ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1037.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1037/2023-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné České přístavy, a.s. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1627/16a, IČO 45274592, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinnému Tělovýchovné jednotě Blaník Praha z. s. , se sídlem v Praze 5, Císařská louka, IČO 00564435, zastoupenému Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o vyklizení pozemku a vymožení částky 55.636,80 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 1959/2021, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 53 Co 236/2022-97, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 6. 10. 2022, č. j. 53 Co 236/2022-97, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 10. 5. 2022, č. j. 36 EXE 1959/2021-45, kterým zamítl návrh povinného ze dne 1. 10. 2021 na zastavení exekuce „vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 1959/2021 a u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, pod sp. zn. 094 EX 09198/21“.
V projednávané věci je exekučním titulem vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2021, č. j. 6 C 164/2017-460, kterým byla povinnému mimo jiné uložena povinnost „vyklidit pozemek parc. č. XY a parc. č. XY k. ú. XY“ ve vlastnictví oprávněné.
Dovolání povinného není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu (zejména vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena) posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2511/2017, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 536/2017 (proti tomuto usnesení podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1749/17), nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2419/2019, a judikaturu v nich uvedenou], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s dovolatelem zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1672/2019, ani v něm citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 680/96, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003, které vyjadřují požadavek, aby již v nalézacím řízení byl pozemek, jehož vyklizení má být uloženo, identifikován v souladu s požadavky katastrálního zákona (nyní zákon č. 256/2013 Sb.), čemuž označení vyklizovaných pozemků v exekučním titulu odpovídá.
Exekuce pak bude provedena způsobem upraveným v §340 a násl. o. s. ř., zejména v §341 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Námitkou, že je oprávněn užívat pozemky jako veřejný přístav podle zákona o vnitrozemské plavbě (zákon č. 114/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zpochybňuje povinný věcnou správnost exekučního titulu, kterou v exekučním řízení přezkoumávat nelze; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu povinné na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání neprodleně. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. b) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). Pro úplnost lze dodat, že odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], který povinná in eventum navrhovala, nepřichází z povahy věci v úvahu (napadeným rozhodnutím nebyla uložena žádná vymahatelná povinnost).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu