ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2503.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2503/2023-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Restaurační činnost - Hájková s. r. o. , se sídlem v Brně – Bystrci, Foltýnova 998/1, IČO 27713636, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, městské části Brno-střed , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 264/2, IČO 44992785, zastoupenému Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 168/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2022, č. j. 49 Co 56/2021-510, ve znění usnesení ze dne 19. 12. 2022, č. j. 49 Co 56/2021-516, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 3. 12. 2012 se žalobkyně (bývalá nájemkyně tam specifikovaných nebytových prostor – dále jen „nebytové prostory“) domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel nebytových prostor) zaplatil částku 2 500 000 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) jako protihodnotu toho, o co se její investicí a investicí původního nájemce nebytových prostor T. H. zvýšila hodnota pronajaté věci (§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „občanský zákoník“, resp. „obč. zák.“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 16. 2. 2016, č. j. 234 C 168/2012-295, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) částku 1 547 000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 953 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III, IV a V).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 49 Co 203/2016-331, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost k zaplacení částky 1 221 617 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, a v nákladových výrocích III, IV a V, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 20. 10. 2020, č. j. 234 C 168/2012-447, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) částku 183 617 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1 038 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III, IV a V).
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 49 Co 56/2021-510, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 12. 2022, č. j. 49 Co 56/2021-516, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II a v nákladových výrocích III, IV a V (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Vycházeje z učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží nárok na protihodnotu za zhodnocení pronajaté věci, které provedl již původní nájemce nebytových prostor T. H. Toto zhodnocení totiž uskutečnil ještě za účinnosti (platně uzavřené) smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 10. 1. 1994 (dále jen „první smlouva“). Žalobkyně však vstoupila do postavení nájemkyně nebytových prostor až za účinnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 7. 2000 (dále jen „druhá smlouva“), která nájemní vztah založený předchozí (první) smlouvou rušila a současně zakládala nájem nový. Nebyla tedy (pouhou) dohodou o změně první smlouvy (tzv. kumulativní novací ve smyslu §516 obč. zák.), jak se domnívala žalobkyně, a neměla tak ani za následek, že by se práva a povinnosti vzniklé stranám za trvání první smlouvy přenesly do právního vztahu založeného druhou smlouvu. Vzhledem k tomu se pak ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který ve svém (v pořadí druhém) rozsudku přiznal žalobkyni jen zbylou (dosud nepřisouzenou) část nároku (konkrétně částku 183 617 Kč) na protihodnotu za zhodnocení nebytových prostor provedené za účinnosti druhé smlouvy, jehož celková výše činila podle znaleckého posudku ustanoveného znalce Ing. Jiřího Brázdy 509 000 Kč.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3 větou první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
Otázka rozlišení, zda v konkrétním případě má ujednání stran charakter kumulativní nebo privativní novace, byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení v posuzované věci neodchýlil.
Vzhledem k době uzavření druhé smlouvy posuzoval dovolací soud uvedenou otázku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Soudní praxe ustálená za účinnosti citovaného zákona dovodila, že občanský zákoník umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – §516 obč. zák. (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace). Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle účastníků právního úkonu. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, z 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. 11. 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001).
V otázce výkladu smluv podle §35 odst. 2 obč. zák. přitom soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004).
Podle učiněných skutkových zjištění obsahovala druhá smlouva v článku IX bodu 2. ujednání, dle nějž „touto smlouvou se ruší veškeré předcházející smlouvy a dohody týkající se pronajímaných prostor (…), které byly uzavřeny mezi smluvními stranami“ (dále jen „citované ujednání“). Citované ujednání nezavdává žádných pochyb o tom, že sjednáním nového nájemního poměru k nebytovým prostorám měl dosavadní závazek smluvních stran k týmž prostorám (tj. nájemní poměr založený první smlouvou) zaniknout. Ze samotného textu druhé smlouvy tak jednoznačně vyplývalo, že zde nejde o dohodu mající charakter tzv. kumulativní novace (kumulativní novace dosavadní závazek neruší, jak to činila zmíněná smlouva, ale pouze mění). Přitom kromě písemného záznamu druhé smlouvy neměl odvolací soud k dispozici žádný jiný důkazní prostředek, jenž by podával zprávu o (skutečné) vůli smluvních stran existující v době, kdy byla uvedená smlouva uzavřena. Navíc i kdyby (ryze hypoteticky) mu účastníci řízení takový důkazní prostředek poskytli a odvolací soud by jeho hodnocením zjistil, že vůle stran druhé smlouvy ve skutečnosti nesměřovala k zániku nájemního poměru založeného první smlouvu, nýbrž k pouhé jeho změně, při výkladu dotčeného právního úkonu (jednání) by k ní tak jako tak nemohl přihlédnout, neboť taková vůle by byla ve zjevném rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě (v citovaném ujednání). Jestliže tedy odvolací soud nepovažoval druhou smlouvu za (pouhou) dohodu o změně první smlouvy (tzv. kumulativní novaci ve smyslu §516 obč. zák.), vyřešil rozhodnou hmotněprávní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že nesprávně posoudil její odvolací námitky, že má být v daném případě chráněna jako slabší strana a že žalovaný jednal ve věci v rozporu s dobrými mravy. Prostřednictvím uvedených námitek brojila v odvolacím řízení proti správnosti právního názoru soudu prvního stupně (v předchozí fázi řízení zaujímanému i odvolacím soudem), že první smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999). Odvolací soud se přitom v napadeném rozsudku s uvedeným právním názorem neztotožnil. Naopak zaujal (oproti svému dřívějšímu mínění) názor, že první smlouva byla uzavřena platně. Byť tedy současně pokládal předmětné odvolací námitky za neopodstatněné, do jeho právního posouzení věci se tato skutečnost nikterak nepromítla. Proto jeho úvahy v tomto směru lze chápat pouze jako argumenty „navíc“. Na posouzení otázek, zda má být dovolatelka v daném případě chráněna jako slabší strana a zda žalovaný jednal ve věci v rozporu s dobrými mravy, tudíž napadené rozhodnutí nezávisí. Ani pro řešení těchto otázek tak není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Namítla-li pak dovolatelka, že soud prvního stupně se procesně nesprávně a nedostatečně vypořádal s existencí a kolizí dvou ve věci vypracovaných znaleckých posudků a že odvolací soud se s tímto jeho postupem ztotožnil, uplatnila tzv. jiné vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Přesto dovolací soud pro úplnost dodává, že oba soudy ve svých rozhodnutích zevrubně vysvětlily, proč při určení výše provedeného zhodnocení nebytových prostor za stanovené období nebylo možné vycházet ze znaleckého posudku ve věci prvně ustanoveného znalce Ing. Josefa Cupala, a jasně a srozumitelně vyložily i důvody vedoucí k tomu, že namísto vypracování revizního znaleckého posudku ve vztahu k posudku zmíněného znalce bylo v tomto konkrétním případě namístě zadat ke zjištění sporné skutečnosti vypracování nového znaleckého posudku jinému znalci (Ing. Jiřímu Brázdovi, z jehož znaleckého posudku pak oba soudy vycházely). Neodchýlily se přitom od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, citovaným v dovolání) tím, že by posuzovaly skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a přezkoumávaly tak věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků, jak jim dovolatelka v dovolání rovněž vytkla, nýbrž (domnělou) kolizi mezi dotčenými znaleckými posudky vyřešily v souladu s procesním pravidlem, podle něhož se při hodnocení důkazu znaleckým posudkem musí soud zabývat i tím, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka napadla dovoláním (s přihlédnutím k jeho obsahu – §41 odst. 2 o. s. ř.) také nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti těmto výrokům však není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu