ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3154.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3154/2022-382
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. T. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 57.087 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 107/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 20 Co 4/2022-358, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 20 Co 4/2022-358, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2021, č. j. 29 C 107/2017-317, se v částech výroků, kterými bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 14.412,29 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 1. 10. 2016 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 29 C 107/2017-317, zamítl žalobu na zaplacení 57.087 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody na vozidle poškozeném při dopravní nehodě dne 14. 2. 2015 v obci Citice při střetu s vozidlem P. Ch., který byl uznán vinným ze spáchání přestupku, neboť při odbočování vlevo nedal přednost zprava jedoucímu vozidlu žalobce. Podle zjištění soudu, podložených znaleckým posudkem, měl na vzniku škody svůj podíl i žalobce, který jel v obci před střetem vozidel rychlostí 63 km/h; pokud by žalobce dodržel maximální povolenou rychlost 50 km/h, mohl podle závěrů znalce z oboru doprava mírným brzděním (nikoliv až do zastavení) zabránit střetu vozidel (střetu by zabránil i intenzivnějším brzděním při vyšší rychlosti). Soud proto shledal jeho podíl na vzniku škody v rozsahu 40 %. Soudem ustanovený znalec Ing. Jindřich Zoul, z oborů doprava, ekonomika, strojírenství, nejprve doložil, že část žalobcem vyčíslených opravovaných dílů nebyla poškozena při posuzované nehodě (spodní kryty dveří, držáky snímačů parkovacího asistenta, snímač otáček a disk z lehké slitiny), a dále stanovil, že náklady na opravu vozidla žalobce při použití převážně nových originálních dílů a průměrných hodinových sazeb prací pro neznačkové servisy v Karlovarském kraji v roce 2015 činí 82.052,15 Kč včetně daně z přidané hodnoty (67.811,69 Kč bez daně), náklady na opravu vozidla při použití i tzv. dílů kvalitativně rovnocenných (aftermarketových) 55.788,99 Kč včetně daně z přidané hodnoty (46.106,60 Kč bez daně), přičemž s ohledem na stáří vozidla (8 let) a počet najetých kilometrů by byla hospodárnější oprava podle druhé kalkulace. Soud proto obvyklé náklady na opravu poškozeného vozidla stanovil průměrem cen značkových a neznačkových dílů částkou 56.959,145 Kč, a to bez daně z přidané hodnoty, neboť žalobce jako plátce této daně je oprávněn cenu opravy snížit o částku dani odpovídající. Po snížení o 40% míru spoluzpůsobení nehody tak na obvyklých nákladech na opravu vozidla přísluší žalobci (po zaokrouhlení) 34.175,50 Kč. Protože mu již jeho pojišťovna z havarijního pojištění vyplatila 34.819 Kč, byla mu škoda v plném rozsahu uhrazena.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 20 Co 4/2022-358, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. Jindřicha Zoula a zdůraznil, že znalec měl k dispozici všechny dostupné podklady, včetně policejního spisu, poznatků z kamerového systému vozidla škůdce a fotografií obou vozidel, provedl podrobný grafický rozbor nehody a jednoznačně uzavřel, že vozidlo žalobce nejelo v rozhodné době rychlostí 50 km/h, ale rychlostí 63 km/h a tato okolnost přispěla ke vzniku nehody. Závěry znaleckého posudku jsou odborně podložené a přesvědčivě vyargumentované, znalec je v rámci své výpovědi vysvětlil a obhájil; na podkladě všech dostupných informací o nehodě a odborného posouzení zjistil jak rozsah poškození vozidla, tak i výši účelně vynaložených nákladů na jeho opravu za použití rovnocenných neoriginálních dílů, a uzavřel, že technická hodnota poškozeného vozidla by se odborně provedenou opravou nesnížila. Odpovídající výší náhrady škody na vozidle žalobce z nehody je podle odvolacího soudu částka 55.788,89 Kč (za použití rovnocenných tzv. aftermarketových náhradních dílů), zahrnující daň z přidané hodnoty, neboť je důvodná odvolací námitka, že žalobce nebyl v daném případě oprávněn náklady opravy o tuto daň snížit. Po snížení o spoluúčast žalobce na střetu vozidel v rozsahu 40 % činí náhrada škody 33.473,40 Kč, která již byla pokryta plněním z havarijního pojištění žalobce (34.819 Kč). Odvolací soud uzavřel, že pohledávka z nároku na náhradu škody přešla v celém rozsahu podle §2820 odst. 1 o. z. na pojistitele žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. z důvodu nesprávně posouzených následujících otázek: 1. stanovení výše škody neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2782/2017), podle níž je výši škody třeba stanovit podle cen originálních náhradních dílů; nalézací soudy se nezabývaly posouzením škody v širším slova smyslu podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16, 2. zda lze v případě spoluzavinění poškozeného aplikovat §2820 o. z. Podle dovolatele v případě, že bylo zjištěno spoluzavinění na vzniku škody, ta byla částečně reparována pojistným plněním pojistitele odpovědnosti P. Ch. a částečně z havarijního pojištění žalobce, neměly soudy vyplacené plnění z havarijního pojištění zohledňovat při posouzení důvodnosti nároku, neboť toto plnění bylo přiznáno ze zcela jiného titulu, než je nyní uplatněný nárok. Dovolatel dále namítá, že bylo nedostatečně zkoumáno jeho spoluzavinění na předmětné dopravní nehodě, soudy řádně neodůvodnily míru jeho spoluúčasti v rozsahu 40 % (poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaným vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání. Soud prvního stupně nepochybil, pokud zadal znalci vedle zjištění obvyklé ceny také otázky týkající se skutečné realizace opravy, tj. zda byla oprava provedena a zejména účtována účelně. Nelze přisvědčit názoru žalobce, že v případě škody na vozidle je třeba nahradit vždy škodu v cenách originálních dílů a kalkulovat cenu opravy podle cen autorizovaných servisů. Za nedůvodné považuje námitky žalobce, že bylo nedostatečně zkoumáno jeho spoluzavinění na předmětné dopravní nehodě. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je zčásti přípustné podle §237 o. s. ř. pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu v otázce náhrady škody na vozidle vyčíslené rozpočtem předpokládané opravy; dovolání je důvodné zčásti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Rovněž je třeba mít na zřeteli, že dovolacímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval.
Přípustnost dovolání především nezakládá druhá vymezená otázka, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí zohlednil poskytnutí pojistného plnění z havarijního pojištění žalobce. Z ustanovení §2820 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kromě jiného vyplývá, že vzniklo-li v souvislosti s pojistnou událostí pojištěnému (osobě, která má právo na pojistné plnění) proti jinému (škůdci) právo na náhradu škody, přechází tato pohledávka včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil. To neplatí, vzniklo-li této osobě takové právo vůči tomu, kdo s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně, o takový případ se zde však nejedná. Jinými slovy v případě škodového pojištění (§2811 a násl. o. z.), jímž je i havarijní pojištění vozidla, v rozsahu, v němž bylo poskytnuto pojistné plnění, vstupuje do postavení poškozeného havarijní pojistitel, a již z tohoto důvodu nemá žalobce nárok na tomu odpovídající částku, kterou by v rámci tzv. zákonné cesse mohla vůči žalovanému uplatnit jen plnivší pojišťovna. Tento závěr je logický a plně souladný s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3985/2011, (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1159/2013), byť vychází z právní úpravy přechodu práva na pojistitele podle §813 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ovšem smysl a účel zákonné cesse u škodového pojištění zůstal po rekodifikaci nezměněn. Okolnost, že škodu si svým přičiněním zčásti spoluzpůsobil pojištěný poškozený, na tom nic nemění. Konečně sám žalobce při vyčíslení požadované náhrady toto plnění odečetl.
Dovolání není přípustné ani k otázce spoluzpůsobení si újmy poškozeným, neboť úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) lze přitom mít za přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr konstatující, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020). Není přitom důvodu úpravu obsaženou v §2918 o. z. pojímat ve vztahu k podmínkám dovolacího přezkumu odlišně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020).
Na tom nic nemění označení viníka nehody v trestním řízení (přestupkovém či jiném správním řízení) či závěr trestního soudu, že poškozený nemohl vznik nehody odvrátit. Soud v občanském soudním řízení je totiž podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); otázku spoluodpovědnosti dalších osob na vzniku škody (včetně poškozeného) je soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, či ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, forma zavinění (úmysl, nedbalost) není podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, pokud jej postihla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti žalobce na vzniku škody v rozsahu 40 % vychází z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci. Odvolací soud v tomto směru řádně zohlednil okolnosti vzniku předmětné dopravní nehody, tj. že P. Ch. při odbočování z hlavní silnice vlevo nedal přednost zprava jedoucímu vozidlu žalobce, který se však pohyboval v kritickém místě v obci rychlostí 63 km/h, takže jeho reakční doba byla delší než situaci přiměřená délka reakční doby, příp. započala opožděně. Pokud by vozidlo žalobce jelo v čase a v poloze okamžiku zjištění maximální povolenou rychlostí 50 km/h, postačovalo by velmi malé snížení rychlosti (mírné brzdění) k upravení bezpečné vzdálenosti za zrychlujícím automobilem P. Ch. a střetu by mohl žalobce zabránit i při včasném počátku a nepřekročení délky reakční doby přiměřené situaci v reálné rychlosti 63 km/h intenzivním brzděním. Jestliže za této situace odvolací soud uzavřel, že okolnosti na straně poškozeného odůvodňují stanovení míry jeho spoluúčasti na vzniku škody v rozsahu 40 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a jeho závěry nejsou nepřezkoumatelné, tudíž se odvolací soud od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, na které odkazuje dovolatel, nijak neodchýlil.
Proti skutkovému závěru o rozsahu škod na vozidle způsobených sporným střetem provozů dovolatel nevznáší (ani s ohledem na §241a odst. 1 větu první o. s. ř. vznést nemůže) žádné dovolací námitky, proto dovolacímu přezkumu nepodléhá závěr, že některá poškození nebyla vyvolána posuzovanou dopravní nehodou, proto žalovaný neodpovídá za drobná poškození vzniklá v minulosti (rýhy a oděrky na předním nárazníku, levém předním blatníku a levých předních dveřích).
Z těchto důvodů zůstává k řešení pouze částka 14.412,29 Kč, která by žalobci náležela podle posudku znalce Ing. Jindřicha Zoula za předpokládanou opravu při použití originálních náhradních dílů (82.052,15 Kč s daní z přidané hodnoty po zohlednění 40% míry spoluzpůsobení nehody a po odečtení poskytnutého pojistného plnění).
Jestliže soudy obou stupňů vyšly z částky vyčíslené pro neznačkové náhradní díly (soud prvního stupně použil průměr), což odůvodnily pouze odkazem na sdělení znalce, že odborným provedením opravy by se poškozené vozidlo neznehodnotilo, jde o závěr kusý, který je v této dílčí otázce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí k náhradě škody na vozidle. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu přicházejí v úvahu zásadně dva způsoby určení výše peněžité náhrady za škodu způsobenou na věci. Poškozený se může buď domáhat náhrady odpovídající rozdílu v obvyklé ceně, který je způsoben škodní událostí, nebo nákladů, které je potřeba vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, publikovaný pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč.). Jestliže byly poškozenému nahrazeny náklady na opravu vozidla po nehodě, avšak po provedené opravě se hodnota vozidla nedostala na úroveň původní obvyklé ceny, je zde stále majetková újma poškozeného, způsobená na vozidle, a to v rozsahu rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, k jejíž náhradě je škůdce povinen. I z tohoto pohledu je tedy třeba hodnotit účelnost nákladů na provedenou (předpokládanou) opravu, neboť jejím smyslem je dosažení předešlého stavu a jsou-li zde posuzovány dvě varianty provedení opravy, musí být zjištěno, jaký bude jejich dopad na hodnotu vozu po opravě. Tato okolnost však nebyla dostatečně vyjasněna, protože srovnání hodnot vozidla před škodní událostí a po opravě nebylo učiněno a pouhé sdělení znalce, že odborně provedenou opravou nedojde ke snížení hodnoty vozu, nepostačuje k závěru, že oprava pomocí neznačkových součástí je účelným způsobem opravy respektujícím požadavek §2969 odst. 1 o. z. na plnou náhradu způsobené škody.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej v části výroku, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 14.412,29 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 1. 10. 2016 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Podle §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu