ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2726.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2726/2023-874
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobkyně městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO 00063631, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované Čermák, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze, Jilská 447/10, IČO 47115815, zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 25, o 22.219.165 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 191/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 53 Co 45/2023-811, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalovaná napadla dovoláním výrok I rozsudku Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 6. 4. 2023, č. j. 53 Co 45/2023-811, v části, v níž potvrdil výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 24. 6. 2022,
č. j. 18 C 191/2017-646, kterým jí uložil zaplatit žalobkyni (s původně 3. žalovanou – Ženské domovy, a. s.)
- částku 13.144.078,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení,
- částku 2.742.491 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky
od 11. 3. 2021 do zaplacení,
- částku 3.098.275,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky
od 14. 9. 2021 do zaplacení,
- částku 3.234.320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky
od 7. 1. 2022 do zaplacení,
s tím, že plněním jednou z žalovaných zaniká v rozsahu jejího plnění povinnost druhé žalované.
2. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, který z účastníků měl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že smlouva o nájmu z roku 2003 (případně z roku 1994) je neplatná, protože nebyl dodržen postup podle §36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (s ohledem na dobu uzavření nájemní smlouvy – dne 9. 11. 2003
– je třeba její platnost posuzovat podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 – §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) totiž vyšel ze zjištění, že smlouva na úřední desce vyvěšena nebyla, nikoliv z toho, že by některá ze stran neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že tato smlouva je neplatná pro nedodržení postupu podle §36 zákona č. 131/2000 Sb. Na takto položené otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Navíc dovolatelka brojí ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (že záměr uzavřít smlouvy nebyl zveřejněn a nebyl ani projednán radou městské části) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost je možno dodat, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu a nevykazují jakýkoliv významný nesoulad.
4. Jinak k otázce absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro nedodržení zákonného požadavku publikace záměru uzavření smlouvy o nájmu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 5. 2019,
sp. zn. II. ÚS 28/19), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016,
sp. zn. 26 Cdo 5372/2015. Z této judikatury Nejvyššího soudu je také zřejmé, že není rozhodné, jak dlouho účastníci považovali smlouvu za platnou; absolutní neplatnost právního úkonu pro jeho rozpor se zákonem nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Není také důvod, proč by se měl dovolací soud odchýlit se od závěrů, které vyslovil ohledně téže smlouvy v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2313/2020.
5. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky aplikace §8 o. z. ve spojení
s §3030 o. z., jíž se žalovaná domáhala s tvrzením, že ze strany žalobkyně jde o zjevné zneužití práva, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu
(viz rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Poukazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 658/18, přehlíží, že v této věci nešlo o výklad obsahu právního úkonu, ale splnění zákonem vyžadované podmínky pro platnost právních úkonů obce.
7. Námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a že soudy porušily zásadu rovnosti, uplatňuje dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a
odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Jen pro úplnost lze konstatovat, že odvolací soud se nezabýval žádným tvrzením či otázkou, kterou
by neposuzoval i soud prvního stupně.
8. Ohledně otázky naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tak, že dovolací soud by měl tuto otázku „posoudit odlišně od soudu odvolacího“. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Navíc i kdyby dovolatelka mínila (snad) vymezit předpoklad přípustnosti dovolání tak, že by se měl dovolací soud odchýlit od svých dříve vydaných rozhodnutí či tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé,
od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva a od kterých rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit či se kterými je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu (srov. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení ze dne 21. 1 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedla. Ohledně této otázky tak pouze polemizovala s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu a řádně nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
9. U otázky vzniku škody jako předpokladu odpovědnosti za škodu sice dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012, její dovolací výtky (že žalobkyně neprokázala, že v předmětných prostorách, jichž se týkala neplatná smlouva, hodlala podnikat a realizovat zisk) však směřují pouze proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a představují tak nezpůsobilý dovolací důvod
(srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
10. Dovolatelka dále namítala, že soudy měly aplikovat občanský zákoník
(některá jeho ustanovení), ani ohledně této otázky však nijak nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
12. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje
(§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu