ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.55.2022.2
sp. zn. 25 Cdo 55/2022-663
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) K. K. , b) E. K. , c) L. K. , d) A. K. , e) M. K. , f) P. K. , g) M. K. , h) A. K. , i) K. K. , j) K. K. , a k) AAAAA (pseudonym), všichni zastoupeni JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti žalovanému: město Vsetín , IČO 00304450, se sídlem Svárov 1080, Vsetín, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 313/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 6/2021-550, takto:
I. Dovolání žalobců h) – k) proti části výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 6/2021-550, kterou byl potvrzen výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2020, č. j. 23 C 313/2007-498, o zamítnutí žaloby žalobců h) – k) na přiznání omluvy, se odmítá .
II. Dovolání žalobců a), f) a g) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jejich žalobě na finanční zadostiučinění, se odmítá .
III. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu tak, že žaloba žalobkyně b) byla zamítnuta co do 30 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje výrok II rozsudku krajského soudu, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni b) 10 000 Kč, a mění se výrok III rozsudku krajského soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) co do 20 000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně b) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o její žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
IV. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku krajského soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce c) co do 32 000 Kč, se mění tak, že se mění výrok III rozsudku krajského soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) 32 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce c) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jeho žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
V. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku krajského soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce d) co do 33 000 Kč, se mění tak, že se mění výrok III rozsudku krajského soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci d) 33 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce d) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jeho žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
VI. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku krajského soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce e) co do 35 000 Kč, se mění tak, že se mění výrok III rozsudku krajského soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci e) 35 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce e) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byl rozhodnuto o jeho žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
VII. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu ve výroku II tak, že žaloba žalobce h) byla zamítnuta co do 5 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek krajského soudu ve výroku II, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci h) 5 000 Kč, a mění se ve výroku III, pokud jím byla žaloba žalobce h) zamítnuta co do 25 000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci h) 25 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce h) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jeho žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
VIII. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu ve výroku II tak, že žaloba žalobkyně i) byla zamítnuta co do 5 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek krajského soudu ve výroku II, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni i) 5 000 Kč, a mění se ve výroku III, pokud jím byla žaloba žalobkyně i) zamítnuta co do 25 000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni i) 25 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně i) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o její žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
IX. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu ve výroku II tak, že žaloba žalobkyně j) byla zamítnuta co do 5 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek krajského soudu ve výroku II, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni j) 5 000 Kč, a mění se ve výroku III, pokud jím byla žaloba žalobkyně j) zamítnuta co do 15 000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni j) 15 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně j) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o její žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
X. Rozsudek vrchního soudu v části výroku, kterou byl změněn rozsudek krajského soudu ve výroku II tak, že žaloba žalobce k) byla zamítnuta co do 2 000 Kč, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek krajského soudu ve výroku II, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci k) 2 000 Kč, a mění se ve výroku III, pokud jím byla žaloba žalobce k) zamítnuta co do 8 000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k) 8 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce k) proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou bylo rozhodnuto o jeho žalobě na finanční zadostiučinění, zamítá .
XI. Dovolání každého z žalobců proti té části výroku rozsudku, kterou vrchní soud potvrdil zamítavé rozhodnutí krajského soudu o žalobě ostatních žalobců, či změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu ostatních žalobců zamítl, a dovolání všech žalobců proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se jim za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, se odmítá .
XII. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 6/2021-550, ve výrocích II až VIII o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2020, č. j. 23 C 313/2007-498, ve výrocích IV – X o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluv a peněžité náhrady 100 000 Kč pro každého z žalobců za neoprávněný zásah do jejich práva na sebeurčení a rodinný život, jehož se žalovaný měl dopustit násilným vystěhováním žalobců do místa, které si nezvolili, do nedůstojných životních podmínek, a za zásah do jejich cti, k němuž mělo dojít výroky Jiřího Čunka na adresu obyvatel domu č. p. XY ve XY ulici ve XY a romské komunity obecně.
2. Před prvním rozhodnutím ve věci samé Krajský soud v Ostravě (dále též jen „krajský soud“ nebo „soud prvního stupně“) spojil ke společnému řízení věci vedené před ním pod sp. zn. 23 C 310/2007 (žalobci Ž.), sp. zn. 23 C 311/2007 (žalobci K.), sp. zn. 23 C 312/2007 (žalobci Š.) a sp. zn. 23 C 313/2007 (žalobci K.) proti žalovanému pro nároky vzniklé v souvislosti s vystěhováním všech žalobců z téhož domu, a nadále bylo řízení vedeno pod sp. zn. 23 C 310/2007, až do doby, kdy na pokyn odvolacího soudu soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 23 C 310/2007-833, opět vyloučil každou z uvedených věcí k samostatnému řízení pod původními spisovými značkami, v nyní projednávané věci pod sp. zn. 23 C 313/2007. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2009, č. j. 23 C 310/2007-208, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 Co 30/2010-283, druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2011, č. j. 23 C 310/2007-375, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 Co 76/2012-406, a třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 23 C 310/2007-560, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2015, č. j. 1 Co 76/2015-644, proti němuž bylo podáno dovolání, to bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5292/2015, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2640/2016.
3. Krajský soud (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem ze dne 12. 8. 2020, č. j. 23 C 313/2007-498, výrokem I zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich omluvu ve znění v žalobě uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil). Výrokem II uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 35 000 Kč, žalobkyni b) 20 000 Kč, žalobci c) 7 000 Kč, žalobci d) 7 000 Kč, žalobci e) 5 000 Kč, žalobci f) 15 000 Kč, žalobkyni g) 15 000 Kč, žalobci h) 5 000 Kč, žalobkyni i) 5 000 Kč, žalobkyni j) 5 000 Kč a žalobci k) 2 000 Kč. Výrokem III zamítl žalobu každého z žalobců na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč. Výroky IV až X rozhodl soud o nákladech řízení a poplatkové povinnosti.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dům č. p. XY ve XY obývaly osoby, které ve většině neplatily ani nájemné, ani za odebranou elektřinu. Město mělo původně úmysl dům opravit, avšak na základě vyjádření statiků bylo rozhodnuto o jeho demolici. Většině obyvatel domu bylo soudními rozhodnutími uloženo vyklidit byty bez jakékoli náhrady. Podle vyjádření tehdejšího starosty Vsetína Jiřího Čunka žalovaný usoudil, že není možné vystěhovat obyvatele domu č. p. XY „na ulici“, aniž by to způsobilo sociální a etnické napětí, protože (tito většinou Romové) by se přestěhovali ke svým příbuzným v rámci města Vsetína, proto se rozhodl, že zřídí 36 bytů v kontejnerových stavbách v lokalitě Poschla a šesti početnějším rodinám, pro které již na Poschle nebylo místo, poskytne bezúročnou půjčku na zakoupení domků dále od Vsetína, aby jejich zvýšená koncentrace nenarušila asimilaci Romů ve většinové společnosti. Rada města Vsetín schválila seznam osob, jimž budou přiděleny náhradní byty v lokalitě Poschla a dále schválila účelové bezúročné dlouhodobé půjčky na pořízení náhradního bydlení a rozpočtové opatření, jímž byly finanční prostředky určené na tyto půjčky předisponovány na tzv. neinvestiční příspěvky. Úkolem zajistit náhradní bydlení žalobců byla žalovaným pověřena Vsetínská správní a investiční příspěvková organizace, která dne 15. 9. 2006 uzavřela smlouvu se společností IMBEX s.r.o., podle níž měla tato společnost věc konkrétně realizovat a podle zadání žalovaného vyhledat za tímto účelem nemovitosti v nepříliš dobrém stavu, levné, mimo Zlínský kraj, v neatraktivních lokalitách. Žalobci žili v domě č. p. XY v bytě č. 13 o velikosti 2 + 1 vybaveném záchodem a umyvadlem se studenou vodu (sprcha byla na chodbě domu) a s ústředním topením. Poté, co skončila platnost nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobci a) a b) a žalovaným na dobu určitou do 31. 12. 2002, žalobci a) a b) a ostatní žalobci, kteří byt s nimi užívali, jej nevyklidili a neučinili tak ani na základě pravomocného rozsudku soudu, který jim uložil byt vyklidit do 1. 9. 2006, a to, aniž by žalovaný byl povinen jim zajistit jakoukoli bytovou náhradu. Žalovaný proto podal návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu, jemuž Okresní soud ve Vsetíně vyhověl usnesením sp. zn. 5 E 136/2006 ze dne 11. 9. 2006. Za užívání jak bytu č. 13, tak i předchozího bytu žalobci a) a b) dlužili žalovanému 94 287 Kč, dopočtený poplatek z prodlení za období od 1. 12. 2000 do 23. 5. 2007 ve výši 50 256,25 Kč, na nákladech řízení 50 866 Kč, a další poplatek z prodlení. Žalobci a) bylo na městském úřadu opakovaně nabídnuto poskytnutí půjčky k zakoupení nemovitosti mimo město Vsetín obstarané žalovaným, přičemž mu bylo řečeno, že pokud nabídku nepřijme, zůstane jeho rodina na ulici a děti budou umístěny do ústavu. První nabídnutou nemovitost žalobce a) odmítl, dne 13. 10. 2006 však podepsal s žalovaným smlouvu o bezúročné půjčce ve výši 425 000 Kč a plnou moc V. K. (ke svému zastoupení při úkonech spojených s koupí nemovitosti), který pak téhož dne podepsal za žalobce a) kupní smlouvu na nemovitost ve Vidnavě za kupní cenu 370 000 Kč a tentýž den byl žalobce a) do tohoto domu s ostatními žalobci žalovaným přestěhován. Domek ve Vidnavě viděl předtím jen na fotografiích, jednání dne 13. 10. 2006 probíhalo v časové tísni a pod tlakem, neboť téhož dne byli vystěhováni všichni obyvatelé domu č. p. XY. V ranních hodinách za asistence romských koordinátorů a sociálních pracovníků byly na kamion naloženy nábytek a ostatní věci obyvatel a postupně s muži z rodin rozváženy do jednotlivých nemovitostí. Ženy a děti vyjely ze Vsetína autobusem po poledni a byly rovněž postupně dopravovány do nových obydlí. Kamion s nábytkem a žalobcem a) dojel do Vidnavy večer, ostatní žalobci přijeli autobusem až pozdě v noci, na dům nebylo pořádně ani vidět. Nábytek jim byl složen před domem a žalobcům bylo řečeno, že zpět se již vrátit nemohou, ačkoli se jim domek nelíbil. Bylo zřejmé, že starý a neudržovaný domek o třech pokojích, kuchyni a příslušenství bude vyžadovat opravy. Dům byl bez vodorovné izolace, vlhký, s vadným elektrickým vedením, které probíjelo do ústředního topení (s kotlem na tuhá paliva), proto byl vytápěn kamny v jednotlivých místnostech. Koupelna byla umístěna v přístavku k domu. Škola pro děti byla ve 20 km vzdálené obci Vlčice, na úřady museli jezdit do Javorníku a za lékařem do Jeseníku.
5. Soud prvního stupně uplatněné nároky posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že žalovaný shora popsaným jednáním s žalobci při vyklízení pavlačového domu a v době, která mu bezprostředně předcházela, podstatně porušil práva žalobců na lidskou důstojnost, zasáhl do jejich práva na ochranu soukromí, které v sobě zahrnuje i soukromí rodinného života, a do prá,va svobodné volby místa pobytu a způsobu života. Jako součást práva na soukromý život je chráněno rovněž právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, a to nejen nejbližšími příbuznými, ale též v širší komunitě. Způsobem vystěhování (pod tlakem, do vzdálených míst, bez odpovídající časové přípravy a dostatečné komunikace s žalobci) a jeho skutečně sledovaným a veřejně proklamovaným účelem (vystěhovat žalobce mimo Zlínský kraj) bylo do shora uvedených osobnostních práv žalobců zasaženo do té míry, že samotná omluva již podle názoru soudu prvního stupně není postačující formou zadostiučinění, ale namístě je i peněžitá náhrada. Nemajetkovou újmu, kterou shora popsané jednání žalovaného přivodilo žalobcům, by vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání, s přihlédnutím k dané situaci a k zájmům dotčených fyzických osob, pociťoval jako závažnou každý, kdo by se nacházel na místě a v postavení žalobců.
6. Při úvaze o odpovídající výši zadostiučinění za zásah do práva žalobců na rodinný život a volbu místa a způsobu života soud u žalobce a) na jednu stranu zohlednil poměrně vysoký dluh vůči žalovanému za bydlení a jeho povinnost předmětný byt vyklidit bez bytové náhrady, na druhou stranu však uvážil uzavření smlouvy o půjčce a kupní smlouvy až v den, kdy se realizovalo stěhování, a neformální nátlak, jemuž byl žalobce a) vystaven, a proto žalobci a) přiznal finanční náhradu 35 000 Kč. Žalobkyni b) rovněž vzhledem k výši dlužné částky, k povinnosti byt vyklidit bez bytové náhrady a s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, neuzavírala předmětné smlouvy a nebyl na ni vyvíjen žádný nátlak, přiznal soud náhradu 20 000 Kč. Každému z žalobců c) a d) [synům žalobců a) a b)] v rozhodné době ve věku 17 let a 15 let soud přiznal právo na náhradu ve výši 7 000 Kč, částku 5 000 pak 12letému žalobci e) [synu žalobců a) a b)], u něhož nebylo ani řádně tvrzeno ani prokázáno jeho údajné zdravotní postižení. Žalobce f) [druh žalobkyně g) a otec žalobců i), j), k)] a žalobkyně g) [dcera žalobců a) a b) a matka žalobců h), i), j), k)], jako rodiče nezletilých dětí vnímali situaci spojenou se stěhováním velmi těžce, ale nebyli v minulosti nájemci předmětného bytu ani nebyli vystaveni žádnému tlaku, mají podle soudu prvního stupně právo na finanční zadostiučinění v částce 15 000 Kč. Každému z žalobců h), i), j), v rozhodné době ve věku 5 let, 3 roky a 1 rok, soud přiznal finanční zadostiučinění ve výši 5 000 Kč, žalobci k), jemuž v rozhodné době byly 2 měsíce, finanční zadostiučinění 2 000 Kč. Výše zadostiučinění odráží i skutečnost, že s ohledem na dobu, která od zásahu uplynula, soud již nepovažoval požadovanou omluvu za přiměřenou ani účinnou.
7. Při posuzování žalobci uplatněného nároku na zadostiučinění za zásah do jejich cti a dobré pověsti celkem sedmnácti v žalobě označenými výroky žalovaného (resp. Jiřího Čunka) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, že některé z výroků vůbec zazněly, případně byly uveřejněny v tvrzeném znění, dále že žalovaný nenese odpovědnost za výroky, které byly proneseny Jiřím Čunkem, avšak nikoliv jako starostou města, tedy za výroky, které pronesl jako ministr pro místní rozvoj, jako senátor, a v době, kdy již nebyl starostou. Další z výroků, jejichž autorem je žalovaný nebo Jiří Čunek v době, kdy byl starostou žalovaného, nedosahují míry nepřiměřené kritiky (např. výroky „Nejméně přizpůsobivé rodiny pak začalo sestěhovávat právě do pavlačového domu u polikliniky, neboť horší byty již město nemělo k dispozici.“ , „Dalším krokem radnice pro eliminaci působení nepřizpůsobivých obyvatel v centrum města je právě probíhající příprava lokality na výstavbu bytů pro tento typ nájemníků a následná asanace domu č. p. XY u polikliniky.“ , „Byty budou přiděleny těm nájemníkům, kteří si plní své občanské povinnosti, tzn. vodí své děti do školy a nepodporují u nich kriminalitu a řádně platí nájem. Ostatní podporovat nebudeme.“ , „... samozřejmě nechceme, aby se zase někdo o tyto rodiny staral a opravoval za ně jejich domy, protože v opačném případě k jejich integraci nedojde nikdy.“ a „Neromské rodiny v podobných případech běžně končí na ulici a nikdo jim pomocnou ruku nepodá.“ ). Oproti tomu výrok: „Tahák měl být v tom, že už jsou pryč a že už tady, že jsme to dokončili úplně. Ale nám se to nepodařilo stihnout. Nicméně i kdybych řekl, že to je pravda, tak je to snad špatné? Vždyť politik má dávat lidem, má ukázat, že něco udělal. A já chci ukázat těm svým lidem v tomto městě, že to umíme, a dokonce to teďka chci ukázat i celé České republice ... Čistím město od vředů. To dělají lékaři taky.“ , který zazněl v pořadu TV Nova, označil soud za zcela neakceptovatelný a zjevně neoprávněný. Žalobci však ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nesplnili svou povinnost uvést skutková tvrzení o tom, jaké konkrétní následky předmětné výroky žalovaného měly způsobit u jednotlivých žalobců, zda v důsledku nich došlo ke snížení důstojnosti a vážnosti ve společnosti vždy u konkrétního žalobce, a to ve vážné míře. Žalobci v tomto směru neunesli břemeno tvrzení, ačkoli o následcích neunesení břemene tvrzení v podobě neúspěchu ve věci byli poučeni. Z důvodu neunesení břemene tvrzení ve vztahu k následkům jednotlivých výroků a prohlášení na osobnostní práva žalobců se soud prvního stupně pro nadbytečnost nezabýval posouzením přiměřenosti a oprávněnosti výroků, jimiž mohl žalovaný zasáhnout do osobnostních práv žalobců.
8. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 6/2021-550, k odvolání žalobců i žalovaného výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat každému ze žalobců a), b), c), d), e), f) a g) písemnou omluvu v tomto znění: „ Město Vsetín se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života. “ Vůči žalobcům h), i), j) a k) a v části, v níž žalobci a), b), c), d), e), f) a g) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) 20 000 Kč, žalobkyni b) 10 000 Kč, žalobci c) 8 000 Kč, žalobci f) 10 000 Kč a žalobkyni g) 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu k žalobcům d) a e) rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že se zamítá žaloba žalobce a) na zaplacení 80 000 Kč, žalobkyně b) na zaplacení 90 000 Kč, žalobce c) na zaplacení 92 000 Kč, žalobce f) na zaplacení 90 000 Kč, žalobkyně g) na zaplacení 90 000 Kč, žalobce h) na zaplacení 100 000 Kč, žalobkyně i) na zaplacení 100 000 Kč, žalobkyně j) na zaplacení 100 000 Kč a žalobce k) na zaplacení 100 000 Kč, a ve vztahu k žalobcům d) a e) v tomto zamítavém výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konečně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (výroky II – VIII).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nároky shodně s ním posoudil podle §11 a §13 obč. zák. Konstatoval, že tvrzení žalobců, kteří se domáhají satisfakce jednak za své vystěhování ze Vsetína a jednak za znevažující výroky tehdejšího starosty města na jejich adresu, jsou od počátku velmi chudá a tento nedostatek nebyl odstraněn ani po upozornění opakovaně uváděném v rozhodnutích odvolacího soudu a po opětovném poučení, kterého se žalobcům dostalo ze strany soudu prvního stupně. Nadále předkládali v zásadě pouze „skupinová skutková tvrzení“ omezující se na popis skutkového děje, který vedl k jejich vystěhování ze Vsetína, avšak zcela bez skutkových tvrzení o tom, jak se předmětné výroky promítly do osobnostní sféry každého z nich, zda, kdy a jak se který z nich o výrocích dozvěděl (zejména například k výrokům uvedeným v zápisu ze zasedání výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu, nebo z jednání Rady Zlínského kraje a Rady města Vsetín). Ti z žalobců, kteří byli v rozhodné době útlého věku, těžko mohli informaci o předmětných výrocích získat z veřejných sdělovacích prostředků, a stejně tak nemohli pochopit obsah a smysl sdělení ve výrocích obsažených. Soud prvního stupně tedy správně posuzoval pouze prokázaná tvrzení žalobců o následcích neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv žalovaným v rámci provedeného vystěhování a uzavřel, že s ohledem na své vzdělání a tíseň vyplývající z jejich situace včetně časového tlaku žalobci přijali nabídku žalovaného na stěhování do domu zakoupeného na dluh, aniž si uvědomili důsledky takového řešení. Jejich rozhodování nemohlo být skutečně svobodné, pokud jako nemajetní Romové bez příjmu měli volit mezi vystěhováním „na ulici“ a nabídkou žalovaného. Příslušníci romského etnika „žijí přítomností“ a neřeší budoucnost, k přijímání závazků mohou přistupovat neuváženě, proto lze snadno pochopit, že žalobci akceptovali žalovaným navržené okamžité řešení své situace a poskytli součinnost potřebnou k jeho realizaci bez náležité úvahy o tom, zda jako osoby závislé na sociálních dávkách budou vůbec v budoucnu schopni poskytnutou půjčku splácet a zakoupené nemovitosti udržovat v obyvatelném stavu, nebo dokonce opravovat. Na druhé straně však nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že k uzavření smluv byli žalovaným donuceni, ale naopak prokázáno bylo, že některé osoby, kterým byla nabídnuta stejná možnost, nabídku nepřijaly a ze Vsetína se nevystěhovaly, a nelze tedy dospět k závěru, že žalobci uzavřeli smlouvu nesvobodně. Rozhodl-li se žalovaný svůj problém s nepohodlnou minoritou vyřešit vystěhováním některých jejích příslušníků z města (což vyplývá zejména z výpovědi Jiřího Čunka u soudu a z jeho výroků, kterými toto počínání žalovaného komentoval a za něž žádali žalobci omluvu), jednal nepřijatelně, a to bez ohledu na důvody, které ho k tomu vedly (bydlení v bytě žalovaného bez právního důvodu a bez placení). Odvolací soud nepovažoval za důvod k zadostiučinění průběh samotného vystěhování, o němž byli dospělí žalobci předem informováni, museli je tedy očekávat a měli na ně připravit jak sebe, tak svoje děti. Vystěhování, které zorganizoval a zaplatil žalovaný, pak probíhalo za účasti romských asistentů a snad s výjimkou délky přepravy nebyly zjištěny žádné objektivní excesy v jeho průběhu, ale zůstalo jen u subjektivních stesků některých žalobců. Závěr soudu prvního stupně, že vystěhování žalobců ze Vsetína bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobců, shledal nicméně odvolací soud správným.
10. Vystěhování do vzdálených míst znamenalo pro žalobce, a to zejména pro dospělé, ztrátu jejich dosavadních sociálních kontaktů. Pro žalobce h) až k), kteří byli v předmětné době ve věku od dvou měsíců do pěti let, byla podstatná přítomnost úzké rodiny, neměli ještě navázány širší sociální vztahy. Proto u nich přestěhování nepředstavovalo tak závažný zásah do práva na soukromí a rodinný život v širším slova smyslu, jako u osob dospělých, aby jim mohlo být přiznáno požadované zadostiučinění ve formě omluvy. Žaloba byla podána v roce 2007 a tehdy nezletilí žalobci v té době nemohli obsah omluvy ani chápat, proto pro ně nemohla představovat satisfakci. Odvolací soud z uvedených důvodů shledal žalobu na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy důvodnou jen u žalobců a) až g). Za nejvýstižnější a prokázanému zásahu do práv žalobců vystěhováním nejvíce odpovídající pokládal odvolací soud znění jedné z navržených omluv, které označil vzhledem k jeho formulaci za shrnující. Uveřejnění ve veřejných sdělovacích prostředcích není podle odvolacího soudu vzhledem k době, která od předmětné události uběhla, přiměřenou formou omluvy. Ačkoliv celá událost byla ve své době značně medializována, upadla v průběhu doby již do značné míry v zapomnění. Uveřejnění omluvy ve sdělovacích prostředcích by paradoxně mohlo situaci žalobců zhoršit. Znění omluvy je navíc natolik neurčité, že sice může přinést zadostiučinění žalobcům, kteří jsou o události informováni, neboť se jich osobně dotkla, ale pro veřejnost by neměla taková omluva dostatečnou informační hodnotu. Žalobci naproti tomu pochopí smysl omluvy obsažené v osobním dopise i přes její neurčitost.
11. Vzhledem k tomu, že podle §13 odst. 2 obč. zák. přichází finanční náhrada v úvahu až v případě, že se nejeví dostatečným morální zadostiučinění podle odstavce prvního, může finanční náhrada náležet pouze žalobcům a) – g), kteří mají právo na omluvu. Důvodem pro přiznání finanční náhrady těmto žalobcům podle §13 odst. 2 obč. zák. je skutečnost, že žalovaný v celém průběhu řízení nebyl ochoten připustit, že by jeho jednání bylo nekorektní. Adresáti omluvy proto nemohou ani předpokládat, že by omluva byla upřímná a vážně míněná a za této situace samotná omluva nemůže v celém rozsahu splnit svůj účel předpokládaný zákonem. Při stanovení výše finanční náhrady těmto žalobcům odvolací soud bral v úvahu, že protiprávní jednání žalovaného nejvíce zasáhlo žalobce a), který byl osobně vystaven tlaku a frustraci při jednání s žalovaným, a okolnostmi byl donucen podepsat smlouvu o půjčce i plnou moc k uzavření smlouvy kupní. Současně však odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce a) existenci pro něj nepříznivých okolností z velké části sám zavinil, když po značnou dobu neplatil za užívání bytu, a ačkoliv dlouho věděl, že bude muset byt bez náhrady vyklidit, neučinil nic, čím by tíživou situaci (svou i své rodiny) vyřešil. Za přiměřenou všem těmto okolnostem pokládal odvolací soud náhradu žalobci a) v částce 20 000 Kč. Náhradu pro tehdy nesvéprávnou žalobkyni b) a pro zletilé žalobce f) a g), kteří se na jednání s žalovaným nijak nepodíleli, a nebyli tak vystaveni přímému tlaku, stanovil odvolací soud v částkách po 10 000 Kč, pro téměř zletilého žalobce c) ve výši 8 000 Kč, patnáctiletého žalobce d) ve výši 7 000 Kč a pro žalobce e) (v rozhodné době nižšího školního věku) ve výši 5 000 Kč. Protože žalobci (přes opětovné výzvy soudu prvního stupně a obsah předchozích rozhodnutí odvolacího soudu) nespecifikovali dopady protiprávního jednání žalovaného do osobnostní roviny každého z nich, nemohl odvolací soud zohlednit ve výši peněžité satisfakce nesvéprávnost žalobkyně b) a obecně tvrzené postižení žalobce e).
12. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok a změněn v jejich neprospěch vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podali žalobci dovolání, s tím, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odůvodnění dovolání kromě citace všech čtyř důvodů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. obsahuje především dosti nepřehledné, obsáhlé citace různých částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a rozsáhlou polemiku s jeho jednotlivými skutkovými závěry, aniž by bylo rozlišeno, který žalobce se dovolává proti kterému výroku. Nicméně výkladem obsahu dovolání lze dovodit nesouhlas všech dovolatelů s názorem odvolacího soudu, že žalobci h), i), j) a k), kteří byli v předmětné době nízkého věku, nemají právo na omluvu ani finanční náhradu nemajetkové újmy. Takový postup je podle nich v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a diskriminuje nezletilé žalobce. Částky finančních náhrad přisouzených ostatním žalobcům pokládají dovolatelé za příliš nízké a namítají, že při jejich stanovení neměl soud brát v úvahu dluh žalobců a) a b) na platbách za užívání bytu, ani okolnost, že byli povinni vyklidit byt v domě č. p. XY bez náhrady. Vytýkají soudu, že ačkoliv přiznal některým z žalobců částečnou omluvu, finanční satisfakci jim přiznal pouze minimální a v této souvislosti odkazují na rozhodnutí, kde bylo finanční zadostiučinění přiznáno v podstatně vyšších částkách (k výši finančních náhrad odkázali na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 96/2021 a následná rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 444/2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 42/2010). Zdůraznili, že nepříznivý následek spočívající ve snížení důstojnosti a vážnosti všech žalobců ve společnosti, jakož i ztrátě sociálních kontaktů byl dlouhodobý, což by jako zvlášť závažný zásah do osobnostních práv pociťovala každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení žalobců (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že uveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích není vhodnou formou omluvy, neboť během doby již celá událost upadla v zapomnění. Přitom v roce 2006 o razantních krocích žalovaného proti romským občanům města informovala snad všechna média. Kladou otázku, zda širší omluva žalovaného žalobcům za prohlášení a výroky zveřejněné v médiích a na oficiálním webu žalovaného je vyloučena v případě, že žalobci v řízení netvrdili, zda, kdy a jak se který z nich o výrocích, za něž požadují omluvu, dozvěděl, nebo zda je podstatné, že tato prohlášení a výroky byly zveřejněny v médiích a na oficiálním webu žalovaného. Konečně dovolatelé vyjádřili nesouhlas se způsobem, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů státu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
14. Dovolání každého z žalobců proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě ostatních žalobců, či změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ostatních žalobců zamítl, je subjektivně nepřípustné (§91 odst. 1, §211, §236 odst. 1 o. s. ř.), protože v tomto rozsahu nebylo nepříznivě rozhodnuto o jeho právech a povinnostech. V dané věci žalobci nejsou nerozlučnými procesními společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97). Dovolací soud proto dovolání žalobců ve shora uvedeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
15. Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, je přípustné jen tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
16. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud je vázán vymezením důvodů dovolání. Při vylíčení předpokladu přípustnosti musí dovolatel – s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku – uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž není podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí v souladu, která je rozporná nebo od níž se má dovolací soud odchýlit. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
17. Dovolání žalobců proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se žalobcům za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, stejně jako dovolání žalobců h) – k) proti části výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců h) – k) na přiznání omluvy, bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pokračovat, protože v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Ačkoli z textu dovolání lze dovodit nesouhlas žalobců s výsledkem rozhodnutí odvolacího soudu o těchto nárocích, žalobci nijak konkrétně nevymezili, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v rámci řešení dané problematiky a při řešení jaké právní otázky se odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí založeno, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak, než je stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání, pokud napadá rozhodnutí o omluvách, splněna není.
18. Dovolání žalobců b), c), d), e), h), i), j) a k) je přípustné pro posouzení otázky přiměřené výše finanční náhrady, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je zčásti důvodné.
19. Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
20. Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
21. Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
22. Ustanovení §11 a §13 obč. zák. tvoří právní rámec ochrany základních práv a svobod fyzických osob pro případy jejich porušení, k nimž došlo do 31. 12. 2013. Podle §11 obč. zák. je mimo jiné chráněno právo fyzické osoby na její občanskou čest, lidskou důstojnost a vážnost ve společnosti. Chráněno je právo člověka na soukromí, jehož součástí je rodinný život. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
23. Občanskoprávní ochrana osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav nejsou s to plně nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, respektive na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti; přísluší tedy i těm osobám, které si nejsou vědomy nevhodnosti počínání aktérů neoprávněného zásahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 519/2010). Dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ke vzniku újmy, nelze snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení či nedostatečné rozumové vyspělosti plně chápat zásah do svého základního práva. Ústavní soud již ve své judikatuře v obdobném kontextu vyložil, že dětem není možné přiznávat nižší finanční náhrady nemajetkové újmy v případech, kdy pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela chápat zásahy do svých práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, body 33-34, týkající se náhrady nemajetkové újmy čtyřletému dítěti v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení; nebo nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017 (N 124/86 SbNU 109), bod 74, týkající se náhrady nemajetkové újmy novorozenému dítěti odebranému matce]. Tato rozhodnutí odrážejí obecnější princip, že zranitelnost jednotlivce spočívající v nemožnosti plně chápat zásahy do svých práv nemůže být s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti i v právech [čl. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky (dále jen „Listina“)] důvodem pro to, aby práva daného jednotlivce požívala menší ochrany. Snížení náhrad újmy pro osoby, které nejsou schopny plně chápat zásahy do svých práv, by totiž v konečném důsledku vyjadřovalo, že práva těchto osob mají nižší hodnotu a že jejich ochrana má menší význam – a tedy že tyto osoby si ve svých právech nejsou rovny (v rozporu s čl. 1 Listiny) s jinými jednotlivci (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20).
24. Uvedené závěry však nelze chápat v tom smyslu, že forma odčinění a výše náhrady pro nezletilé dítě musí být vždy stejná jako zadostiučinění poskytnuté dospělému, neboť by tím byl popřen požadavek individualizace náležitého zadostiučinění zohledňujícího všechny konkrétní okolnosti případu, jež se mohou lišit i u jednotlivých obětí téhož protiprávního zásahu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k poměrům postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, a ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
25. V daném případě soudy obou stupňů uzavřely, že přestěhováním žalobců do vzdáleného místa za podmínek a způsobem, jakým to učinil žalovaný, došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobců na sebeurčení a na rodinný život v širším slova smyslu. Popsané jednání žalovaného by musel pociťovat úkorně každý na místě a v postavení žalobců. Tento závěr, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož za tento zásah náleží žalobcům a) až g) právo na morální zadostiučinění v podobě písemné omluvy zaslané k rukám žalobců, nebyl dovoláním napaden.
26. Při posouzení dopadu jednání žalovaného do osobnostních práv žalobců a), f) a g) a při úvaze o výši finanční náhrady pro ně, odvolací soud v souladu se shora citovanou judikaturou přihlédl k povinnosti žalobců vyklidit byt. Jde o skutkovou okolnost významnou pro posouzení závažnosti zásahu do práv žalobců vystěhováním z domu. Nelze totiž přehlédnout, že žalobci v domě č. p. XY v rozhodné době již neměli vůbec být. Kdyby respektovali soudní rozhodnutí a splnili svou povinnost byt vyklidit a žalovanému předat, nemohla by situace s jejich přestěhováním z popudu žalovaného vůbec nastat. Každý svéprávný občan je primárně sám odpovědný za zajištění svých potřeb a potřeb osob, jejichž je zákonným zástupcem. Ocitne-li se v těžké sociální situaci, která přesahuje jeho finanční či organizační možnosti, je namístě očekávat, že vyvine alespoň nějakou snahu nalézt řešení například za pomoci subjektů k tomu příslušných (orgánů státní sociální podpory či charitativních organizací). Žádná taková aktivita u zletilých svéprávných žalobců nebyla ani tvrzena ani prokázána. Dovolací námitka žalobců a), f) a g), že k jejich povinnosti vyklidit byt nemělo být vůbec přihlíženo, tedy není důvodná.
27. Stejně tak existence vymahatelného dluhu žalobce a) vůči žalovanému (ve značné výši) nemůže být opomenuta, jde opět o skutkovou okolnost, která slouží k individualizaci daného nároku a patří do souboru všech skutečností, jež musí soud při stanovení odpovídající finanční náhrady zvážit. Důvodná proto není ani námitka žalobce a), že neměl být jeho dluh brán v potaz. U žalobců f) a g) pak nelze přehlédnout, že od roku 2003 se svými dětmi užívali byt, aniž by žalovanému za jeho užívání něco platili. Nájemci bytu byli v minulosti jen žalobci a) a b), ostatním žalobcům svědčilo jen právo bydlení odvozené od souhlasu nájemců. Jakýkoli právní vztah žalobců k bytu zanikl již k 31. 12. 2002, rozsudkem soudu pak všem žalobcům byla uložena povinnost byt vyklidit bez bytové náhrady do 1. 9. 2006. Za užívání bytu (ať již jde o nájemné a plnění spojená s užíváním bytu, či bezdůvodné obohacení za užívání bytu bez právního důvodu po skončení nájmu) dlužili žalobci žalovanému vysokou částku, žalobcům a) a b) bylo uloženo zaplatit dluh ve výši přes 100 000 Kč. Vyřešení této nepříznivé situace nemohli nezletilí žalobci nijak ovlivnit, ani její vznik nelze klást k jejich tíži. Stejně tak žalobkyně b), byť zletilá, mohla vzhledem ke své nesvéprávnosti vznik a trvání tíživé situace žalobců ovlivnit jen těžko. Odpovědnost za to, že všichni žalobci museli opustit byt bez náhrady a tížil je dluh, leží tedy na zletilých žalobcích, a to zejména žalobci a), ale též na žalobcích f) a g), kteří byli dospělí, svéprávní, a nebylo prokázáno, že by jim něco bránilo v tom, aby se postarali o sebe a své děti, či aby alespoň za užívání bytu bez právního důvodu hradili žalovanému nějaké platby. Proto by u žalobců a), f) a g) částka zadostiučinění měla odrážet jejich podíl na vzniku neutěšené situace všech žalobců. Jakkoli je totiž jednání žalovaného nepřijatelné, i kdyby se ho nedopustil a žalobci by byli „jen“ vyklizeni bez náhrady, lišila by se jejich situace jen v tom, že by se neocitli daleko od Vsetína v nevyhovujícím domě, ale přímo ve Vsetíně takzvaně „na ulici“.
28. Při stanovení výše zadostiučinění je nutno přihlédnout i k tomu, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky více poškozeným současně. Tento tzv. koncept sdílené újmy odůvodňuje snížení peněžité náhrady u všech členů postižené skupiny obětí neoprávněného zásahu do osobnostních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč.).
29. S přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, dovolací soud uzavírá, že za odpovídající částku finančního zadostiučinění pro žalobce a) lze pokládat odvolacím soudem stanovených 20 000 Kč, neboť žalobce a) čelil bezprostřednímu tlaku při jednání s žalovaným o uzavření smluv a realizaci stěhování, na druhou stranu však je za nepříznivou finanční a bytovou situaci svou, žalobkyně b) a svých nezletilých dětí nejvíce zodpovědný. Stejně tak v souladu se shora vyjmenovanými kritérii stanovil odvolací soud náhradu v penězích pro žalobce f) a g) v částkách po 10 000 Kč, neboť u nich bylo třeba vzít v úvahu nejen to, že přestěhování jejich rodiny s nezletilými dětmi do vzdálené obce bylo pro ně stresující a vytrhlo je z jejich sociálního prostředí, ale na druhou stranu též to, že sami nebyli vystaveni tlaku a stresujícímu jednání s žalovaným, šlo o dospělé lidi se zodpovědností za sebe i své děti, kteří i při vědomí dočasnosti bydlení v domě č. p. XY od roku 2003, kdy zaniklo právo nájmu žalobců a) a b) i jejich vlastní právo bydlení [odvozené od práva žalobců a) a b)] neudělali nic, aby získali jiné obydlí, čímž by hrozícímu (a objektivně nevyhnutelnému) nucenému vystěhování z předmětného bytu zabránili. Žalobcům a), f) a g) bylo totiž dlouhodobě známo, že budou muset vyklidit byt bez náhrady a neučiní-li tak, budou vyklizeni v rámci již nařízené exekuce. Hrozba vyklizení tedy nebyla bezprávnou výhrůžkou žalovaného, ale objektivní realitou, na kterou žalobci a), f) a g) nijak nereagovali.
30. Rozhodnutí odvolacího soudu o výši finanční náhrady pro žalobce a), f) a g) je tak v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání žalobců a), f) a g) proti dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto zamítavě o náhradě vyšších částek zadostiučinění, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
31. Částečně důvodné je dovolání žalobců c), d), e), h), i), j) a k), kteří všichni byli v rozhodné době nezletilí, a žalobkyně b), která byla nesvéprávná.
32. Pokud jde o finanční zadostiučinění pro žalobce h) – k), názor odvolacího soudu, že finanční zadostiučinění (peněžitou náhradu) lze dotčené osobě přiznat jen v případě, bylo-li jí přiznáno právo na omluvu, která nepostačuje k reparaci následků zásahu, nemá oporu v zákoně ani v rozhodovací praxi (viz rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu uvedená výše pod body 22 až 24 tohoto odůvodnění). Bylo-li prokázáno porušení osobnostních práv tehdy nezletilých žalobců tímtéž jednáním žalovaného, jako u žalobců zletilých, mají i žalobci h) až k) právo na finanční náhradu, v jejíž výši by se mělo odrážet právě to, že omluva nepředstavuje pro ně vhodnou satisfakci.
33. Jakékoliv snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou neporovnatelnou s ostatními ústavně chráněnými hodnotami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či exaktně vyčíslitelnou v penězích. Jestliže se však v rámci satisfakce nejeví postačujícím zadostiučinění v podobě omluvy (ať již byla omluva požadována či nikoli, a ať již byla přiznána či nikoli), má fyzická osoba (též) právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to zejména byla-li ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Z této zákonné formulace („zejména“) je zřejmé, že morální zadostiučinění může představovat nedostatečnou satisfakci i v jiných, v zákoně neuvedených situacích, například právě tehdy, nemůže-li dotčená osoba význam omluvy pochopit či docenit. V takovém případě není důvodu nepřiznat poškozenému peněžitou satisfakci, která pro něj bude mít význam.
34. Odvolací soud tedy nerozhodl správně, pokud žalovaným h) – k) nepřiznal žádnou peněžitou satisfakci s odůvodněním, že tomu brání současné nepřiznání omluvy a při úvaze o výši finanční náhrady pro žalobce b) – e) nerespektoval v dostatečné míře všechna shora uvedená kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje ustálená judikatura dovolacího i Ústavního soudu.
35. Při stanovení finanční náhrady tehdy nezletilým žalobcům je třeba vzít v úvahu, že nebyli přímo vystaveni stresujícímu jednání s pracovníky žalovaného, že se stěhovali se svými nejbližšími a že jejich širší sociální kontakty, které byly přestěhováním zpřetrhány, nebyly ještě (zejména u těch mladších z nich) navázány v takové míře jako u dospělých. Na druhou stranu je však nutno uvážit, že protiprávní setrvávání v nemovitosti žalovaného je možno klást k tíži jen zletilým žalobcům, a nikoli těm, kteří byli v předmětné době nezletilými dětmi, závislými na vůli a jednání svých rodičů, což svědčí ve prospěch vyšší finanční náhrady. Peněžité zadostiučinění nejen pro žalobce c), d) a e), ale pro všechny v rozhodné době nezletilé žalobce by dále kromě shora zmíněných okolností mělo svou výší odrážet skutečnost, že v době neoprávněného zásahu byli žalobci c), d), e), h), i), j) a k) v různém stupni vývoje, podstata jejich sociálních kontaktů se soustředila v užší rodině zejména u těch z nich, kteří byli zcela útlého věku, zatímco ti, kteří se již blížili věku dospělosti, mohli ztrátu vztahů s vrstevníky pociťovat tíživěji. Proto je namístě výši náhrady odstupňovat s přihlédnutím k věku těchto žalobců, tak, aby se starším z nich dostalo náhrady vyšší, mladším náhrady nižší. U žalobkyně b) je pak nutno vzít v úvahu, že sice nebyla přímo vystavena stresujícímu jednání souvisejícímu s uzavíráním smluv, ale jako matka nezletilých dětí trpěla obavou z možného umístění dětí do ústavu, navíc byla omezena ve svéprávnosti, což ji činilo oproti ostatním zletilým žalobcům zranitelnější.
36. Ze všech těchto důvodů dovolací soud uzavírá, že odpovídající částku finančního zadostiučinění pro každého z žalobců c), d), e) a pro žalobkyni b), která sice byla zletilá, avšak co do možnosti ovlivnit vývoj událostí byla v postavení obdobném jako nezletilí, představuje 40 000 Kč, pro pětiletého žalobce h) a pro tříletou žalobkyni i) 30 000 Kč, pro tehdy roční žalobkyni j) 20 000 Kč a pro žalobce k), který byl v rozhodné době dvouměsíční kojenec, částku 10 000 Kč. Dovolací soud je přesvědčen, že tyto částky obstojí i v testu proporcionality, ačkoli se jedná o zásah do osobnostních práv svou povahou těžko porovnatelný s jinými a do jisté míry ojedinělý. Určité srovnání umožňuje skutečnost, že podobnému neoprávněnému zásahu ze strany žalovaného bylo vystaveno více rodin z téhož domu, byť vždy za poněkud odlišných okolností. V daném případě je přiznání nižších částek náhrad odůvodněno tím, že žalobci byli vystěhováni do domu, který přes některé nedostatky byl obyvatelný a u nezletilých žalobců též zejména tím, že zůstali v péči rodiny, bylo jim zachováno širší rodinné prostředí. Naproti tomu u žalobců Ž. (ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 177/2022), kteří byli v rozhodné době nezletilí, jsou výrazně vyšší finanční náhrady (100 000 Kč každému z nich) odůvodněny tím, že dům daleko od Vsetína, do něhož byli s rodiči vystěhováni, byl zcela neobyvatelný, jejich negramotná matka objektivně nebyla po odchodu otce od rodiny schopna situaci nijak řešit, čelila trestnímu stíhání pro zanedbání povinné péče a děti byly umístěny do ústavní výchovy a odloučeny od rodičů i nejstarší sestry. Výše náhrady je pak přiměřená i v porovnání s dalšími případy náhrady nemajetkové újmy poskytované v době, kdy došlo k neoprávněnému zásahu v posuzované věci. Například ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2129/2012, bylo soudy nižších stupňů uloženo žalované České republice nahradit žalobci nemajetkovou újmu v částce 30 000 Kč za neoprávněný zásah do osobnostních práv spočívající v neoprávněném zadržení cestovního pasu žalobci na dobu asi jeden a půl roku. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2646/2010 byla žalobkyni, které byla v roce 2003 provedena sterilizace, přiznána náhrada ve výši 200 000 Kč. Jde o zásah, který má zásadní dopad na celý život poškozené a který je zcela neodčinitelný. Ve srovnání s posuzovanou věcí zasahuje osobnost poškozené mnohem intenzivněji a navíc trvale, čemuž odpovídá i výše zadostiučinění.
37. Dovolací soud proto podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek změnil v části výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně b) byla zamítnuta co do 30 000 Kč, tak, že potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni b) 10 000 Kč a změnil jej v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) co do 20 000 Kč, tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni b) 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
38. Dále napadený rozsudek změnil v části výroku, jíž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce c) co do 32 000 Kč, žalobce d) co do 33 000 Kč a žalobce e) co do 35 000 Kč tak, že v tomto rozsahu změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci c) 32 000 Kč, žalobci d) 33 000 Kč a žalobci e) 35 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
39. V části výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že zamítl žalobu žalobce h) o zaplacení 5 000 Kč, žalobkyně i) o zaplacení 5 000 Kč, žalobkyně j) o zaplacení 5 000 Kč a žalobce k) o zaplacení 2 000 Kč a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce h) co do 25 000 Kč, žalobkyně i) co do 25 000 Kč, žalobkyně j) co do 15 000 Kč a žalobce k) co do 8 000 Kč, změnil dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci h) 25 000 Kč, žalobkyni i) 25 000 Kč, žalobkyni j) 15 000 Kč a žalobci k) 8 000 Kč a potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci h) 5 000 Kč, žalobkyni i) 5 000 Kč, žalobkyni j) 5 000 Kč a žalobci k) 2 000 Kč.
40. Dovolací soud si je vědom značné složitosti znění výroků o nárocích na zaplacení finančních náhrad, která plyne z nezbytnosti reflektovat výroky soudů dvou předchozích stupňů nalézacího řízení (přičemž odvolací soud procesně nesprávně, byť též zřejmě v zájmu určitého zjednodušení označil za měnící i ty části svého rozhodnutí, kterými z části potvrzoval vyhovující výroky soudu prvního stupně). Pro přehlednost proto dovolací soud shrnuje, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) 20 000 Kč, žalobcům b), c), d) a e) každému 40 000 Kč, žalobcům f) a g) každému 10 000 Kč, žalobci h) 30 000 Kč, žalobkyni i) 30 000 Kč, žalobkyni j) 20 000 Kč a žalobci k) 10 000 Kč.
41. Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud dovolání žalobců b), c), d), e), h), i), j) a k) proti rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání finančního zadostiučinění zamítl jako nedůvodné podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť neshledal důvod pro stanovení peněžitého zadostiučinění těmto žalobcům ve vyšších částkách.
42. Odkazy žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3219/2009, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, nejsou přiléhavé, neboť jde o skutkově zcela odlišné věci. V prvně jmenovaném případě o náhradu za veřejné fyzické napadení mezi dvěma politicky činnými osobami a ve druhém o náhradu za uveřejnění citlivých osobních informací o žalobkyni v dehonestujících konotacích.
43. Podle §243e odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud stanoví výši odměny a náhrady hotových výdajů soudem ustanovené advokátky a rozhodne o náhradě nákladů řízení státu i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, včetně nákladů za dovolací řízení, a znovu i o poplatkové povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu