ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.367.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 367/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: D. Š. , zastoupený Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem nám. J. Žižky 39/2, Bruntál, proti žalovaným: 1. Česká pošta, s. p. , IČO 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, a 2. Československá obchodní banka, a. s. , IČO 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o 62.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 68/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2022, č. j. 71 Co 222/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 10. 2022, č. j. 71 Co 222/2022-147, potvrdil rozsudek ze dne 4. 3. 2022, č. j. 38 C 68/2021-112, jímž Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 62.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené žalobci podvodným jednáním M. D. [jako zaměstnanec 1. žalované na pozici specialisty produktů a specialisty přepážky poskytoval služby nejenom 1. žalované, ale i 2. žalované a dalších partnerů], který bez vědomí žalobce převedl z jeho účtu na svůj účet částku 100.000 Kč, ohledně níž přesvědčil žalobce, aby ji uložil na účet investičního fondu, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní legitimace obou žalovaných ve sporu. Dovodil, že žalovaná banka za škodu neodpovídá, neboť uvedená platba byla žalobcem autorizována a podepsána, a že žalovaná pošta neporušila žádnou smluvní či zákonnou povinnost; jednání M. D. bylo svou povahou exces, a nemůže být proto přičítáno žalovaným. Odvolací soud též dospěl k závěru o promlčení nároku žalobce ve vztahu k oběma žalovaným.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, konkrétně, zda 1) žalované porušily prevenční povinnost podle §2900 o. z., 2) se M. D. dopustil svým jednáním excesu, 3) peněžní prostředky na účtu patřily 2. žalované, a 4) byl nárok žalobce vůči žalovaným promlčen. K první otázce blíže uvádí, že obě žalované porušily svou prevenční povinnost, když na pozici referenta specialisty byl přijat zaměstnanec 1. žalované, který se v letech 2009 až 2014 nacházel v insolvenci. Pro výkon této práce byl tedy naprosto nevhodný. Ve vztahu k druhé otázce uvádí, že protiprávní obohacování M. D. bylo s jeho pracovní činností spojeno daleko úžeji, než tomu bylo u činnosti pracovníka ostrahy v rozhodnutí Nejvyšší soudu, na které odvolací soud odkazuje, a kde se o exces nejednalo. Ke třetí otázce uvádí, že již v trestním řízení měla jako poškozená vystupovat 2. žalovaná jako vlastnice odcizených finančních prostředků. Jestliže klienti peníze na své účty vložili, měly jim být tyto prostředky vyplaceny. Tvrzení, že autorizací platby žalobce pozbyl svou pohledávku vůči bance, nemůže obstát, neboť autorizaci neprovedl žalobce ale M. D. První žalovaná velmi dobře věděla, že se peníze nepřevádí podle požadavků klienta, neboť to bylo známo jejímu zaměstnanci; informace, které byly známy M. D., znaly obě žalované. Ke čtvrté otázce žalobce uvádí, že o škodě se dozvěděl až při zahájení trestního stíhání, nikoliv v lednu 2018, kdy byl poprvé vyslýchán. V otázce, kdo za škodu odpovídá, neměly jasno ani orgány činné v trestním řízení, ani občanskoprávní soudy prvního a druhého stupně. V odlišných řízeních byla dalším poškozeným náhrada škody vůči oběma žalovaným přiznána, v jiných řízeních nikoliv. Nelze po obyčejném občanu ve věku zhruba 75 let spravedlivě požadovat, aby měl lepší povědomost o osobě odpovědné za škodu než soudy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je podle §620 odst. 1 o. z. vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikovaného pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, je dosavadní judikatura přiměřeně použitelná k výkladu, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech dozvěděl; v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 vědomost o škodě ve smyslu §620 o. z. není jen skutečnou vědomostí, ale je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl). Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody zcela přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná [srov. např. i nadále použitelné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor “ ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010, Soubor C 13058]. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu neznamená nezpochybnitelnou jistotu v jejím určení. Najisto lze totiž odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, Soubor C 13084, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
V projednávané věci ze skutkového stavu (dovolací soud není oprávněn správnost skutkových zjištění přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci – §241a odst. 1 o. s. ř.) vyplynulo, že žalobce se dne 18. 1. 2018 při podání vysvětlení na Policii ČR v rámci poučení dozvěděl, že mu byla způsobena škoda tím, že z jeho účtu odešla částka 100.000 Kč na účet M. D., o němž mu bylo známo, že je zaměstnancem 1. žalované. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku vůči oběma žalovaným tak skončila před podáním žaloby dne 13. 3. 2021. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzená subjektivní nejistota žalobce o odpovědném subjektu, neboť jak vyplývá z výše uvedené rozhodovací praxe, vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Odvolací soud tedy tuto otázku vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek dalších (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Vzhledem k závěru o promlčení nároku, pro který nebyla založena přípustnost dovolání, nemůže věcný přezkum ostatních právních otázek ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek bez ohledu na případnou opodstatněnost zbylých otázek vymezených v dovolání.
Dovolací soud proto ze všech těchto důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu