseku tenkého střeva, které lze odhalit pouze vyšetřením CT. Pro takové vyšetření nebyl dán důvod, neboť nebyly žádné známky toho, že stav pacientky je akutní, zvracení bylo možné vysvětlit mnoha jinými příčinami, které byly pravděpodobnější než skutečná příčina u pacientky, která v předchorobí neměla operační výkon. Soud po právní stránce uzavřel, že léčebný postup žalované byl správný (lege artis), opomenutí vyšetření per rektum nebylo příčinou úmrtí, neboť i kdyby bylo provedeno, nevedlo by s největší pravděpodobností k odvrácení úmrtí pacientky. Příčinnou souvislost soud neshledal ani mezi případným zanedbáním odborného dozoru nad MUDr. Janem Melounem (který pacientku k hospitalizaci přijímal) a úmrtím, neboť ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že i zkušení odborníci by postupovali stejně (s tou výjimkou, že by provedli vyšetření per rektum, jež by ale příčinu obtíží nezjistilo).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení znaleckých posudků a v návaznosti na to při posouzení všech rozhodných kritérií pro posouzení postupu jako lege artis (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 a sp. zn. 25 Cdo 3386/2018 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18). Dovolatelka považuje závěr znalců o postupu žalované lege artis za vnitřně rozporný a neúplný. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soud mechanicky převzal rozporný závěr znalců, který je ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními, a to přestože závěr o postupu lege artis či non lege artis náleží soudu a nikoliv znalci. Pochybení soudu spatřuje dovolatelka dále v tom, že soud řádně nezjišťoval a nehodnotil, zda službu konající lékař MUDr. Jan Meloun, který neprovedl všechna vstupní vyšetření, která jako internista provést měl, vykonával svou činnost pod odborným dozorem, jak ukládá zákon č. 95/2004 Sb., na jehož ustanovení odkázala. Zdůraznila, že účelem odborného dozoru je předejít následkům případného pochybení tak, aby bylo včas odhaleno a napraveno. Nezajištění odborného dozoru je porušením zákona a žalovaná proto odpovídá za vzniklou újmu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná i vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že dovolání žalobkyně považují za nepřípustné a navrhly jeho odmítnutí nebo zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců-lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že žalovaná při péči o matku žalobkyně postupovala lege artis, tedy v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, a proto neporušila žádnou právní povinnost. Dovolatelka namítá, že vyplývá-li ze znaleckých posudků určité pochybení v postupu MUDr. Jana Melouna (neprovedení některých vyšetření), je závěr znalců o postupu lege artis vnitřně rozporný a vytýká soudu, že jej mechanicky převzal. Polemizuje tak se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybňuje odborné závěry znaleckých posudků (znalce MUDr. Šenkyříka i znaleckého ústavu Fakultní Thomayerovy nemocnice, jejichž závěry jsou shodné). S právním posouzením věci tak nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, ale proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání.
Lze doplnit, že ze strany soudu se nejednalo o mechanické převzetí rozporných závěrů znaleckých posudků, ale o zhodnocení znaleckých posudků (které dospěly ke stejným závěrům) ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Byť je ve znaleckých posudcích termín „lege artis“ používán, obsahují rovněž odborné zdůvodnění závěru, že postup při léčení pacientky byl v souladu s poznatky lékařské vědy, a bylo v nich přesvědčivě vysvětleno i to, že pochybení spočívající v neprovedení vyšetření per rektum by v daném případě nemohlo příčinu zvracení u pacientky odhalit a smrt pacientky nebyla způsobena neprovedením tohoto vyšetření. Odvolací soud pak přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na podkladě provedených důkazů za prokázané. Nejde tedy o případ, že by soud nepřípustně přenášel odpovědnost za řešení právní otázky na znalce a bez dalšího pouze přebíral závěry ze znaleckých posudků, ani že by neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu. Postupoval tak v souladu s již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014 a neodchýlil se ani od rozhodnutí, na něž odkazuje žalobkyně.
Namítá-li dovolatelka dále, že žalovaná nezajistila dozor nad službu konajícím lékařem MUDr. Melounem, jak jí ukládá zákon, tudíž jednala protiprávně a odpovídá proto za vzniklou újmu, ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalovaná postupovala lege artis, a pokud znalci v postupu MUDr. Melouna shledali nějaká pochybení, nebyla v příčinné souvislosti se vzniklým následkem. Proto nemůže být v příčinné souvislosti se vzniklým následkem ani případné pochybení žalované spočívající v tom, že nezajistila nad službu konajícím lékařem MUDr. Melounem odborný dozor. Dovolatelka však nijak nerozporuje závěr odvolacího soudu, že i kdyby kvalifikovaný lékař činnost MUDr. Melouna dozoroval, nic by se nezměnilo na vzniku škodního následku. Jinak řečeno, nezpochybňuje právní závěr soudu o absenci příčinné souvislosti mezi pochybením MUDr. Melouna a úmrtím pacientky ani mezi případným nezajištěním odborného dozoru a vznikem škodního následku. S ohledem na to, že dovolání nenapadá jeden z důvodů, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, a který sám o sobě postačuje pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku, dovolací soud se dalšími námitkami žalobkyně nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod číslem 47/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu