ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1352.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1352/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) M. , se sídlem XY, IČO XY, b) K. , se sídlem XY, IČO: XY, a c) M. M. ,narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, proti žalované Immobilien KC s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Josefově, Maiselova 57/9, IČO: 28473574, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o zaplacení částky 1 470 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 56/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 Co 367/2022-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 521 Kč k rukám Mgr. Miroslava Kučerky, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 1 470 000 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnili tvrzením, že s ní uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu (dále jen „Smlouva“), podle které jim měla zprostředkovat do 30. 8. 2019 prodej tam uvedených nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) za cenu 75 000 000 Kč a obdržet za to provizi (odměnu) ve výši 6 % z dosažené kupní ceny s připočtením DPH (dále též jen „provize“) v případě, že uzavřou kupní smlouvu s osobou, jíž nabídne nemovitosti k prodeji a se kterou realizuje jejich prohlídku. Následně se účastníci dne 2. 7. 2019 dohodli na změně Smlouvy (dále jen „dohoda z 2. 7. 2019“), podle níž měla nově činit prodejní cena nemovitostí 60 000 000 Kč a provize žalované 3,5 % plus DPH. Prodej nemovitostí se nakonec uskutečnil za částku 58 000 000 Kč, byť kupní smlouva z 1. 8. 2019, zprostředkovaná žalovanou, zněla původně na kupní cenu 60 000 000 Kč. Žalovaná přitom již dne 5. 6. 2019 inkasovala od (budoucí) kupující nemovitostí rezervační poplatek ve výši 5 000 000 Kč, z nějž později vydala žalobcům částku 1 500 000 Kč a zbytek si ponechala jako provizi. Odměna za zprostředkování však podle Smlouvy ve znění dohody z 2. 7. 2019 činí toliko 2 030 000 Kč (včetně DPH). Podle mínění žalobců je tudíž žalovaná povinna jim uhradit z inkasovaného rezervačního poplatku, jenž tvoří součást prodejní ceny nemovitostí, ještě částku 1 470 000 Kč, což však odmítá. Proto se domáhají jejího zaplacení cestou podané žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 41 C 56/2020-190, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 58 Co 367/2022-210, rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Odvolací soud zejména přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobcům se – přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) – nepodařilo prokázat jejich stěžejní žalobní tvrzení o změně (snížení) původně dohodnuté výše provize (odměny za zprostředkování) z 6 % na 3,5 % z dosažené kupní ceny nemovitostí (plus DPH).
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda žalované (vůbec) vznikl nárok na provizi, byl-li prodej nemovitostí realizován za nižší kupní cenu než 75 000 000 Kč, a vytýkají odvolacímu soudu, že se touto otázkou v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, pročež je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. V této souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2842/2018.
Na řešení uvedené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Podle ustálené soudní praxe v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, avšak samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází účastník až v dovolání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, a z 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016).
Dovolatelé v řízení před soudem prvního stupně či v řízení odvolacím tuto námitku neuplatnili, ale naopak doposud vždy tvrdili, že se s žalovanou dohodli na snížení prodejní ceny nemovitostí na částku 60 000 000 Kč (což žalovaná v průběhu řízení nikterak nesporovala), jíž, jak vyšlo v řízení najevo, pak odpovídala i prodejní cena nemovitostí podle kupní smlouvy z 1. 8. 2019 (provedené k důkazu při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 3. 2022; viz přepis záznamu z tohoto jednání na č. l. 141 – 142 spisu). Za tohoto stavu pak nemohou odvolacímu soud úspěšně vytýkat, že se v rámci své přezkumné činnosti zaměřil primárně na hodnocení námitek, jež ve svém odvolání výslovně uplatnili a jimiž brojili především proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, že prostřednictvím navržených důkazů se jim nepodařilo prokázat jejich – vzhledem k celkovému vyznění žaloby – stěžejní tvrzení o změně (snížení) původně dohodnuté výše provize pro žalovanou z 6 % na 3,5 % z dosažené kupní ceny nemovitostí (plus DPH).
Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
Dovolatelé namítají také existenci vad řízení (zejména neposkytnutí poučení podle §118a o. s. ř.), a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu