ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2772.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2772/2023-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o. , se sídlem v Brně – Veveří, Štefánikova 839/7, IČO 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Brněnských komunikací a. s. , se sídlem v Brně – Štýřicích, Renneská třída 787/1a, IČO 60733098, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, a vedlejší účastnice na straně žalované JUDr. Ing. Alexandry Pliskové, LL.M. , narozené 13. 1. 1984, bytem v Brně, Štefánikova 839/7, o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 16/2011, o dovoláních žalované a vedlejší účastnice na straně žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 49 Co 124/2020-736, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený mu předat tam specifikovaný nebytový prostor (dále jen „nebytový prostor“) nacházející se v objektu podchodu pod Hlavním nádražím Českých drah v Brně (dále jen „objekt“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 29. 6. 2020, č. j. 50 C 16/2011-620, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost nebytový prostor vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 49 Co 124/2020-736, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uzavřel, že nejpozději dne 31. 12. 2009, kdy uplynula doba nájmu ujednaná v nájemní smlouvě z 21. 10. 1999, kterou mezi sebou uzavřely vedlejší účastnice na straně žalobce jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně, zaniklo žalované nájemní právo k nebytovému prostoru, založené touto nájemní smlouvou, a že žalovaná jej od té doby užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce k objektu, jehož je daný prostor nedílnou součástí. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž vyhověl žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
Dovolání vedlejší účastnice na straně žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož vedlejší účastnice není k jeho podání subjektivně legitimována (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 419/2022).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu je pak zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 o. s. ř.), a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nezabýval otázkou, zda vlastnictví nebytového prostoru nenabyla vydržením vedlejší účastnice na straně žalované. V tomto ohledu ale v dovolání schází náležitý údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.). Mělo-li snad dovolání být i v této části přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka avizovala v jeho bodu II., pak nikterak nespecifikovala, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. V tomto rozsahu je tedy dovolání vadné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka v dovolání náležitě vymezila tři právní otázky, při jejichž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázka, zda nebytový prostor tvoří součást objektu (jak dovodil odvolací soud), nebo má povahu samostatné věci v právním smyslu (jak se domnívá dovolatelka), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Pro posouzení právní povahy věci je rozhodná zásadně právní úprava účinná ke dni vyhlášení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019). V projednávané věci se tedy bude řídit §505 o. z., podle něhož je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá způsobu, jakým vymezovalo shodný institut ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1932/2020).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla i stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. Obdobně přitom může být stavba i součástí budovy, ke které přiléhá. Otázku, zda stavba je součástí věci nebo samostatnou věcí v právním smyslu však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně; stavba může být provedena mnoha různými způsoby, přičemž pro všechny v úvahu připadající případy nelze stanovit zcela přesná kritéria. V některých mezních případech nelze jednoznačně stanovit hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (resp. budovy). Bude vždy nutné zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek (přiléhající budova) a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1932/2020 a v něm uvedenou judikaturu).
Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012).
Součást věci je myslitelná jen jako skladebný prvek věci, a to věci složené. Nejsou-li sporné prostory takovým skladebným prvkem (nelze-li je užívat obvyklým způsobem nezávisle na stavbě metra, např. není-li možný samostatný přístup, napojení na inženýrské sítě apod., a tvoří s ní jediný objekt), půjde spíše o část věci (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 217/2019 a v něm uvedenou komentářovou literaturu, ve kterém dovolací soud posuzoval i otázku, zda určité „komerční“ či „obchodní“ prostory metra jsou jeho součástí, nebo zda jde o dvě samostatné stavby).
Otázkou, zda nebytový prostor je samostatnou věcí v právním smyslu, se odvolací soud náležitě zabýval. Zohlednil přitom nejen jeho stavebně technické provedení, nýbrž i funkční hledisko. Svůj závěr založil na konkrétních skutkových zjištěních, zejména na skutečnostech, že nebytový prostor sestává ze svislé rámové ocelové konstrukce, která je pevně uchycena k podlaze a stěnám objektu a tvoří po vnějším obvodu ocelovou prosklenou stěnu, v níž jsou ocelové dveře a v horní části ventilační okna, že nemá vlastní podlahu (pouze dlažbu) ani zadní stěnu plně oddělenou od stěny objektu, že plní pouze doplňkový účel ve vztahu k hlavnímu účelu objektu (zajištění průchodu pod Hlavním nádražím Českých drah v Brně), jemuž je zcela podřízen (slouží k prodeji zboží procházejícím osobám), a že na okolním prostředí objektu plně závisí i jeho provoz (nemá vlastní přívod vody, odvod do kanalizace, hygienické vybavení atd.). Jinými slovy, sporné prostory nelze užívat obvyklým způsobem nezávisle na stavbě podchodu, neboť do nich není možný samostatný přístup a nejsou ani napojeny na inženýrské sítě. Z pohledu těchto skutkových zjištění, jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, závěr odvolacího soudu, že sporný prostor není samostatnou věcí, ale je součástí stavby podchodu, není zjevně nepřiměřený.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019, je nepřípadný, neboť dovolací soud v něm řešil zcela odlišné otázky – otázku účinků §3054 o. z. vůči nárokům uplatněným v řízení o vrácení daru zahájeném před 1. 1. 2014 a otázku posouzení možnosti vrácení daru v případě jeho zániku. V rámci toho pak shrnul závěry relevantní judikatury týkající se otázky zániku stavby jako věci, k rozlišení mezi samostatnou věcí a její součástí se ale nijak nevyjádřil.
I v pořadí druhou otázku, zda mimo rámec správního soudnictví může soud přezkoumávat dříve vydané správní akty, odvolací soud vyřešil v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, proto ani tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Podle konstantní judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Jinými slovy řečeno, nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právním názoru, že žalobce nabyl vlastnické právo k objektu na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 5. 1. 1995, č. j. 124/71376/94, vydaného podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jímž bylo rozhodnuto, že z vlastnictví České republiky přechází do jeho vlastnictví movitý a nemovitý majetek v oblasti místních komunikací, včetně administrativních a provozních objektů, k němuž měla ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření rozpočtová organizace Městská správa komunikací v Brně, a toto právo hospodaření ke dni vydání tohoto rozhodnutí dosud trvá (dále též jen „citované rozhodnutí“).
Dovolatelka nenapadla správnost právního závěru, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, Městské správě komunikací v Brně svědčilo k objektu právo hospodaření, namítala ale, že objekt nemohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce, neboť „nebyla splněna podmínka, že právo hospodaření ke dni vydání tohoto rozhodnutí dosud trvalo“.
Dotčená rozpočtová organizace sice byla na zasedání zastupitelstva žalobce dne 21. 6. 1994 zrušena a následně zanikla k 31. 12. 1994, tedy ke dni předcházejícímu vydání citovaného rozhodnutí. Z toho však nelze dovodit, že právo hospodaření s objektem, které jí svědčilo v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., netrvalo ke dni vydání citovaného rozhodnutí. Byla-li totiž Městská správa komunikací v Brně zrušena, pak následným zánikem této rozpočtové organizace její práva a závazky nezanikly, jak se snad (mylně) domnívala dovolatelka, nýbrž podle ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1993 Sb., přešly (přímo ze zákona) ke dni jejího zániku na zřizovatele, tedy na žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2082/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 64/2002). Jiný (možný) důvod zániku práva hospodaření s objektem, vztahující se k době předcházející vydání shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva financí, přitom účastníci řízení (vedlejší účastníci) netvrdili a takový důvod nevyšel najevo ani z provedených důkazů. (Ostatně k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo k objektu přechodem tohoto majetku z vlastnictví státu, dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1588/2009.)
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nijak nevybočuje z mezí vázanosti soudu dříve vydaným správním aktem, jak jsou nastaveny v ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani (v pořadí třetí) otázka, zda žalobce mohl nabýt vlastnické právo k objektu vydržením podle §134 odst. 1 (ve spojení s §130 odst. 1) obč. zák.
Obstojí-li totiž právní názor, že žalobce vlastnické právo k objektu nabyl už na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 5. 1. 1995, č. j. 124/71376/94, pak věcný přezkum otázky případného vydržení již výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné i ve zbylém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druháo. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu