ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.199.2023.3
sp. zn. 26 Cdo 199/2023-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) V. M. , b) R. M. , zastoupených JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalované R. J. , zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 188/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 20 Co 360/2021-125, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 9. 11. 2020, č. j. 98 C 188/2020-25, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2021, č. j. 98 C 188/2020-103, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit „bytovou jednotku č. XY způsob využití byt, umístěný na pozemku par. č. XY zastavěná plocha a nádvoří v budově L. č. p. XY a k ní příslušejícího podílu o velikosti ideální 4600/778560 a společných část budov L. č. p. XY umístěném na pozemku par. č. XY zastavěná plocha a nádvoří a podílu o velikosti ideální 4600/778560 na pozemku par. č. XY o velikosti 2856 m 2 , ostatní plocha neplodná půda a na pozemku par. č. XY o velikosti 1196 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, to vše zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště P. pro obec P., k. ú. L.“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 20 Co 360/2021-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že v důsledku marného uplynutí lhůty k vyjádření k žalobě na výzvu soudu podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kterou žalovaná zmeškala v důsledku nedbalosti svého právního zástupce, nastala zákonná fikce uznání nároku a soud prvního stupně byl o sporném nároku povinen rozhodnout na jejím základě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě. Jestliže marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018).
V projednávané věci byla žalovaná v souladu s §114b odst. 1 o. s. ř. usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2020, č. j. 98 C 188/2020-9, které jí dle doručenky ve spise (č. l. 8 verte ) bylo doručeno dne 29. 9. 2020, vyzvána, aby se vyjádřila k podané žalobě ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy. Poslední den lhůty k vyjádření tedy byl čtvrtek 29. 10. 2020, avšak soudu, který vydal výzvu (Obvodnímu soudu pro Prahu 9), bylo vyjádření doručeno až dne 30. 10. 2020, tedy po marném uplynutí lhůty stanovené k vyjádření. Závěr o opožděnosti podání vyjádření dovolatelka ostatně ani nenapadá, naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zpochybňuje pouze námitkou, že jí nebyla doručena kvalifikovaná výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, uveřejněné pod č. 67/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se již v minulosti (tj. v poměrech právní úpravy účinné do 30. 6. 2009) ustálila v názoru, že doručenka byla listinou, která měla povahu veřejné listiny (od 1. 7. 2009 výslovně prohlašuje doručenku za veřejnou listinu ustanovení §50f odst. 3 o. s. ř.); to platilo i tehdy, neměla-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musela obsahovat. Každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považoval za pravdivý, nebyl-li dokázán opak. „Opak“ prokazoval (pomocí důkazních prostředků) ten, kdo ho za řízení tvrdil, a nesl procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že nebyl zjištěn. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech současné právní úpravy obsažené v §50f odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1617/2021).
V dané věci prokazuje doručení kvalifikované výzvy žalované nejen doručenka jako veřejná listina, ale i obsah jejího vyjádření k věcí (č. l. 11), které na výzvu reaguje.
Závěr odvolacího soudu o naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Má-li dále dovolatelka za to, že jí postupem odvolacího soudu (který v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v její nepřítomnosti) bylo odepřeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo být slyšena a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., k jejíž nápravě je určena žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem uvedená vada dle §241a odst. 1 o. s. ř. není.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu