ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1084.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1084/2023-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobce Dominika Halmoši , narozeného 3. 11. 1987, se sídlem v Příbrami VI – Březových Horách, K Drkolnovu 644, IČO 88572285 , zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovanému Ing. Alexandru Raškovi , narozenému 19. 6. 1963, se sídlem v Březnici, Obránců míru 556, IČO 14988097 , zastoupeného Mgr. Pavlem Čálkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Krči, Hornokrčská 707/7, o zaplacení částky 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 24/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 Co 94/2022-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč k rukám Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 153, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 2. 2. 2021 u Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) se žalobce (objednatel) domáhal, aby mu žalovaný (zhotovitel) zaplatil částku 720 000 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení, v němž se ocitl v době od 25. 1. 2019 do 14. 1. 2021 se splněním povinnosti provést v ujednané době tam specifikované dílo, jak se zavázal ve smlouvě o dílo, jíž uzavřeli účastníci 1. 11. 2018.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 11 C 24/2021-224, uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci částku 128 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 592 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 Co 94/2022-266, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci další částku 592 000 Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 časopisu Soudní judikatura).
Tvrzení dovolatele, že „projednávaná věc nebyla doposud dovolacím soudem v minulosti řešena“, významově neodpovídá smyslu §237 o. s. ř. Má-li snad dovolatel za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze jej dovodit ani z jeho obsahu. Dovolatel v něm brojí proti závěrům odvolacího soudu, avšak neformuluje žádnou právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat právě z důvodu, že ji ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Dovolatel v dovolání zjevně sledoval napadnout řešení více právních otázek, avšak z obsahu dovolání není zřejmé, ve vztahu ke které (kterým) z nich se mělo vztahovat uvedené kritérium přípustnosti dovolání. Přitom předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019). To však neučinil.
Rovněž dovolatelovo konstatování, že „zcela zásadní otázkou pro právní posouzení věci samé je skutečnost, zda a ve který den se (…) dostal do případného prodlení se zhotovením díla“ (obdobnou „zásadní“ otázku formuloval dovolatel též na předposlední straně dovolání) významově neodpovídá smyslu §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadavku, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevyhovuje ani pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021 bez současného uvedení (či alespoň naznačení) jednoho z kritérií přípustnosti dovolání, předpokládaných ustanovením §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 1. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020). Uvedené pak v plném rozsahu platí i ve vztahu k jeho odkazu na nález Ústavního soudu z 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. V této souvislosti navíc nelze ani přehlédnout, že dovolací argumentace, jež se váže k citovanému nálezu, se evidentně míjí s právním posouzením věci, na němž je založeno napadené rozhodnutí, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při tomto posouzení odvolací soud.
Nad rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost podotýká, že nesouhlasil-li dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – především s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem, pak uplatňoval jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 větě první o. s. ř. Přitom samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 8. 2023
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu