ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2784.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2784/2023-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. M. , zastoupený Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti žalovanému: J. K. , zastoupený Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 3/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 1240/2022-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 1240/2022-221, změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 2022, č. j. 7 C3/2022-181, v části výroku I, jímž bylo žalovanému uloženo zaslat žalobci omluvu ve znění „ Vážený pane M., tímto se Vám velice omlouvám za následující mnou uvedená dehonestující vulgární vyjádření a nadávky: 1)„čuráku jeden“, „ty fetko vymrdaná zblázněná“, „máš v hlavě nasráno“, „kundo zapíčená, ty mrdko“, „ty lidská mrdko“, „čůráku“, „fetko vyjebaná“, „se chováš jako kunda největší“; 2)„neser a táhni už do píči tady z toho baráku, vole“, „já se ti vychčiju do ksichtu, vole“, „už táhni do prdele tady odsud “, a žalobu zamítl (výrok I). Krajský soud současně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v druhé části téhož výroku, jíž byl zamítnut požadavek žalobce na dovětek omluvy ve znění: „ Taktéž se Vám hluboce omlouvám za plivnutí do obličeje. Nyní s odstupem času vidím, že jsem shora uvedená vyjádření použil zcela nepatřičně, veden osobní záští vůči Vaší osobě. Plivnutí do obličeje pak bylo výrazem mé naprosté neslušnosti a neúcty k Vám. Lituji, že jsem toto učinil Vám i jako těžce zdravotně postiženému a prakticky nevidomému člověku. Lituji, že jsem lhal ve výpovědi na Policii ČR i Magistrátu města České Budějovice, odbor přestupků. Tímto se Vám ještě jednou hluboce a upřímně omlouvám a prohlašuji, že již nikdy nebudu podobným způsobem do Vašich práv zasahovat “; současně potvrdil též zamítnutí požadavku na zaplacení částky 20.000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud navázal na zjištění soudu prvního stupně, že v domě č. p. XY v ulici XY v XY, v němž oba účastníci bydleli, docházelo k dlouhodobým konfliktům, jejichž spouštěčem byl žalobce, který neadekvátně reagoval na běžné podněty v bytovém domě. Vztahy se sousedy byly vyostřené, konflikty byly řešeny ve správních řízeních. Dne 8. 7. 2019 na chodbě domu (za přítomnosti souseda obou účastníků a přítelkyně a dvou malých dětí žalovaného) pak došlo ke konfliktu mezi účastníky, během něhož žalovaný vůči žalobci použil předmětné vulgární výrazy a plivl žalobci do obličeje. Za toto jednání byl žalovaný uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití a byla mu uložena pokuta. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalovaným použité vulgární výrazy vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti a nepochybně by se dotkly cti a důstojnosti každé osoby. K užití těchto výrazů žalovaného neopravňovala ani vypjatá situace v domě, žalovaný tedy zasáhl do osobnostních práv žalobce ve smyslu §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Na rozdíl do soudu prvního stupně ovšem měl odvolací soud za to, že dostačující nápravou daného zásahu je omluva ze dne 13. 12. 2021, kterou žalovaný zaslal žalobci dne 14. 12. 2021. V této omluvě byly konkrétně popsány výrazy, za které se žalovaný omlouvá, žalovaný uvádí, že jeho jednání bylo nepatřičné a nevhodné a že se za užití hrubých výrazů a plivnutí do obličeje omlouvá. Odvolací soud tudíž ve vyhovující části rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Ve vztahu k požadovanému dovětku odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že za plivnutí do obličeje se žalovaný žalobci omluvil, nebylo prokázáno, že by lhal před správním či policejním orgánem a v ostatním se jedná o subjektivní hodnocení situace žalobcem. Zamítnutí žaloby v tomto rozsahu tak měl odvolací soud za správné. Jelikož v dané věci je přiměřenou a účinnou formou ochrany osobnostních práv písemná omluva a újma nedosáhla takové intenzity, aby ji bylo třeba reparovat v penězích, není důvodný ani nárok na peněžitou satisfakci, i v této části tedy odvolací soud zamítavé rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce řešené rozdílně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel se ptá, zda žalovaným zaslaná písemná omluva ze dne 13. 12. 2021 je podle svého obsahu dostatečnou satisfakcí a je způsobilá zmírnit následky posuzovaného zásahu. Soud prvního stupně uzavřel, že nikoliv, s ohledem na formulaci „tímto se Vám omlouvám ze své jednání spočívající v užití hrubých výrazů.“ Omluva musí být konkrétní a musí z ní být patrno, za použití jakých konkrétních výrazů by se měl žalovaný omluvit. Odlišný názor odvolacího soudu, majícího omluvu za dostatečnou, se odchyluje od rozhodovací praxe reprezentované dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 (dovolatel neuvedl spisovou značku tohoto rozhodnutí, podle citace se zřejmě jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008). Omluva žalovaného měla přitom primárně charakter obrany či ospravedlnění jeho jednání, a to poukazem na to, že jeho příčinou bylo chování žalobce. Omluvu ze dne 13. 12. 2021 nelze považovat za omluvu učiněnou řádně a hlavně upřímně. Žalovaný měl již dříve řadu možností se omluvit, již v roce 2019 k tomu dostal od žalobce tři možnosti k omluvě, ale nevyužil je. Žalobci přitom nejde klást k tíži jeho, byť nestandardní, jednání, neboť i kdyby bylo jednání žalovaného reakcí na předchozí jednání žalobce, nemůže zjevně překračovat meze slušnosti. Žalobce dále poukazoval na to, že odvolací soud pochybil, neaplikoval-li při rozhodování o náhradě nákladů řízení §150 o. s. ř. a nepřihlédl-li k podílu obou stran na vzniku sporu a špatnému zdravotnímu stavu žalobce odkázaného na invalidní důchod. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť mu při neprodleném výkonu rozhodnutí hrozí závažná újma.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Zpochybňuje-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně požadavku na peněžitou satisfakci, nelze přehlédnout již to, že takto bylo rozhodnuto o peněžitém plnění menším než 50.000 Kč. V souladu s §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přitom není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož požadované peněžité plnění nedosahuje zákonného limitu a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena výší žalované částky.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítnut požadavek na omluvu za nadávky a plivnutí žalovaného, neobsahuje argumenty, které by odůvodnily přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Odvolací soud vzal v souladu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, v potaz konkrétní okolnosti případu i obsah a formu příslušné omluvy. Neslevil přitom z požadavku na její konkrétnost, jak naznačuje dovolatel, zohlednil, že vulgarismy použité žalovaným vůči žalobci byly zahrnuty do textu omluvy (uvedenému odpovídá i vyhotovení omluvy na č. l. 79 spisu). Dovolatel ostatně ani nenaznačuje, že by se text omluvy míjel s podstatou závadného jednání (k tomu více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 2351/22) a neodpovídal zjištěným skutečnostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011). Stejně tak dovolatel neuvádí argumenty pro závěr, že by snad forma omluvy nebyla objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující, a tím i účinná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020). Hovoří-li dovolatel o upřímnosti omluvy, jde o požadavek nad rámec zákona i ustálené rozhodovací praxe, a především o požadavek stojící mimo reálné možnosti soudů, které mohou uložit povinnost k určitému plnění, nikoliv k vnitřnímu prožívání člověka. Ač lze mít včasnost omluvy v obecné rovině za žádoucí, není důvodu omluvě bez dalšího odnímat satisfakční účinek, nebyla-li poskytnuta okamžitě po zásahu, ale v průběhu soudního řízení. Ostatně nelze odhlédnout od toho, že případné soudem uložené omluvy by se žalobci dostalo ještě později. Z argumentace žalobce tedy nelze dovozovat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno částečné zamítnutí žaloby na omluvu soudem prvního stupně, pak neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze v této část pokračovat, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání v tomto rozsahu, stejně jako ve zbývajících částech pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř., a to včetně části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, jehož samostatnému přezkumu brání nepřípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu