ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2517.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2517/2023-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Jany Misiačkové ve věci žalobce M. A. , zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikuláše z Husi 382/12, proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 70/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 35 Co 13/2023-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 28. 2. 2023, č. j. 35 Co 13/2023-76, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 19. 10. 2022, č. j. 13 C 70/2022-54, jímž jí uložil do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit tam blíže specifikovaný byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné. Otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §2 odst. 3, §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalované, tak i na straně žalobce, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka dále uvádí, že dovolání je přípustné i pro řešení otázky, zda je uvedení podílu na pozemku pod budovou, v níž je umístěna bytová jednotka, nezbytnou náležitostí správné identifikace této jednotky, a tedy podmínkou vykonatelnosti rozsudku, ukládajícího povinnost takovou bytovou jednotku vyklidit, ve vztahu k této otázce však nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.).
Pouze v úvodu dovolání doslovně cituje znění §237 o. s. ř., aniž by uvedla, které z tam vymezených kritérií přípustnosti na tuto otázku dopadá. Poukazuje sice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4195/2010, který podle ní „potvrdil, že vlastník jednotky je nejen spoluvlastníkem společných částí budovy, ale taktéž – ve stejném rozsahu – spoluvlastníkem pozemku“, přehlíží však, že položenou otázku neřešil. Ani závěr (k němuž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl), že s vlastnictvím jednotky jsou spojena práva k pozemku (stavební parcele) v rozsahu odpovídajícím spoluvlastnickému podílu jednotky na společných částech domu, není nijak v rozporu se závěry odvolacího soudu. Žalobce identifikoval jednotku, která má být vyklizena, dostatečně určitě (nezaměnitelně), není pochyb, kterou jednotku má dovolatelka vyklidit.
Pro právní posouzení věci (splnění podmínek pro vyklizení předmětného bytu) není taktéž významné, kdy se dovolatelka dozvěděla o „nicotnosti podmínky“ v závěti jejího manžela (tuto skutečnost však soudy zvažovaly při úvaze, zda nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu