ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3250.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3250/2023-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) P. P. , a b) AAAAA (pseudonym) , oba zastoupeni JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti žalovanému: V. H. , o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 25 C 293/2022, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 84 Co 109/2023-38, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 84 Co 109/2023-38, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 C 293/2022-29, se v části výroku týkající se odmítnutí žaloby ohledně nároku žalobkyně b) a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovaným zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 C 293/2022-29, odmítl podání žalobců ze dne 29. 9. 2022 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody ve výši určené soudem a uvedli, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání tím, že dne 29. 9. 2019 narazil svým vozidlem do koně ve vlastnictví žalobce a), kterého v tu chvíli vedla žalobkyně b). V přestupkovém řízení, v němž byl žalovaný uznán vinným, byli žalobci odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V důsledku dopravní nehody vznikla žalobci a) škoda spočívající v nákladech spojených s léčením koně (46 560,84 Kč) a ve snížení hodnoty koně, který je po nehodě použitelný již jen pro rekreační účely, a žalobkyni b) nemajetková újma spočívající v psychických útrapách, která byla vyčíslena na 250 000 Kč, konkrétní výši však žalobci ponechali na uvážení soudu. Žalobci byli vyzváni soudem k upřesnění žalobního petitu tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou konkrétní výše jednotlivých nároků, a k předložení rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení právního jednání spočívajícího v podání žaloby za nezletilou žalobkyni b). Na tyto výzvy však nereagovali a podání nedoplnili.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 5. 2023, č. j. 84 Co 109/2023-38, k odvolání žalobců usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil závěru, že žaloba neobsahuje nezbytné obsahové náležitosti, a nelze ji tak věcně projednat. Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že výši nároku v konečném důsledku stanoví soud na základě své úvahy, resp. na základě v řízení provedeného dokazování, neznamená, že žalobce nemá povinnost provést vyčíslení nároku sám tak, aby bylo zřejmé, o čem se v řízení má jednat a jaké rozhodnutí má soud vydat. Jestliže žalobce výši svého nároku nezná, nic mu nebrání, aby si sám zajistil potřebný znalecký posudek, který může být posléze v řízení uplatněn rovněž jako důkaz svědčící o výši nároku (§127a o. s. ř.). Stanoví-li zákon, že výši nároku určí na základě své úvahy soud (zpravidla jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy), je povinností žalobce uvést úvahy, na základě nichž dospěl k závěru o konkrétní výši takového nároku. Z hlediska požadavku na úplnost (projednatelnost) žaloby postačuje, že žalobce uvede konkrétní výši nároku, avšak tvrzení, z nichž vyplývají z hlediska žaloby okolnosti podstatné pro stanovení výše náhrady, postačí uvést až v dalším průběhu řízení, navazujícím na podání řádné žaloby.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v rozporu mezi řešením procesní otázky odvolacím soudem a rozhodovací praxí dovolacího soudu. Domnívají se, že za situace, kdy z jejich žaloby bylo patrno, čeho se domáhají, nejsou povinni určit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku, neboť §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. žalobcům neukládá formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobci domáhají. Dále se domnívají, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka posouzení obsahu žaloby ve vztahu k ustanovením umožňujícím soudu stanovit výši plnění s ohledem na úvahu soudu (§2955 o. z. a §136 o. s. ř.) z důvodu nemožnosti či značného ztížení takového stanovení ze strany žalobců. Ti již v žalobě upozorňovali na jejich možné spoluzavinění v závislosti na závěry správního orgánu, který v přestupkovém řízení uzavřel, že není možné určit míru zavinění žalobců a žalovaného. To byl i důvod, proč v žalobě uplatňují nárok ve výši zjištěné soudem, a to zejména v návaznosti na znalecký posudek, který by určil míru zavinění dopravní nehody. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2561/2009, podle nějž soud může podle své úvahy určit, v jakém podílu se jednotlivé příčiny na straně škůdce podílely na vzniklé škodě. Podle dovolatelů tak v případě otázky výše újmy závisející na posouzení přiměřeného zadostiučinění za duševní útrapy žalobkyně a snížení hodnoty koně v závislosti na posouzení míry spoluzavinění (to vše jen těžko či vůbec dokazatelné) jsou nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů, vyžadují-li specifikaci přesně požadované výše náhrady v žalobním petitu; z textu žaloby přitom vyplývá alespoň přibližná výše požadované náhrady, nicméně v souladu s hmotněprávní i procesněprávní úpravou podpořenou výkladem Ústavního soudu byl nárok žalobou uplatněn dostatečně a důvod pro odmítnutí žaloby soudem nebyl dán. Dovolatelé navrhli, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je zčásti přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení procesní otázky způsobilosti podané žaloby žalobkyně b) k věcnému projednání z hlediska jejích obsahových náležitostí podle §79 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto rozsahu je dovolání důvodné.
Dovolání žalobce a) bylo odmítnuto, neboť ohledně nároku na náhradu nákladů léčení poraněného koně je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Předmětem řízení u tohoto dílčího nároku je částka 46.560,84 Kč, aniž by šlo o spor ze spotřebitelské smlouvy či z pracovněprávního vztahu, kde se tento finanční limit neuplatní.
Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje §79 odst. 1 věta první o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) musí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004). Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96) tak, aby nemohlo dojít k záměně s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. Z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017). K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobci v žalobě neuvedli tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkou případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř.); nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, č. 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úvaha soudu podle §136 o. s. ř., která nastupuje tam, kde výši nároku (ovšem řádně uplatněného) lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či nelze-li ji zjistit vůbec, nemůže splnění této povinnosti žalobcem nahradit, jak mylně dovozuje dovolatel. Ostatně sám poukazuje například na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1566/14, podle nějž je požadavek na vyčíslení (byť orientační) peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku za konkrétní újmu běžným a předvídatelným požadavkem na kvalitu žaloby. Žalobce musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, resp. pokud žalobce v žalobě ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, a své podání nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně, jedná se o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé.
Tento požadavek žalobce a) nesplnil ve vztahu k nároku na náhradu škody za snížení hodnoty koně po úrazu. Neuvedl totiž ani alespoň přibližnou či minimální částku, kterou z tohoto titulu požaduje, nevymezil tak přes poučení soudu řádně předmět řízení. I když není vyloučeno, že definitivní výše náhrady se může odvíjet od údajů znaleckého posudku, pouhý odkaz na takovou možnost bez uvedení uplatněné částky nesplňuje náležitost žaloby spočívající ve sdělení, čeho se žalobce domáhá. Jestliže je napadené rozhodnutí v této otázce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud i v této části výroku dovolání podle §237 o. s. ř. odmítl.
Naopak v případě žalobkyně b) je z obsahu žaloby zřejmé, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy (za vytrpěnou psychickou újmu při srážce automobilu s koněm, kterého vedla), kterou vyčíslila částkou 250 000 Kč. Ačkoliv tuto částku neopakuje v tzv. žalobním petitu a v popisné části žaloby ji označuje za částku, kterou uplatnila při pokusu o mimosoudní vypořádání, lze tím mít za splněnou podmínku sdělení, jaký nárok uplatňuje a v jaké výši. Přes zjevnou stručnost žaloby jsou z jejího obsahu v základních rysech zjistitelná taková tvrzení, kterými žalobkyně b) po skutkové stránce vymezila předmět řízení dostačujícím způsobem (tj. tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem).
Uplatněný dovolací důvod je zčásti naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v části napadené dovoláním žalobkyně b) věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, napadené usnesení v tomto rozsahu bez jednání zrušil (§243a odst. 1 věta první, §243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), včetně závislého nákladového výroku mezi úspěšnou dovolatelkou a žalovaným.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud posoudí, zda v dané věci jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady za majetkovou a nemajetkovou újmu a v kladném případě stanoví její výši. V novém rozhodnutí o věci rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu