ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1334.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1334/2023-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Stanislava Hracho , narozeného 26. 9. 1983, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Kaprova 42/14, IČO: 75871823, zastoupeného Mgr. Annou Marií Landor, advokátkou se sídlem v Praze, Braunerova 514/1, proti žalovanému P. F. , zastoupenému Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1303/13, o zaplacení částky 222 800 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 220/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022, č. j. 62 Co 315, 316/2022-539, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal původně zaplacení částky 273 048 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zhotovitel uzavřel dne 16. 6. 2015 s žalovaným jako objednatelem smlouvu o dílo (dále jen „Smlouva“), v níž se zavázal provést zateplení tam specifikovaného domu (dále jen „Dílo“) s tím, že cena za práci bude činit celkem 186 700 Kč a že celková cena dle závěrečné faktury nepřesáhne 350 000 Kč. Poté, co provedl na Díle smluvené práce a vícepráce specifikované v žalobě, jejichž celková hodnota měla odpovídat žalované částce, sjednal si žalovaný – aniž předtím odstoupil od Smlouvy – pro dokončení Díla jiného zhotovitele, jenž na něm počal provádět stavební práce 12. 6. 2016. Tím podle žalobcova názoru zmařil provedení Díla z důvodu, za nějž odpovídá, a je proto povinen mu zaplatit jeho cenu, včetně ceny provedených víceprací, sníženou o to, co jako zhotovitel neprovedením díla ušetřil (§2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 17. 10. 2018, č. j. 11 C 220/2016-168, uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci částku 222 800 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 50 248 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 62 Co 132/2019-202, citovaný rozsudek zrušil ve vyhovujícím výroku I. a v nákladových výrocích III., IV. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. 4. 2022, č. j. 11 C 220/2016-489, ve spojení s usnesením ze dne 27. 5. 2022, č. j. 11 C 220/2016-499, uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobci částku 176 841,95 Kč (výrok I. rozsudku), zamítl žalobu co do (další) částky 45 958,05 Kč (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V. rozsudku) a státu (výroky III. a IV. rozsudku), jejichž výši určil samostatným usnesením.
K odvolání žalovaného pak odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 62 Co 315, 316/2022-539, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a v nákladových výrocích III. a IV. ve znění usnesení o výši nákladů státu (výrok II.) a změnil v nákladovém výroku V. ohledně výše nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž i to, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému požadavku dovolatel zcela nedostál. Sice formuloval otázku, zda „je třeba při provádění stavebních prací se řídit zákonnými pravidly o BOZP, hygienickými a protipožárními pravidly a požadavky (zejména statiky) objektu“, avšak neuvedl žádnou judikaturu, od níž se měl (podle jeho mínění) odvolací soud odchýlit, a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. V tomto rozsahu je tedy dovolání vadné (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Stejně tak je dovolání vadné i ohledně dovolatelovy výtky, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, čímž zasáhl do jeho základních práv. Zásah do základních práv dovolatele sice může i podle žalovaným citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 představovat dovolací důvod, je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalovaný neučinil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39). Namítá-li tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněno, uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, neformuluje však žádnou otázku procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Jen pro úplnost lze uvést, že dovolatelem tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelova námitka, že při zjišťování, co zhotovitel ušetřil neprovedením zbytku Díla, se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, z 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a z 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014. Uvedená rozhodnutí totiž dopadají pouze na situace, v nichž strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce tvrdil a prokázal, že neprovedením díla ušetřil celkem 144 977 Kč (ve smyslu §2613 o. z.). Pak ovšem za situace, kdy žalovaný s touto částkou nesouhlasil a namítal, že žalobce ušetřil částku vyšší, byl povinen také tvrdit, jaké konkrétní náklady a v jaké výši žalobce ušetřil, a teprve k těmto tvrzením byl oprávněn navrhnout např. vypracování znaleckého posudku. Žalovaný však (v reakci na poučení soudu ve smyslu §118a o. s. ř. poskytnutém mu na jednání dne 9. 9. 2021) pouze doplnil, že šlo o náklady na zastřešení balkonu, jež vyčíslil blíže neurčenou částkou 81 203,40 Kč, aniž by bylo zřejmé, z čeho se tato částka skládá a jak k ní dospěl, a účastníci se při neurčitosti Smlouvy neshodli na tom, jaké konkrétní zastřešení balkonu v 2. n. p. měl žalobce pro žalovaného provést. Žalovaný tedy nesplnil svou povinnost tvrzení, ačkoli z provedeného dokazování vyplynulo, že nepochybně mohl jím tvrzené žalobcem ušetřené náklady blíže specifikovat, a to zejména v součinnosti se subjekty, jež využil k dokončení Díla (příp. s jinými osobami s příslušnou odborností). V otázce povinnosti tvrzení (a povinnosti důkazní) se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, která vychází z toho, že každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 a v něm uvedenou judikaturu, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně nesouhlasí-li dovolatel v závěru dovolání rovněž s hodnocením (některých) provedených důkazů (především znaleckých posudků a slyšených znalců) odvolacím soudem (soudem prvního stupně), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 větě první o. s. ř. Přitom samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3267/2019, uveřejněný pod číslem 70/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm uvedenou judikaturu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu