ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1202.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1202/2023-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému V. V., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 59 143 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 403/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, č. j. 35 Co 290/2022-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pojistitelka) se domáhala, aby jí žalovaný (pojištěný) zaplatil částku 59 143 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), z titulu postižního (regresního) práva (práva na náhradu toho, co za něho plnila) ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, č. j. 40 C 403/2021-65, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 59 143 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 35 Co 290/2022-102, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud z posléze uvedených důvodů odmítl podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3 větou první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka vymezila v dovolání dvě otázky, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Za prvé formulovala otázku, zda při uplatňování postihu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. je zapotřebí prokázat také ztížení nebo znemožnění možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 téhož zákona či možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění anebo znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, nebo postačí prokázat jen to, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody. Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá.
Odvolací soud dovodil, že „v posuzovaném případě neměl žalovaný povinnost ohlásit dopravní nehodu policii, neboť nebyla splněna žádná z podmínek upravených v §47 odst. 4 a 5 zák. o silničním provozu“, a že „povinností podle tohoto zákona, kterou porušil, byla povinnost sepsat společný záznam o dopravní nehodě“. Projednávanou věc tak posuzoval výlučně podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Neučinil přitom žádný závěr o tom, že v souzené věci jde (snad zároveň) o případ, v němž žalovaný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody [tedy o případ předvídaný ustanovením §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.], a nezkoumal předpoklady, za kterých lze citované ustanovení aplikovat, tj. zda v takovém případě je k přiznání postižního (regresního) práva pojistiteli zapotřebí prokázat – vedle samotného opuštění místa nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu – též ztížení nebo znemožnění možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 téhož zákona či možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění anebo znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013).
Za druhé dovolatelka předložila dovolacímu soudu otázku, zda v případě, že se účastníci dopravní nehody neshodnou na sepsání společného záznamu o dopravní nehodě a jeden z nich trvá na přivolání policie, je jednáním druhého účastníka, který za těchto okolností opustí místo dopravní nehody (aniž by sepsal společný záznam o dopravní nehodě), naplněn předpoklad vzniku regresního nároku podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. v podobě „ztížení nebo znemožnění možnosti pojistitele uplatnit právo na náhradu pojistného plnění“. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Podle judikatury dovolacího soudu přijaté k výkladu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 22. 9. 2016, při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3744/2016, či ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1047/2016).
Tyto závěry jsou použitelné i po změně zákona č. 168/1999 Sb. zákonem č. 304/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, z něhož měl odvolací soud s ohledem na datum dopravní nehody vycházet. Právní úprava dosud obsažená v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. je nyní zařazena pod písm. b) citovaného ustanovení, úspěšné uplatnění postihového práva však nadále vyžaduje splnění dvou podmínek – nesplnění povinnosti sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu a současně ztížení či znemožnění možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění. Posledně uvedenou podmínku ztížení možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění sice původní ustanovení §10 odst. 1 písm. d) výslovně nezmiňovalo, judikatura však dovodila, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008). Proto i nadále platí, že závěr o tom, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, je vždy otázkou individuálního posouzení okolností konkrétního případu, obecně platné (judikatorní) řešení tu nepřichází v úvahu.
V projednávané věci ze skutkových zjištění nevyplývá, že možnost řádného šetření pojistitelky byla ztížena, jestliže bylo zjištěno, že nehodu způsobil žalovaný tím, že dne 19. 2. 2020 narazil z důvodu nedodržení bezpečné vzdálenosti zezadu do před ním jedoucího vozidla, které zastavilo u přechodu pro chodce, a neexistovaly tak pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanismu vzniku škody. Současně se z žádných skutkových zjištění nepodává pravděpodobnost ovlivnění žalovaného alkoholem nebo jinými návykovými látkami. Pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky přitom nemá (automaticky) za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, či již citovaný z 18. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3744/2016).
Odvolací soud se proto od citované judikatury neodchýlil, uzavřel-li, že za popsané situace, kdy žalovaný neměl povinnost ohlásit dopravní nehodu policii a kdy neexistovaly pochybnosti o jejím průběhu, samotné porušení povinnosti sepsat společný záznam o nehodě nemělo za následek ztížení či znemožnění možnosti uplatnit své právo na náhradu pojistného plnění [ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.].
Pro úplnost lze dodat, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neukládá účastníkům dopravní nehody povinnost dohodnout se na jejích příčinách a průběhu, ale každý z nich může v záznamu popsat svou verzi události. Ostatně k témuž závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 5 As 4/2013, na který poukazovala sama dovolatelka.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu