ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.917.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 917/2023-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. B. , zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. Fakultní nemocnice Brno , IČO 65269705, se sídlem Jihlavská 340/20, 625 00 Brno, zastoupená JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Špitálka 434/23, 602 00 Brno, 2. Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie , IČO 00209775, se sídlem Pekařská 53, 656 91 Brno, zastoupený Mgr. Bc. Hanou Mimochodkovou, advokátkou se sídlem Pekárenská 330/12, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně 1. žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 113/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, č. j. 44 Co 42/2021-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Hany Krejčí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal náhrady škody na zdraví v částce 20 306 479 Kč s tvrzením, že včasným neprovedením operace způsobili u něj krvácení do mozku, jehož následkem žalobce upadl do vigilního kómatu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 44 Co 42/2021-402, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, č. j. 43 C 113/2012-340, jímž tento soud zamítl žalobu na uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit mu společně a nerozdílně 20 306 479 Kč s příslušenstvím (výrok I), a platit mu peněžitý důchod 10 909 Kč měsíčně od prosince 2012 (výrok II), ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (která nedoznala změny ani po částečném zopakování dokazování odvolacím soudem), že žalobce byl dne 18. 1. 2008 hospitalizován u 1. žalované pro podezření na infekční endokarditidu (zánět vnitřního povrchu srdce postihující zejména srdeční chlopně způsobený mikroorganismy), žalobce měl také nedomykavou chlopeň. Od prvního dne byla nasazena intravenózní antibiotická léčba infekční endokarditidy (standardně se antibiotická terapie doporučuje v trvání 4 až 6 týdnů), byl proveden rentgen plic s nálezem pleuropneumonie a fluidothoraxu vlevo. První žalovaná předvedla případ žalobce dne 22. 2. 2008 indikační komisi 2. žalovaného, která u žalobce indikovala operační výkon – plastiku aortální chlopně, vegetektomii, plastiku kořene aorty. Operace byla indikována jako neurgentní bez stanovení termínu operace. Okamžitá operace nebyla vhodná, protože žalobce měl celkové známky zánětu a lokální nález na chlopni nebyl tak závažný, rizika provedení operace převyšovala rizika pokračování v antibiotické léčbě. Dle kontrolního echo srdce byl v průběhu hospitalizace u žalobce po podávání antibiotické léčby zjištěn oproti nálezu z ledna ústup vlající vegetace na aortální chlopni. Dne 4. 3. 2008 došlo u žalobce ke krvácení do mozku, které vzniklo v oblasti čelního laloku vlevo s provalením do komorového systému, v důsledku něhož žalobce upadl do vigilního kómatu. Z ústavního znaleckého posudku bylo zjištěno, že příčinu krvácení do mozku nelze určit, krvácení mohlo mít i jiné příčiny než septickou embolizaci, přičemž výčet řady dalších možných příčin krvácení je v posudku podrobně uveden. Není-li známa příčina krvácení, nelze stanovit míru pravděpodobnosti, s jakou by bylo dříve provedenou operací krvácení zabráněno. Časnější operace by sice snížila nebezpečí septické embolizace, avšak operaci kořene aorty a aortální chlopně je třeba provést za použití mimotělního oběhu, což s sebou, vzhledem k nutnosti úpravy krve na nesrážlivou, nese další závažná rizika, mimo jiné je riziko krvácení mnohonásobně vyšší a může způsobit závažné nitrolební krvácení. U pacientů se zaléčenou infekcí je lepší prognóza operačního výkonu a posléze nižšího výskytu protetických endokarditid. Znalci uzavřeli, že postup žalované při léčení žalobce byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil ve shodě se soudem prvního stupně s ohledem na §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) podle §420, §415, §444 a §447 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Zdravotní stav žalobce nevyžadoval provedení urgentní operace, konzervativní antibiotická léčba byla úspěšná a měla přednost před okamžitou operací, neboť riziko operace bylo vyšší než riziko konzervativního postupu. Bylo proto vhodné před provedením operace zdravotní stav žalobce uvést do co nejoptimálnější kondice. Pochybení žalovaných nelze spatřovat ani v délce antibiotické léčby, která překročila standardní dobu šesti týdnů o tři dny, ale může trvat až týdnů osm. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že neprovedením neurgentní operace do 4. 3. 2008 nedošlo k porušení právní povinnosti žalovaných poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a není tak naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti obou žalovaných za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Nebylo-li možné stanovit příčinu krvácení a v důsledku toho ani míru pravděpodobnosti zabránění tomuto následku v případě časnějšího provedení operace, nelze dovodit ani existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a poškozením mozku žalobce. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní neporušili prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. V posuzované věci neexistovaly žádné konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu, které byly způsobilé zamezit či snížit možnost způsobení újmy na zdraví žalobce, a provedeny nebyly. Nebylo-li prokázáno protiprávní jednání žalovaných, nelze uvažovat o aplikaci §6 odst. 2 o. z. Hrozila-li smrtelná rizika spojená s provedením indikované operace v inkriminované době od 22. 2. 2008 do 4. 3. 2008, kdy nebyla infekce ještě dostatečně vyléčena, nemůže být žalovaným kladeno za vinu, že těží z nejistoty, jak by situace dopadla, kdyby byla operace provedena v uvedené době.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, pokud jím byly potvrzeny zamítavé výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním s tím, že se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, případně jde o otázky dosud neřešené. Dovolatel spatřuje pochybení žalovaných v tom, že 1. žalovaná nepřeložila žalobce do zařízení 2. žalovaného a 2. žalovaný neprovedl indikovanou neurgentní operaci. Zdůrazňuje, že urgentní provedení operace znamená do 48 hodin, přičemž přestože operace byla u žalobce indikována, nebyla po uplynutí tohoto času do 4. 3. 2008 provedena. Namítá, že odvolací soud v bodě 25 odůvodnění rozsudku zjevně posuzuje otázku protiprávnosti jednání žalovaných prizmatem určitelnosti míry pravděpodobnosti následku, nikoliv prizmatem souladu jednání žalovaných s relevantní právní normou. Namísto, aby odvolací soud primárně stanovil, zda žalovaní jednali či nejednali v souladu relevantní právní normou, a v případě, že dojde k závěru, že jednali protiprávně, nejistotu stran míry zabránění následku v případě provedení indikovaného výkonu přičetl k tíži žalovaných, postupoval zcela opačně. Z nemožnosti stanovení míry pravděpodobnosti zabránění následku provedením indikovaného výkonu zpětně dovozuje postup souladný s právní normou, a to k tíži poškozeného, navíc v té době nezletilého. Tato konstrukce podle dovolatele zcela obrací základní zásadu soukromého práva vyjádřenou v §6 odst. 2 o. z., podle níž nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, sp. zn. I. ÚS 1737/16, sp. zn. I. ÚS 3937/18 nebo sp. zn. III. ÚS 3528/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014. Podle dovolatele tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to: „ Je pro posouzení protiprávnosti jednání škůdce rozhodný soulad či nesoulad jeho jednání s relevantní právní normou nebo určitelnost míry pravděpodobnosti následku jeho jednání? Vylučuje nemožnost stanovení míry pravděpodobnosti následku jednání škůdce protiprávnost jeho jednání? Platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání? Platí, že těžit z vlastního protiprávního jednání je v rozporu s obecnými principy práva? Je aplikace základní zásady soukromého práva, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, podmíněna určitelností míry pravděpodobnosti následku takového protiprávního jednání? “ Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud nepostupoval způsobem, který mu dovolatel vytýká, a že jím odkazovaná judikatura na posuzovanou věc nedopadá. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení (dnes poskytovatelé zdravotních služeb) povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. účinného v době posuzovaných výkonů), přičemž takový postup je označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaní při péči o žalobce postupovali lege artis, tedy v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, a proto neporušili žádnou právní povinnost. Zdravotní stav žalobce nevyžadoval provedení urgentní operace, naopak přistoupení k operaci by pro něj představovalo vyšší riziko než pokračování v konzervativní léčbě podáváním antibiotik. Namítá-li dovolatel, že neurgentní operace, která byla indikována, nebyla provedena ani po uplynutí 48 hodin (do nichž má být provedena operace urgentní), pomíjí prokázanou okolnost, že infekce v té době nebyla zaléčena natolik, aby operační řešení představovalo menší riziko než dosavadní konzervativní léčba. Příčinu krvácení do mozku se nepodařilo zjistit, a proto není možné stanovit, zda by mu provedení operace před 4. 3. 2008 mohlo zabránit, a to ani v rovině pravděpodobnosti. Dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že odvolací soud posuzoval otázku protiprávnosti jednání žalovaných prizmatem určitelnosti následku, a nikoliv prizmatem souladu jejich jednání s relevantní právní normou. Odvolací soud se v souladu s judikaturou dovolacího soudu podrobně zabýval otázkou, zda byl postup žalovaných non lege artis, tedy zda porušili §420 obč. zák. ve spojení s §11 zákona o zdraví lidu. Na základě výše popsaných skutkových zjištění dospěl k závěru, že protiprávně nejednali. Zabýval-li se pravděpodobností, s jakou bylo možné stanovit, zda mohlo provedení operace před 4. 3. 2008 zabránit u žalobce krvácení do mozku, posuzoval otázku kauzality. Ani v případě tohoto předpokladu neunesl žalobce důkazní břemeno, neboť se neprokázala příčina krvácení do mozku, a proto nebylo možné stanovit, zda by provedení operace před 4. 3. 2008 krvácení do mozku zabránilo. V řízení pak nevyplynuly žádné okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na to, že nemožnost prokázání této skutečnosti způsobili žalovaní. Nelze jim proto vyčítat, že by těžili ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání. Již z tohoto důvodu se odvolací soud nemohl odchýlit od dovolatelem citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Námitky dovolatele tudíž nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatel dále pokládá dovolacímu soudu řadu obecně formulovaných otázek. Pro dovození přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je však klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Zajisté platí, že těžit z vlastního protiprávního jednání je v rozporu s obecnými principy práva. Na této ani dalších dovolatelem kladených otázkách, se však napadené rozhodnutí nezakládá. Odvolací soud ani neuzavřel, že by nemožnost stanovení míry pravděpodobnosti následku jednání škůdce vylučovalo protiprávnost jeho jednání nebo že by byla aplikace základní zásady soukromého práva, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, podmíněna určitelností míry pravděpodobnosti následku takového protiprávního jednání. Protože se napadené rozhodnutí na dovolatelem formulovaných otázkách nezakládá, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu