ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3112.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3112/2022-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Mgr. Radovan Hrubý , IČO 73548201, se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti žalovaným: 1. T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, IČO 64949681, 2. LogiCall Česká republika, s.r.o. , se sídlem Čsl. armády 808/43b, Krnov, IČO 26849551, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 78/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 22 Co 111/2022-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 16 C 78/2020-178, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se narušování jeho soukromého a profesního života kontaktováním jeho osoby telefonáty, SMS zprávami, e-maily, poštou a všemi ostatními obdobnými komunikační prostředky (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit 12.292,67 Kč (výrok II), a zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval, aby soud konstatoval, že žalovaní zasáhli do práva žalobce na soukromí tím, že kontaktovali žalobce formou 49 telefonických rozhovorů, e-mailů, SMS zpráv a poštovních zásilek mezi červnem 2019 a listopadem 2019 při vymáhání dluhu žalobce ve výši 11.534,42 Kč (výrok III). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 22 Co 111/2022-202, řízení o odvolání žalobce proti výroku II rozsudku soudu prvého stupně zastavil pro částečné zpětvzetí odvolání, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, III, IV a V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce tvrdil, že poté, co s 1. žalovanou ukončil smlouvu o poskytování telefonních služeb výpovědí ze dne 21. 1. 2019, začal být od června 2019 kontaktován 2. žalovanou při vymáhání dluhu ve prospěch 1. žalované ve výši 11.534,42 Kč ze zmíněné smlouvy, nejdříve poštovními zásilkami, dále opakovanými telefonáty, zasíláním textových zpráv a e-mailů, čímž mělo být zasaženo do jeho práva na soukromí. Odvolací soud navázal na skutková zjištění a právní závěry soudu prvého stupně, ve shodě s ním zdůraznil, že předpokladem vyhovění zdržovacímu nároku je reálná hrozba opakování zásahu. V daném případně byl smluvní vztah žalobce s 1. žalovanou skončen a žalobce po pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu svůj dluh vůči 1. žalované uhradil. Nehrozí-li opakování jednání žalobcem označovaného za zásah do jeho práv, je žalobou uplatňovaný nárok již z tohoto hlediska nedůvodný. Ve vztahu k požadavku na konstatování porušení práva, pak soud vyšel z toho, že lze těžko odpírat věřiteli, aby obsahově korektně dlužníka upomínal k úhradě dluhu, a to i opakovaně. Věřitel se takto domáhá svého práva, zatímco dlužník jedná protiprávně, neplní-li svůj dluh. Neobstojí argument žalobce, že advokátní stav považuje mnohočetné upomínání za neetické, uvedené nelze srovnávat s posuzovanou situací a etická pravidla advokátního stavu srovnávat s inkasní agenturou zaměřenou na mimosoudní vymáhání pohledávek, nadto neetické nutně neznamená zasahující do soukromí. Ostatně etický kodex advokáta (jímž je i žalobce) stanoví advokátům povinnost plnit převzaté závazky. V daném případě bylo žalobci Českým telekomunikačním úřadem pravomocně uloženo zaplatit 1. žalované 9.942 Kč s příslušenstvím. Rozdíl mezi vymáhanou a přiznanou částku je minimální (méně než 3 %), zasílání upomínek k úhradě dluhu tedy bylo výkonem práva 1. žalované domoci se zaplacení své pohledávky prostřednictvím 2. žalované. Samotný obsah upomínek pak nebyl excesivní, žalobce byl upomínán korektně, jako obsahově hraniční hodnotil soud toliko jedno sdělení o návštěvě inkasního inspektora, nicméně tato jedna zpráva i s ohledem na reakci žalobce nepředstavuje zásah do osobnostních práv a nevedla ke vzniku újmy na straně žalobce. Avšak i v případě, že by se ze strany žalovaných jednalo o exces, nedosahoval by míry netolerovatelné v demokratické společnosti a zakládající nárok žalobce na zadostiučinění. Odvolací soud konečně přihlédl i k tomu, že žalobce k plnění svých povinností přistupoval lehkovážně, vyzýval žalované k opakovanému předložení různých dokumentů, měl za to, že mu nebylo vyhověno, a opomíjel, že pohledávky jsou již po splatnosti. V samotném řízení před Českým telekomunikačním úřadem pak již na svou obranu pro nehospodárnost rezignoval, jak sám uvedl před odvolacím soudem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (jeho výrokům II až IV) podal dovolání žalobce, maje za to, že přípustnost dovolání je v souladu s §237 o. s. ř. dána závislostí napadeného rozhodnutí na otázce Nejvyšším soudem doposud neřešené, případně, pokud již byla vyřešena, měla by být řešena jinak. Dovolatel se táže, může-li být advokátu způsobena újma na osobnostních právech při vymáhání domnělé pohledávky za pomocí prostředků dálkové komunikace, za využití hrozeb a nátlakových metod a zda z povahy jeho povolání plyne povinnost strpět větší zásah do osobní sféry, než jakou má kdokoliv jiný, případně jakou míru zásahu je povinen snést oproti jiné fyzické osobě. Nejvyšší soud by měl podle dovolatele dále zodpovědět, jaká je hranice mezi výkonem povolání advokáta a právem na soukromí při vymáhání pohledávky a zda je přípustné, aby právnická osoba zaměstnávající v pracovním poměru desítky zaměstnanců pro vymáhání pohledávek pověřila vymáháním domnělé pohledávky jiné subjekty, jejichž jednáním dochází k zásahům do osobnostních práv třetích osob a účelovému násobení nákladů reálně vzniklých. Podle dovolatele by dovolací soud měl konstatovat, že právní ochrana přísluší každému a účastníku nemůže být odepřena na základě fabulací soudu, že žalobce nejednal za sebe, ale za práva jiných. Dovolatel poukázal na obtíže, které provázaly jeho smluvní vztah s 1. žalovanou, a uvedl, že v důsledku její nečinnosti mu vůči ní vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Před vymáháním obohacení po 1. žalované však upřednostnil morální zásady a obranu před zásahem do své osobnostní sféry.
Pochybení na straně odvolací instance podle něj spočívá i v jejím konstatování, že advokátu nemůže být způsobena újma z titulu nepřiměřeného zásahu do osobnostních práv s ohledem na jeho povolání, a dále tvrzením o větší zranitelnosti běžného spotřebitele. Zjevná nerovnost, kterou soud založil poukazem na advokátní činnost žalobce, pro něj není srozumitelná, navíc by mělo být hodnoceno, zda k zásahu došlo při výkonu advokacie a zda není nepřiměřený. Pro závěr o prohloubení dopadů zásahů jejich řetězením podle dovolatele dále hovoří i závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/2019. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek soudu odvolacího a dále též, vyjma výroku II, rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního vzdělání dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro závěr o přípustnosti dovolání je nezbytné náležité vymezení pokládané otázky hmotného či procesního práva a její kvalifikovanosti, tak aby odpovídala některé z eventualit ve smyslu citovaného ustanovení (k tomu srov více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021), pro naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je současně podstatné i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Nejvyšší soud jako instance pouze přezkumná, a nikoliv nalézací současně není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a vychází tak ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů.
Založil-li v dané věci odvolací soud své rozhodnutí v části, v níž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na zdržení se jednání soudem prvního stupně, na závěru o absenci reálné hrozby opakování zásahu, není tento závěr dovolatelem nikterak sporován a není pokládána žádná otázka, pod jejímž zorným úhlem by se Nejvyšší soud mohl zabývat jeho správností. Již s ohledem na uvedené tak nebylo možné blíže zvažovat přípustnost dovolání v tomto rozsahu. Jen pro úplnost lze podotknout, že náhled soudů obou stupňů v tomto odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu upozorňující, že podmínkou úspěšnosti žaloby směřující k odstranění neoprávněného zásahu do osobnostních práv je, aby daný neoprávněný zásah doposud trval anebo aby existovalo konkrétní aktuální nebezpečí (hrozba) jeho opakování v budoucnu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009, ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3544/2022).
Dovolání není přípustné ani ve zbývající části. Odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí založil především na závěru, že ze strany žalovaných šlo o vymáhání existující pohledávky (tj. výkon práva) způsobem, který nebyl natolik excesivní, že by mohl být pokládán za zásah do osobnostních práv, přičemž současně zmínil absenci okolností nasvědčujících, že žalobci skutečně vznikla újma. V tom je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3322/2021. Dovolatel ovšem ve svém dovolání vychází z toho, že šlo o domnělou (nikoliv existující a pravomocně přiznanou) pohledávku, nepřiměřený způsob upomínání a zejména pak své otázky zakládá na tom, že zamítavý postoj odvolacího soudu k jeho požadavkům byl dán jeho postavením advokáta, což z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Povinnost advokáta plnit své závazky je v něm zjevně zmíněna jen jako podpůrný argument a reakce na poukaz na neetičnost opakovaného upomínání advokáty podle etického kodexu ČAK. Vyslovoval-li se odvolací soud k postavení žalobce jako advokáta ve větší míře při jednání, nemění to nic na tom, že zamítnutí žaloby je založeno na odlišných, v odůvodnění rozhodnutí uvedených důvodech. Dovolatelem formulované otázky se pak nevztahují k právním závěrům vysloveným v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jejich zodpovězení by bylo pouze hypotetické a bez významu pro výsledné rozhodnutí ve sporu, proto jimi v souladu s výše uvedeným nelze odůvodnit přípustnost podaného dovolání. Vychází-li dále dovolatel ve své argumentaci bez dalšího z toho, že způsob vymáhání pohledávek byl nepřiměřený, poněkud pozměňuje závěry odvolacího soudu, který takové hodnocení nevyslovil. Dovolatel přitom závěr, že vymáhání proběhlo akceptovatelným způsobem, relevantně nezpochybňuje. Přichází-li dále žalobce s otázkou přípustnosti postupu spočívající v tom, že jedna právnická osoba pověří vymáháním svých pohledávek společnost odlišnou, a dochází tak k nárůstu nákladů, nejedná se opět o otázku, kterou by odvolací soud řešil či měl důvod řešit. Není zřejmé, jak tento postup sám o sobě měl či mohl zasáhnout do osobnostních práv žalobce, přičemž případné takto neúměrné (neoprávnění či neúčelné) navýšení částek, po něm vymáhaných, mohl žalobce namítat v řízení, v němž bylo o dané pohledávce rozhodováno, v němž rovněž mohl být prostor pro případné započtení jeho eventuální pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Upuštění od právní obrany ve sporu o peněžité plnění není důvodem pro hodnocení postupu věřitele jako zásahu do osobnostních práv, ostatně zásada civilního práva vigilantibus iura scripta sunt, tedy právo patří bdělým, má účastníky právních vztahů vést k včasné a řádné ochraně svých práv, s čímž by bylo v rozporu kompenzovat jejich opomenutí náležitého hájení svých práv nároky z titulu ochrany osobnosti.
Za nepřípadný lze mít též odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se jednalo o opakované neoprávněné zveřejňování citlivých osobních údajů bulvárními medii (tzn. kumulaci protiprávních zásahů), nikoli o opakování výzev věřitele, jež u dlužníka nenacházely žádanou reakci a jež se opíraly o určitý právní důvod a nebyly činěny nepřiměřenou formou, tedy o situaci podstatně odlišnou. Pouhá okolnost, že v obou případech šlo o více dílčích úkonů z odkazované kauzy nečiní spor, v němž vyslovené závěry by bylo třeba vztáhnout i na projednávanou věc.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu