ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3700.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3700/2022-744
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. M. , zastoupená JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, 160 00 Praha 6, proti žalované: Oblastní nemocnice Náchod, a. s. , IČO 26000202, se sídlem Purkyňova 446, 547 01 Náchod, zastoupená JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 69, 547 01 Náchod, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o zaplacení 5 345 762 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 179/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2022, č. j. 26 Co 287/2021-713, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Renaty Dobývalové.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 26 Co 287/2021-713, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 7. 2021, č. j. 10 C 179/2018-547, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 C 179/2018-580, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 5 345 762 Kč a 14 400 Kč, vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně byla dne 27. 3. 2015 ráno hospitalizována na interním oddělení nemocnice v Broumově po požití několika tablet léku Risperidon, který (v menším množství) pravidelně užívala na základě medikace svým ambulantním psychiatrem. Pokus o sebevraždu žalobkyně negovala. Přijímající lékařka provedla úplné vstupní vyšetření, ponechala žalobkyni na pozorování na interním oddělení po dobu 24 hodin a současně navrhla provedení psychiatrického konsilia. Téhož dne v běžné pracovní době učinil službu konající lékař pokus o psychiatrické konzilium v Broumově, ale psychiatr nebyl dostupný. Proto bylo psychiatrické vyšetření odloženo na nejbližší pracovní den. Žalobkyně byla po celou dobu hospitalizace klidná, neměla sebevražedné tendence. V průběhu hospitalizace nebyl přítomen depresivní syndrom, pouze v sobotu 28. 3. 2015 večer působila neklidně a uváděla, že nechce zpátky do postele, neboť se bojí prášku na posteli. Po převlečení postele žalobkyně ulehla. Její stav byl následně telefonicky konzultován se službu konajícím psychiatrem psychiatrického oddělení v Novém Městě nad Metují, který doporučil aplikaci léku Apaurin. Po aplikaci ampule tohoto léku se žalobkyně zklidnila a usnula. Hospitalizace žalobkyně na psychiatrickém oddělení v Novém Městě nad Metují nebyla možná, neboť kapacita oddělení byla vyčerpána, když bylo obsazeno 24 lůžek při běžné kapacitě 20 lůžek, avšak s ohledem na stav žalobkyně po podání Apaurinu nebyla hospitalizace na psychiatrickém oddělení nezbytně nutná. Dalšího dne (neděle 29. 3. 2015) byla žalobkyně zcela pokojná, bez sebevražedných úmyslů, došlo tedy k navrácení původní medikace lékem Risperidon. Večer se procházela po chodbě, byla klidná a udávala, že nemůže spát. Následně, krátce po půlnoci, došlo k jejímu pádu z okna v 1. patře interního oddělení, při kterém utrpěla mnohačetná poranění a byla okamžitě převezena na chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice Hradec Králové k akutní péči. K odstranění rozporů ve znaleckých posudcích ohledně vzájemného působení léků Apaurin a Risperidon doplnil odvolací soud dokazování znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, PharmDr. Vítem Šestákem, Ph.D. Zjistil, že interakce diazepamu (který obsahuje lék Apaurin) a Risperidonu spočívá především ve vzájemném zvýšení tlumivého účinku. Vzhledem k tomu, že v daném případě byl mezi podáním diazepamu a Risperidonu rozestup 24 hodin, a protože žalobkyně měla být dle zdravotnické dokumentace pod zvýšeným dohledem, nejeví se možnost výraznějšího ovlivnění touto cestou jako pravděpodobná. Podání diazepamu a Risperidonu v tak nízké dávce, jak byla aplikována žalobkyni, není z farmakologického pohledu důvodem k hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, v takovémto případě stačí režim standardního oddělení. Podání diazepamu a Risperidonu při psychomotorickém neklidu (i schizofrenního) pacienta je běžnou praxí doporučenou Psychiatrickou odbornou společností ČLS JEP i odbornou literaturou a lze je považovat za postup lege artis. Na základě tohoto posudku i dalších znaleckých posudků, zejména ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že při léčbě agitovaných psychotických pacientů se kombinace antipsychotika Risperidon a benzodiazepinů běžně užívá. Interní péče poskytnutá žalobkyni byla správná a na dobré úrovni, byly provedeny adekvátní úkony. Žalobkyně nebyla po 24 hodinách na lůžku z interního oddělení propuštěna, neboť je obecně platným zvykem vyžádání si konsilia psychiatra. Z psychiatrického hlediska se dal její pád (či skok) z okna těžko předpokládat. Nedošlo k porušení profesních povinností nebo standardů a zdravotní péče jí byla poskytnuta na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování její individuality, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná postupovala lege artis, neporušila svou zákonnou povinnost stanovenou v §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Nebyly rovněž splněny podmínky pro zakročovací povinnost ve smyslu §2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná nevytvořila nebezpečnou situaci ani nad ní neměla kontrolu a neměla reálnou možnost pádu žalobkyně z okna předejít, neboť jednání žalobkyně bylo neočekávatelné a nic mu předem nenasvědčovalo. Zároveň nebyly dány podmínky pro omezení volného pohybu žalobkyně. Rovněž neprovedení bezodkladného převozu žalobkyně k psychiatrickému vyšetření nelze žalované klást k tíži, když nutnost provedení akutního psychiatrického vyšetření z žádných okolností nevyplývala a při jediném incidentu neklidu žalobkyně byla provedena za dané situace postačující telefonická konzultace jejího psychického stavu se službu konajícím psychiatrem, přičemž po poskytnutí jím doporučené medikace byl její psychický stav upraven. Odpovědnost žalované neplyne ani z povahy poměru mezi osobami, neboť poškození zdraví žalobkyně v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení žalované nezakládá objektivní odpovědnost žalované za vzniklou újmu. Zakročovací povinnost je podmíněna tím, že osoba, která by měla zakročit na ochranu jiného, ví nebo by vzhledem ke svým poměrům měla vědět, že se jiná osoba nachází v ohrožení. Žalobkyně ovšem byla klidná, neměla suicidální myšlenky, její stav se stabilizoval a nevyžadoval žádné mimořádné preventivní opatření; nic nenasvědčovalo tomu, že hrozí riziko jejího pádu z okna či jiné nebezpečí pro její zdraví. Akutní psychotický stav, v němž k pádu z okna došlo, byl totiž náhlý a nepředvídatelný. Ani poslední podmínka není v hodnoceném případě naplněna, protože žalovaná nemohla podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž by měla vědět nebo musela vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Žalovaná nevěděla a nemohla vědět, že život a zdraví žalobkyně jsou ohroženy jejím budoucím akutním psychotickým stavem. Žalovaná tedy neporušila ani svou prevenční povinnost.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 552/2014 a nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1477/20. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 552/2014 dovodil porušení prevenční povinnosti, přičemž skutkové okolnosti tohoto případu jsou obdobné. Žalovaná přijala žalobkyni do svého zařízení po sebevražedném pokusu, jehož opakování mohla předpokládat. Ke zvýšené observaci ji měla vést již nutnost podat žalobkyni lék na zklidnění. Vady v prevenci žalované vytýkal i MUDr. Šenkyřík. Zároveň žalovaná po škodní události upravila své postupy tak, že po sebevražedném pokusu se dělá psychiatrické konzilium a pacient se na lůžkové interní oddělení nedostane. Takové opatření bylo možno učinit i dříve. Dovolatelka zdůraznila, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1477/20 jednoznačně vyplývá odpovědnost zdravotnických zařízení v obdobných případech. I s odkazem na toto rozhodnutí dovolatelka vytýká soudům nesprávné posuzování znaleckých posudků, když nepovažovaly za relevantní znalecké posudky MUDr. Sloukové, MUDr. Šenkyříka a odborné vyjádření MUDr. Turka. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná a vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních k dovolání shodně uvedly, že napadené rozhodnutí považují za správné, a navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V otázce zvláštních podmínek, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním a které stanoví §2901 o. z., je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, publikovaným pod č. 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“). Podle něj za východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda újma vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení §2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje tak pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Nezakládá přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení §2900 o. z.) jen specifikuje podmínky, za nichž bude možno konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu §2910 o. z. (obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. §2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 91–93). I za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. platí, že byl-li postup lékařů shledán tzv. lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení obecné prevenční povinnosti, pouze pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly. Přitom je na místě odlišit režim §2900 a §2901 o. z.
V projednávané věci se ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu a jimiž je dovolací soud podle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, podává, že žalobkyně byla přijata na interní oddělení po požití několika tablet léku Risperidon, přičemž popírala sebevražedný pokus. Byla celou dobu klidná a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla pokusit o sebevraždu. Pouze v sobotu večer nechtěla zpátky do postele, protože se v ní měl nacházet prášek, avšak po jejím převlečení do ní ulehla. Ke stabilizaci jejího zdravotního stavu následně přispěla i aplikace léku Apaurin, který jí byl podán po konzultaci s psychiatrem. I následující den byla žalobkyně zcela klidná a bez sebevražedných tendencí. Večer se procházela po chodbě a uváděla, že nemůže spát. Následně došlo k jejímu pádu z okna. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze závěru odvolacího soudu, že žádné konkrétní okolnosti, které by vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu, které by byly způsobilé zamezit či snížit možnost způsobení újmy na zdraví, za niž dovolatelka náhradu požaduje, a provedeny nebyly, ničeho vytknout. Dovodil-li za těchto okolností odvolací soud, že není naplněna ani jedna z podmínek vzniku zakročovací povinnosti ve smyslu §2901 o. z., neodchýlil se od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodné nejsou námitky dovolatelky, že byla přijata žalovanou do jejího zdravotnického zařízení po sebevražedném pokusu, jehož opakování musela předpokládat, že ji ke zvýšenému pozorování měla vést již nutnost podání léku na zklidnění a že žalovaná po sebevražedném pokusu žalobkyně upravila své postupy, což má svědčit o jejím pochybení. Dovolatelka totiž pokus o sebevraždu popírala, a i kdyby měla žalovaná podezření, že se o ni žalobkyně pokusila, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k jeho opakování. Až na jediný incident s práškem na posteli byla po celou dobu hospitalizace klidná a nevykazovala sebevražedné tendence. V posuzovaném případě nevyplývala nutnost zvýšeného pozorování ani z nutnosti podat jí lék na zklidnění, a to zvláště za situace, kdy byla medikace úspěšná. Ani z následného zdokonalení postupů žalovanou po sebevražedném pokusu žalobkyně nelze usuzovat na porušení její zakročovací povinnosti. Z toho, že bylo možné určité postupy vylepšit, nelze bez dalšího uzavřít, že původní postupy byly nedostatečné či dokonce chybné.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, není případný. Závěry přijaté v tomto rozhodnutí vycházely ze zcela jiných skutkových okolností, jakož i z odlišné právní úpravy obsažené v §89 odst. 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. V tehdy posuzovaném případě bylo porušení prevenční povinnosti, potažmo z něho plynoucí deliktní odpovědnost, dovozeno právě z konkrétních okolností případu, kdy žalovaný jakožto provozovatel placeného domova se zvláštním režimem věděl, že pacientka trpí Alzheimerovou chorobou ve třetím stupni, a byl vybaven odbornými znalostmi umožňujícími mu učinit závěr, že osoba postižená dezorientací, poruchami vnímání a ztrátou identity nesmí zůstat sama v místnosti, ve které by si mohla snadno otevřít okno a vypadnout. Na rozdíl od posuzované věci tedy měl a mohl rozumně předvídat, že tímto způsobem může u pacientky trpící trvajícím duševním onemocněním uvedeného rázu dojít k vážnému úrazu či k usmrcení.
Dovolatelka dále namítá, že se soudy odchýlily od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1477/20, neboť nepovažovaly za relevantní znalecké posudky MUDr. Sloukové, MUDr. Šenkyříka a odborné vyjádření MUDr. Turka. Tím však odvolacímu soudu nevytýká nesprávné právní posouzení ale nesprávné hodnocení provedených důkazů. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, přičemž nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, ale z tohoto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. roz. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř. Byť jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009), odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). V posuzované věci se soud za situace, kdy měl k dispozici několik znaleckých posudků a odborných vyjádření s rozdílnými závěry, přiklonil k jednomu z nich, a to ústavnímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, podanému Fakultní nemocnicí Olomouc, přičemž jej vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané. Vyložil rovněž, z jakého důvodu nevycházel z odborného vyjádření MUDr. Turka (jež je spíše souhrnem obecných doporučení než vyhodnocením konkrétní věci za užití odborných znalostí) ani ze znaleckého posudku MUDr. Sloukové, který hodnotil jako nepřesvědčivý, neboť ho vypracovala pouze na základě podkladů poskytnutých žalobkyní bez znalosti všech relevantních informací obsažených ve spisovém materiálu, posudek neodpovídal ani dalším v řízení provedeným důkazům, navíc výpověď znalkyně během jednání byla nekonzistentní. Z toho vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 1477/20, v němž Ústavní soud vytýkal orgánům činným v trestním řízení nekritické přebírání závěrů znaleckého posudku za situace, kdy existovaly vážné důvody pochybovat o jejich správnosti. K ničemu podobnému v posuzované věci nedošlo, neboť soudy se všemi znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními podrobně zabývaly a přesvědčivě zdůvodnily, proč se k některým z nich nepřiklonily.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu