ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.348.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 348/2023-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně H. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalované V. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Hanžlem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o 54.750 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 259/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 13 Co 242/2022-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.356 Kč k rukám JUDr. Pavla Hanžla, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 13 Co 242/2022-104, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 C 259/2021-79, ve výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalované, jinak jej i v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil svůj závěr, že žalovaná nemá povinnost zaplatit pokutu podle §13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně. Předně dospěl k závěru, že žalobkyně nejpozději dne 19. 6. 2018, tj. ve lhůtě sjednané v nájemní smlouvě, obdržela vyúčtování obsahující všechny náležitosti stanovené v §7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., jednalo se tedy o řádné vyúčtování, byť neobdržela všechny informace v jednom dokumentu; za podstatné považoval, že ve sjednané lhůtě obdržela všechny informace požadované zákonem, a to v dostatečně srozumitelné podobě, která jí umožňovala jejich kontrolu. Rovněž dospěl k závěru, že i kdyby vyúčtování nebylo řádné, nebylo by možné žalobkyni nárok na pokutu přiznat z důvodu rozporu jejího jednání s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.) a zjevného zneužití práva (§8 o. z.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu napadla žalobkyně oba závěry odvolacího soudu.
Jde-li o závěr, že výkon jejího práva je v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva, vytýkala odvolacímu soudu, že se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nepostupoval nestranně, nepřihlédl ke skutečnosti, že se dopisem ze dne 10. 9. 2018 domáhala po žalované prošetření úniku vody, nehodnotil všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti podle §132 o. s. ř.).
Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně (nájemkyně) není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud k poměrům jak na její straně, tak na straně žalované (pronajímatelky), zabýval se průběhem nájemního vztahu, jednáním žalobkyně i žalované navazujícím na doručení vyúčtování, přihlédl také k tomu, že žalobkyně proti vyúčtování žádné námitky v zákonné lhůtě nepodala a řádnost (i samotnou existenci) vyúčtování poprvé zpochybnila až v předžalobní výzvě ze dne 15. 9. 2020. Zohlednil také skutečnost, že nájemní smlouvu žalovaná vypověděla z důvodu porušení povinnosti žalobkyně a vyklizení se musela domáhat v soudním řízení. Po zvážení všech okolností uzavřel, že žaloba odkazující na formální vady vyúčtování po uplynutí téměř tří let od jeho vystavení se jeví jako pokračování starých sporů vzniklých mezi účastníky řízení z jiných důvodů a že jednání žalobkyně je za těchto okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva.
Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je-li druhý právní názor (zneužití práva žalobkyní) samostatným důvodem, pro který bylo namístě žalobu zamítnout, je bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního právního názoru, zda vyúčtování, které žalobkyně obdržela ve lhůtě sjednané v nájemní smlouvě, bylo řádné (jenž byl dovoláním také účinně napaden), neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předseda senátu