ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.983.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 983/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. F. , zastoupený Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem náměstí J. Žižky 39/2, Bruntál, proti žalovaným: 1) Česká pošta, s. p. , IČO 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, a 2) Československá obchodní banka, a. s. , IČO 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o 112.226 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 22/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2022, č. j. 71 Co 78/2022-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 71 Co 78/2022-185, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 12. 2021, č. j. 18 C 22/2020-127, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 112.226 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že M. D. jako zaměstnanec první žalované (pošty) na pozici specialista produktů a specialista přepážky poskytoval zákazníkům služby nabízené nejen žalovanou poštou, ale i druhou žalovanou (bankou) a dalšími partnery; tyto služby poskytoval i právnímu předchůdci žalobce. Na této pozici M. D. pod různými záminkami převodů (správa účtu, převod na penzijní spoření nebo tzv. červené konto) místo na účet právního předchůdce žalobce celkem ve čtyřech případech v období od 18. 11. 2013 do 13. 4. 2017 zcela bez vědomí původního žalobce a proti jeho vůli zaslal na svůj účet jeho finanční prostředky v celkové výši 110.000 Kč a byl za toto jednání odsouzen pravomocným trestním rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2020, č. j. 4 T 58/2020-2605. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že M. D. se dopustil protiprávního činu jako zaměstnanec žalované pošty. Protože tím sledoval výlučně své vlastní zájmy, šlo o tzv. exces zaměstnance, za který nemůže být žalovaná pošta jako zaměstnavatel odpovědná. Nelze dovodit ani odpovědnost žalované banky, neboť z úkonů, které mohla kontrolovat, proběhly dané transakce tak, jak podle pokynů banky měly proběhnout, a byly autorizovány oprávněnou osobou. Byl to právě M. D., který zneužil důvěru právního předchůdce žalobce a uvedl ho v omyl. Ani jedna ze žalovaných pak neporušila prevenční povinnost. V řízení nebylo prokázáno, že by jiný zaměstnanec žalované banky věděl o protiprávním jednání M. D. a že by odpovídajícím způsobem nezakročil; nejednalo se přitom o jejího zaměstnance, kterého by mohla jakkoliv kontrolovat či prověřovat. Neodpovídá rovněž za jeho výběr na danou pozici, neboť s ním nebyla v žádném pracovním vztahu. U žalované pošty k porušení prevenční povinnosti nedošlo proto, že transakce, kterými M. D. převedl peněžní prostředky pro své potřeby, provedl dříve, než mohla mít pochybnosti o jeho jednání.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Konkrétně, zda 1) žalované porušily prevenční povinnost podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, 2) se M. D. dopustil svým jednáním excesu, 3) peněžní prostředky na účtu patřily žalované bance. K první otázce blíže uvádí, že obě žalované porušily svou prevenční povinnost tím, že na pozici referenta specialisty přijaly osobu, která se v letech 2009 až 2014 nacházela v insolvenci, a pro výkon této práce byla tedy naprosto nevhodná. Jestliže vnitřní předpisy peněžním ústavům, podle kterých musí postupovat i zprostředkovatel, tj. žalovaná pošta, zakazují půjčovat peněžní prostředky osobám vedeným v insolvenčním rejstříku, je nesporné, že vnitřní předpisy žalované banky zcela jistě nedovolují, aby osoba tam zapsaná vykonávala funkci disponenta s peněžními prostředky na účtech tisíců majitelů účtů. Dále ve vztahu k druhé otázce uvádí, že na spotřebitelské smlouvy usnesení o excesu nelze vztáhnout, neboť v opačném případě budou občané „okrádáni“ trestnou činností zaměstnanců podnikatelů, kteří za nepoctivé jednání svých pracovníků odpovědnost neponesou. Z judikatury podle něj dále vyplývá, že pokud je poškozený v dobré víře, nese odpovědnost zaměstnavatel, naopak v případě její absence zaměstnanec. V projednávané věci splývalo jednání M. D. s jeho pracovní činností do té míry, že za dobu provádění podvodů jmenovaným si nikdo excesu ani v nejmenším nevšiml, zejména ne poškození. Ke třetí otázce uvádí, že již v trestním řízení měla jako poškozená vystupovat žalovaná banka jako vlastnice odcizených finančních prostředků. Jestliže klienti peníze na své účty vložili, měly jim být tyto prostředky vyplaceny. Tvrzení, že autorizací platby žalobce pozbyl svou pohledávku vůči bance, nemůže obstát, neboť autorizaci neprovedl žalobce ale M. D. Žalovaná pošta o skutečnosti, že se peníze nepřevádí podle požadavků klienta, velmi dobře věděla, neboť to bylo známo jejímu zaměstnanci. Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení nebo aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že ze strany M. D. nedošlo k tzv. excesu, neboť se předmětného jednání, jímž způsobil škodu, dopouštěl v rámci činnosti pro svého zaměstnavatele, jímž byla žalovaná pošta. Otázka tzv. excesu pomocné osoby (zaměstnance), který vylučuje odpovědnost za škodu zaměstnavatele, je v obecné rovině řešena řadou rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, který (byť ve vztahu k odpovědnosti za výkon veřejné moci) navazuje na rozhodovací praxi řešící stejný problém v zásadě shodně s úpravou obsaženou v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Ani to, že taková činnost znamenala porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní), jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem však muselo být splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem. Soudy v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovodily, že protiprávním jednáním, kterým byla způsobena škoda právnímu předchůdci žalobce, sledoval M. D. výlučně své osobní zájmy, ačkoliv při tom zneužil postavení zaměstnance žalované pošty. Absentoval-li však při jeho počínání zcela věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti zaměstnavatele (nesledoval plnění jím zadaných úkolů), nemůže žalovaná pošta za toto protiprávní jednání odpovídat. Tak ostatně rozhodl Nejvyšší soud i o protiprávním jednání M. D. podobného charakteru vůči jinému klientu obou žalovaných již v usnesení ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1698/2022, podle nějž ani okolnost, že se tak dělo na pracovišti, v pracovní době a při činnosti, za niž pobíral mzdu, nebrání závěru, že se daná činnost vymykala jeho pracovním úkolům, jimiž byl zaměstnavatelem pověřen, a že sledoval jen svůj vlastní zájem. Měla-li žalovaná pošta zastupovat žalovanou banku při sjednávání bankovních produktů, pak jeho exces z pozice zaměstnance žalované pošty se musel promítnout též ve vztahu k žalované bance.
Důvodná pak není ani námitka porušení prevenční povinnosti zakotvené v §2900 o. z. ze strany obou žalovaných. Nejvyšší soud již dříve vysvětlil (srov. rozsudek ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019), že ačkoliv §2900 o. z. vykazuje jisté formulační rozdílnosti, navazuje v zásadě na §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013, použitelných i za současné právní úpravy, ustanovení o prevenční povinnosti nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž ji vztahuje na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody. Za příliš široký výklad prevenční povinnosti je nutné považovat výklad nastíněný dovolatelem, a sice že obě žalované měly usuzovat na možný vznik škody již z toho, že se M. D. nacházel v insolvenci. Tato skutečnost sama o sobě, bez dalších konkrétních náznaků, nemůže vést k závěru, že finanční prostředky, k nimž mohl získat přístup, budou zpronevěřeny. Jestliže na základě uvedených kritérií žalované nemohly předpokládat vznik škody, nemohly činit ani odpovídající přiměřená opatření. I v této otázce je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. je pro přípustnost dovolání stěžejní, aby dovolatelem předestřená otázka byla pro napadené rozhodnutí určující, tedy aby na ní rozhodnutí záviselo. Dovolací přezkum není určen k řešení otázek ryze hypotetických bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci. Otázkou vlastnického práva k peněžním prostředkům na účtu se odvolací soud nezabýval, jedná se tedy o otázku, na které napadené rozhodnutí nespočívá, proto ani k řešení této otázky není dovolání přípustné. Dovolatelem uplatněná námitka vědomosti žalovaných o počínání M. D. prostřednictvím jiných zaměstnanců se pak opírá o jiné skutkové zjištění, než ze kterého vyšel odvolací soud, nesměřuje tedy k vyřešení právních otázek, nýbrž ke zpochybnění správnosti skutkového zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že žalované neporušily prevenční povinnost, což však není důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud proto ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu