ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3544.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3544/2021-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) S. B. , a b) M. B. , oba zastoupeni Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kopečná 241/20, 602 00 Brno, proti žalované: Smartwings, a. s. , IČO 25663135, se sídlem K Letišti 1068/30, 160 08 Praha 6, o 800 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 144/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 58 Co 176/2021-56, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 58 Co 176/2021-56, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 3. 2021, č. j. 7 C 144/2020-34, kterým zamítl žalobu na zaplacení 800 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody za zpožděný let žalované. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci se dne 26. 7. 2018 zúčastnili letu žalované č. XY, z Ostravy do Heraklionu, jehož přílet do cílové destinace byl o více než 3 hodiny opožděn. Žalobci žalovanou vyzvali k zaplacení náhrady za zpožděný let dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaná plnění odmítla s tím, že právo neuplatnili včas. Po právní stránce věc posoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení“), a nařízení Rady č. 2027/97, o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002 a s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 11. 2012, věc C-139/11, posoudil otázku promlčení podle §2553 odst. 1 a 3 a §2578 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a přepravních podmínek žalované platných od 3. 5. 2017. Uvedl, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtách vyplývajících z §2553 odst. 3 o. z., patří i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje Nařízení, jež však vlastní postup při uplatnění těchto práv neupravuje. Ten je, jak vyplývá z odst. 22 preambule Nařízení, ponechán na vnitrostátní úpravě. Dovodil, že k výplatě plnění ze strany dopravce nedochází bez dalšího, pouze na základě naplnění podmínek daných Nařízením. S odkazem na odst. 22 preambule Nařízení i ustálenou judikaturu SDEU (např. věc C-429/09) uzavřel, že cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující naprosto totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců, nelze spatřovat ztížení či dokonce vyloučení z práva na kompenzaci, ani tohoto cestujícího nijak neznevýhodňuje oproti situacím, v nichž jsou uplatňována práva cestujících založená vnitrostátním právem . Aplikaci §2553 odst. 3 o. z. pak nelze vyloučit jen s odkazem na to, že žalobcům měla vzniknout nemajetková újma (nikoliv škoda, o které hovoří Nařízení), což lze přiměřeně vztáhnout i na nepravidelnou přepravu osob, v souvislosti s níž je pojem „škoda” v §2253 odst. 2 o. z. výslovně použit, zatímco §2553 odst. 1 o. z. pojednává obecně o “právech” cestujících vůči dopravci. Uzavřel, že za situace, kdy žalobci své právo na paušální kompenzaci újmy způsobené zpožděním letu, jenž se uskutečnil dne 26. 7. 2018, u žalované neuplatnili ve lhůtě dle §2553 odst. 3 o. z., tj. do 26. 1. 2019, a žalovaná to namítla, nelze jejich žalobě vyhovět.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřují v otázkách dovolacím soudem dosud neřešených, jež soudy po právní stránce posoudily nesprávně. Namítají, že napadené rozhodnutí nerespektuje smysl a účel Nařízení, ustálenou rozhodovací praxi SDEU, vychází z nesprávného užití §2553 o. z., a nedůvodně tak omezuje jejich možnost domoci se nároku podle pravidel Nařízení. Konkrétně označili tyto otázky: 1) zda lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu §2553 o. z., 2) zda je správný postup soudu, který se bez dostatečného zdůvodnění odchýlí od ustanovení unijního právního aktu a ustálené rozhodovací praxe SDEU, 3) zda je správný postup soudu, který bez zdůvodnění svého postupu nerespektuje smysl a účel existujícího unijního právního aktu, 4) zda lze připustit, aby vnitrostátní soud bez opory v unijním právním aktu či ustálené rozhodovací praxi SDEU rozšiřoval podmínky ztěžující uplatnění nároků spotřebitelů v neprospěch spotřebitelů v rozporu se smyslem a účelem takového unijního právního aktu a 5) zda lze považovat za eurokonformní výklad Nařízení a §2553 o. z. tak, že nárok ze zpožděného (či zrušeného) letu se promlčí za 6 měsíců. Srovnávají možnosti uplatnění nároků cestujících u leteckého dopravce podle Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu (dále jen „Montrealská úmluva“), která lhůtu pro uplatnění nároku cestujících u leteckého dopravce i lhůtu pro uplatnění nároku u soudu upravuje, a podle Nařízení, které vlastní pravidla mimosoudního řešení sporů či sporů u vnitrostátních soudů, neupravuje. Dovozují z toho, že Nařízení cestujícím neukládá povinnost notifikovat leteckého dopravce o vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy podle čl. 7 Nařízení, které naopak předpokládá, že dopravce si je existence své povinnosti k výplatě paušální náhrady nemajetkové újmy cestujícím plně vědom již v okamžiku odepření nástupu na palubu letu, zrušení letu či jeho významného zpoždění, a měl by tak neprodleně vyplácet paušální kompenzace (např. při výstupu z letadla). Domnívají se, že v souladu s rozsudkem SDEU ve věci C-139/11 lze vnitrostátní právní úpravu promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby aplikovat pouze k otázce její délky k podání žaloby, nikoliv však i lhůty k uplatnění nároku cestujících u provozujícího leteckého dopravce a tím zužovat možnost cestujících domáhat se svých práv podle Nařízení. Namítají, že smyslem a účelem právní úpravy obsažené v Nařízení je ochrana cestujících coby spotřebitelů v pozici slabší smluvní strany, přičemž rozhodnutí soudů je v přímém rozporu s účelem Nařízení. Podotkli, že právní posouzení podle napadeného rozhodnutí navíc zakládá významnou nerovnost mezi právy cestujících v jednotlivých zemích. Poukázali i na to, že v případě nároku na paušální náhradu nemajetkové újmy dle článku 7 Nařízení nejde o majetkovou škodu, avšak ustanovení §2553 o. z. používá pouze pojem „škoda“, nikoliv nemajetková újma, jejíž náhrady se dovolatelé domáhají. Soudu vytýkají, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojují-li dovolatelé přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Otázka, zda lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu §2553 o. z. takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolatelé dále jako neřešené pokládají otázky, které směřují ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že právo na náhradu škody vzniklé tím, že (nepravidelná) přeprava osob nebyla provedena včas, nelze přiznat, protože právo nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené v §2553 odst. 3 o. z. Tyto otázky však již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022. Posouzení předložených otázek i rozhodnutí odvolacího soudu je zcela ve shodě se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku.
Odvolací soud dovodil, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtě podle §2553 odst. 3 o. z., patří i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje Nařízení, neboť Nařízení podrobněji neupravuje vlastní postup při uplatnění těchto práv včetně lhůt k uplatnění, a ponechává jej na vnitrostátní úpravě (odst. 22 preambule Nařízení). Tento závěr odvolacího soudu je v souladu se závěrem, k němuž dospěl dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3206/2022, podle něhož Nařízení jako přímo použitelný unijní předpis stanoví, jaká práva cestujícímu při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, a při neexistenci právní úpravy Unie přísluší každému členskému státu (a jeho vnitrostátnímu právnímu řádu), aby určil pravidla pro uplatnění práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tato pravidla musí být v souladu se zásadou efektivity a rovnocennosti, neměla by být formulována nebo uplatňována způsobem, který nadměrně ztěžuje či prakticky znemožňuje výkon práva na odškodnění zaručeného unijním předpisem, či být formulována nebo uplatňována méně příznivým způsobem než pravidla, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu. Lhůty, v nichž musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 Nařízení, se v jednotlivých členských státech mohou lišit a lhůta k uplatnění práva u přepravce (rozhodná i z hlediska následného uplatnění práva u soudu) stanovená v České republice občanským zákoníkem je přiměřená a efektivní, neboť cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (tedy újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců. Eurokonformnost tohoto výkladu Nařízení a ustanovení §2553 o. z. byla potvrzena již Ústavním soudem, který ve skutkově obdobné věci neshledal důvod pro kasační zásah (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 1614/22). Odvolací soud se v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku otázkou aplikace právního řádu členských států náležitě zabýval, své závěry o eurokonformnosti výkladu podpořil odkazy na konkrétní rozhodnutí SDEU, přičemž na tento výklad lze odkázat. Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti výše uvedeného výkladu Nařízení při řešení otázky použití tuzemské úpravy požadující po cestujícím, aby nárok ze zpoždění přepravy uplatnil nejprve u dopravce ve stanovené lhůtě s tím, že na posuzovanou otázku odpovídá existující judikatura SDEU (zejména rozsudek ze dne 22. 11. 2012, věc C-139/11), a proto nepostupoval podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU.
Odvolací soud rovněž nepochybil, jestliže lhůtu stanovenou v §2553 odst. 3 o. z. posoudil jako lhůtu promlčecí. Jak uvádí Nejvyšší soud v již opakovaně citovaném rozsudku, panuje v odborné literatuře shoda na tom, že znění §2553 odst. 3 o. z. („není-li právo z přepravní smlouvy uplatněno v uvedené lhůtě, zaniká“) je třeba interpretovat v souladu s §2580 o. z. tak, že právo na náhradu škody neprekluduje, nýbrž se promlčuje (Sedláček, P. Komentář k §2553. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 993, marg. č. 10-12. nebo Hrádek, J. Komentář k §2553. In: Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 46–47, marg. č. 195). Ostatně tento výklad je pro spotřebitele (i žalobce) příznivější, neboť prekluzí nastává zánik práva přímo ze zákona, zatímco k promlčení nároku může soud přihlédnout jen k námitce účastníka.
Jak vyplývá z ustanovení §2553 odst. 3 věty prvé o. z., musí být právo na náhradu škody vzniklé cestujícímu tím, že nepravidelná přeprava nebyla provedena včas, uplatněno u dopravce bez zbytečného odkladu. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud připomněl, že k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud vyslovil již mnohokrát (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012), přičemž závěry, které zde přijal a odůvodnil, jsou použitelné i pro úpravu občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že vágní pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ ad hoc “) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
V posuzované věci byla přeprava žalobců provedena dne 26. 7. 2018, žalobci právo na náhradu škody uplatnili až dne 20. 1. 2020, aniž jim významná překážka bránila uplatnit je včas (nejde o případ uvedený v čl. 15 Nařízení). Jestliže odvolací soud v dané situaci vztáhl promlčení až k uplynutí šestiměsíční lhůty, jejíž počátek určuje, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku práva na odškodnění (okamžik uskutečnění zpožděného letu), nevybočil z (přísnějšího) požadavku, který na výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ s ohledem na okolnosti konkrétního případu klade výše citovaná judikatura. Závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu škody nelze žalobcům přiznat, neboť je uplatnili po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaná úspěšně uplatnila námitku promlčení, je tedy zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud se rovněž přesvědčivě vypořádal i s opakovanými námitkami žalobců, že §2553 odst. 3 o. z. hovoří toliko o „škodě“, nikoliv o „újmě“ a že uplatněný nárok představuje odškodnění nepohodlí způsobeného cestujícímu, tedy nemajetkovou újmu. Na tento vyčerpávající výklad odvolacího soudu nelze než odkázat. Ostatně náhrady poskytované podle Nařízení jsou svým charakterem nemajetkovou újmou, přestože Nařízení hovoří o „právu na náhradu škody“ (v době vydání Nařízení se v českém právním řádu pojem „škoda“ používal i pro nemajetkovou újmu). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, sice s účinností od 1. 1. 2014 terminologicky rozlišuje odčinitelné újmy na majetkové (pouze ty označuje za škodu) a nemajetkové - viz §2894, ale s ohledem na odst. 2 větu druhou tohoto ustanovení (povinnost nahradit nemajetkovou újmu zadostiučiněním se posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu) zákon používá (v jakési zkratce) na řadě míst pojmu škoda ve významu, který zahrnuje i nemajetkovou újmu. To platí i pro ustanovení §2553 odst. 2 o. z., z jehož jazykového výkladu nelze dovodit, že by se nemajetkové újmy netýkalo.
Žalobci napadli dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti němuž však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu