ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2019.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2019/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) I. E. , a b) O. E. , zastoupených Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Malická 1576/11, proti žalovaným 1) E. K. , a 2) D. K. , oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 28 C 121/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2023, č. j. 10 Co 307/2022-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení bytového spoluvlastnictví účastníků budovy č. p. XY na stavební parcele parc. č. XY (dále též jen „dům“), včetně jednotky – bytu č. XY v budově č. p. XY na stavební parcele parc. č. XY, k níž patří podíl o velikosti 2770/10000 na společných částech domu (dále jen „byt č. 1“), jednotky – bytu č. XY v budově č. p. XY na stavební parcele parc. č. XY, k níž patří podíl o velikosti 1400/10000 na společných částech domu (dále jen „byt č. 2“), a jednotky – bytu č. 3 v budově č. p. XY na stavební parcele parc. č. XY, k níž patří podíl o velikosti 5830/10000 na společných částech domu (dále jen „byt č. 3“), to vše v k. ú. XY, obec XY, a jeho vypořádání tak, že vlastnické právo k domu by bylo rozděleno na vlastnické právo k deseti jednotkám, přičemž pět tam uvedených jednotek by bylo přikázáno do výlučného vlastnictví žalobců a zbývajících pět jednotek do podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to s přináležejícími podíly na společných částech domu. Uvedli, že ve společném jmění manželů vlastní byt č. 3 a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky bytů č. 1 a 2. Spoluvlastníky bytů se stali na základě kupních smluv uzavřených v letech 2017 a 2019, jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo k bytům ještě podle zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále jen „zákon č. 52/1966 Sb.“). Prohlášení vlastníka budovy vypracováno nebylo, účastníci se nemohou shodnout ohledně vymezení a užívání společných částí domu.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 28 C 121/2021-102, žalobu o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 10 Co 307/2022-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil tam uvedeným způsobem ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že v dané věci je nutné vycházet z §1217 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ a „občanský zákoník“), který upravuje zrušení bytového spoluvlastnictví a z něhož jasně vyplývá, že vlastníci jednotek se mohou dohodnout na přeměně bytového spoluvlastnictví v podílové spoluvlastnictví. K tomu však nedošlo, a proto nelze pokračovat až následným krokem, který zvolili žalobci; nadto za situace, kdy nebylo učiněno ani prohlášení vlastníků odpovídající faktickému stavu domu. Úpravu týkající se zrušení podílového spoluvlastnictví nelze bez jakékoliv zákonné opory a vyčerpání jiných (vhodnějších) postupů aplikovat na zrušení bytového spoluvlastnictví. Cílem žalobců navíc ani není zrušení bytového spoluvlastnictví, ale jeho jiné uspořádání.
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustné.
Předně se soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 21/2017“, a ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 ICdo 34/2015) ustálila v názoru, podle něhož není pochyb o tom, že k právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení §3028 odst. 1 a 2 o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. 1. 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku.
V rozsudku ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 635/2021 (na nějž odkázal i odvolací soud), pak Nejvyšší soud vyložil, že byty (a místnosti nesloužící k bydlení – tzv. nebytové prostory), které byly předmětem vlastnictví podle zákona č. 52/1966 Sb., byly i po účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. (tj. ode dne 1. 5. 1994) způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů; jejich vlastníci se s účinností ode dne 1. 5. 1994 považují – jak výslovně uvádí §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. – za vlastníky jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., tj. za vlastníky bytů nebo nebytových prostorů nebo rozestavěných bytů nebo rozestavěných nebytových prostorů jako vymezených částí domů podle tohoto zákona. Ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. dále ukládá vlastníkům bytů a nebytových prostorů, jimž vzniklo vlastnické právo podle zákona č. 52/1966 Sb. do 30. 4. 1994, povinnost do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. 5. 1995) „uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem“. Jedním z úkonů směřujícím k přizpůsobení se nové úpravě patřilo i vyhotovení prohlášení vlastníka budovy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4040/2011, uveřejněný pod č. 117/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 278/05), které zákon č. 52/1966 Sb. neznal, avšak podle zákona č. 72/1994 Sb. je základem příslušných úkonů, kterými dochází k rozdělení existující budovy na jednotky a společné části domu a vkládá se do katastru nemovitostí. Podle ustálené soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2255/2013, a judikatura v něm uvedená) však povinnost stanovená v §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., nemůže mít za následek změnu velikosti podílu vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku; nelze se tedy s odkazem na ustanovení §31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb. domáhat nahrazení projevu vůle vlastníka bytu, jímž by k takovéto změně velikosti podílu na společných částech domu a pozemku došlo.
Jednotky vzniklé do 31. 12. 2013 se i nadále (po nabytí účinnosti občanského zákoníku) vymezují podle předcházejících předpisů (zákon č. 72/1994 Sb.), avšak jinak se vztahy bytových vlastníků řídí ustanoveními občanského zákoníku (srov. R 21/2017). Přechodná ustanovení upravující (znovu) vztahy k jednotkám plynoucí ze zákona č. 52/1966 Sb. již občanský zákoník neobsahuje. To znamená, že zrušení bytového spoluvlastnictví je možné pouze podle příslušných ustanovení o. z.
Bytové spoluvlastnictví je zvláštním druhem spoluvlastnictví, na jehož základě je vlastník bytu (nebytového prostoru) zároveň spoluvlastníkem nemovité věci (budovy), v níž se tento byt či nebytový prostor nachází. Jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné (srov. §1158, §1159 o. z.). V důsledku této specifické povahy je bytové spoluvlastnictví jako celek (tj. od vzniku až po zánik) upraveno v samostatném Oddílu 5, Dílu 4, Hlavě II., Části čtvrté občanského zákoníku. Zrušit jej lze tudíž pouze dohodou všech vlastníků jednotek podle §1217 odst. 1 o. z. [resp. v tam vymezených situacích způsoby uvedenými v §1217 odst. 2 o. z. a 1218 o. z.]. Jinou možnost zákonodárce nepřipouští a neodkazuje ani na subsidiární či přiměřené užití úpravy o spoluvlastnictví, což by jistě učinil, měl-li by takové analogické použití na mysli (jako např. v ustanovení §1239 větě za středníkem o. z.).
Od uvedených judikatorních závěrů se odvolací soud při právním posouzení věci neodchýlil.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovolání podávají „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti této části rozhodnutí ani přípustné.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu