ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.616.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 616/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. L. , zastoupená JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Na Maninách 1424/25, 170 00 Praha 7, proti žalovaným: 1. S. v. j. XY , zastoupené Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem Březinova 524/31, 186 00 Praha 8, 2. V. S. , zastoupená Mgr. Lucií Filipovou, advokátkou se sídlem Navrátilova 666/7, 110 00 Praha 1, o zaplacení 427 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 436/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 35 Co 183/2022-108, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem pro uznání ze dne 24. 2. 2022, č. j. 19 C 436/2020-58, uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobkyni 427 490 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl, že o nároku žalobkyně vůči 1. žalovanému a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. K odvolání 2. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 35 Co 183/2022-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se částečný rozsudek pro uznání nevydává. Uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť žaloba trpí vadami spočívajícími v neúplném vylíčení podstatných skutkových okolností zejména ve vztahu k vyčíslení výše škody a postrádá specifikaci konkrétních poškození bytu vzniklých v příčinné souvislosti s jednáním 2. žalované. Dospěl rovněž k závěru, že vyjádření bylo podáno opožděně a nebyly dostatečně konkrétně tvrzeny omluvitelné důvody zmeškání lhůty (formální předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání), avšak nebyly splněny materiální předpoklady, neboť 2. žalovaná nebyla pasivní, její jednání nebylo obstrukční a z toho, že si zvolila právního zástupce, který podal vyjádření k žalobě (byť krátce po skončení lhůty), je patrné, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit; v takovém případě mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. není na místě.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zdali je fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. vyloučena, pokud 2. žalovaná podala vyjádření k žalobě podle §114b odst. 1 o. s. ř. dva dny po marném uplynutí stanovené lhůty, avšak před uplynutím lhůty si zvolila advokátku a advokátka byla nahlížet do spisu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2137/2020, sp. zn. 25 Cdo 3626/2017 a sp. zn. 32 Cdo 3180/2013. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, neboť byly splněny předpoklady pro vydání částečného rozsudku pro uznání, jestliže 2. žalovaná zmeškala stanovenou lhůtu pro podání vyjádření, byť pouze o dva dny. Fikce uznání nároku by mohla být dle názoru dovolatelky vyloučena pouze tehdy, pokud by 2. žalovaná tvrdila a prokázala omluvitelný důvod, pro který lhůtu zmeškala, což neučinila. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, na který odkazuje odvolací soud, není v dané věci přiléhavý pro svou skutkovou odlišnost. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žaloba trpěla vadami, což mělo bránit projednání žaloby. I kdyby vadami trpěla, nebyly takového charakteru, které by bránily 2. žalované kvalifikovaně se k žalobě podle §114b o. s. ř. vyjádřit. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí na žalobkyní formulované otázce procesního práva nezávisí. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě bránil vydání rozsudku pro uznání. Jednak nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť žaloba trpěla vadami spočívajícími v tom, že žalobkyně neúplně vyčíslila výši škody a nespecifikovala konkrétní poškození bytu vzniklá v příčinné souvislosti s jednáním 2. žalované. A jednak nebyly splněny materiální předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, protože bylo zřejmé, že 2. žalovaná s žalobou nesouhlasí a hodlá se bránit. Zvolila si totiž jako svou zástupkyni advokátku, která byla nahlížet do spisu a založila do něj procesní plnou moc, a za takových okolností by byla mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná s právem na spravedlivý proces.
Ve vztahu k prvnímu z důvodů bránících vydání rozsudku pro uznání však dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.). Z tohoto důvodu trpí v této části dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této otázky přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo 2. žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III.ÚS 2478/18). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolací důvod spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení žaloby jako neprojednatelné a v důsledku toho nesprávném závěru o nesplnění podmínek pro vydání výzvy podle §114b o. s. ř. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Jestliže se dovolatelce nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, který sám o sobě brání vydání rozsudku pro uznání, resp. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., a to vadnost žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, nebo ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí. O náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu