ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3525.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3525/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně BENOCO, s. r. o., se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, IČO 26318318, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1. O. B. , narozenému XY, a 2. M. B. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, o 111.773,01 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 85/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2022, č. j. 11 Co 7/2022-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.114,80 Kč k rukám Mgr. Pavla Panošky, advokáta se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaní napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Plzni (odvolací soud) ze dne 9. 8. 2022, č. j. 11 Co 7/2022-232, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (soud prvního stupně) ze dne 21. 10. 2021, č. j. 6 C 85/2021-194, kterým jim uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 111.773,01 Kč s (zákonným) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 11. 2. 2021 do zaplacení a náklady řízení ve výši 61.312,97 Kč, a uložil jim zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 14.229,60 Kč.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázky uvedené v dovolání posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou odvolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci, Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatelé v dovolání v podstatě opakují námitky, které uplatňovali ve svých vyjádřeních v průběhu celého řízení. Zpochybňují především správnost závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o ukončení smluv o nájmu pozemků uzavřených dne 14. 10. 2011 (dále též jen „Smlouvy“, popř. „Smlouva“) uplynutím sjednané doby nájmu, které žalobkyni pronajali na dobu určitou k provozování lyžařského areálu, jenž je pro právní posouzení věci stěžejní. Soudy při svém závěru, že žalobkyně oznámila žalovaným včas (v souladu s čl. III Smluv), že nemá zájem na prodloužení nájmu, a proto Smlouvy skončily uplynutím sjednané doby nájmu, vycházely nejen z tvrzení a dokazování provedeného v tomto řízení, ale i ze závěrů rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 1. 2020, č. j. 28 C 233/2018-212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, č. j. 56 Co 126/2020-226, který ohledně stejných Smluv dospěl ke stejnému závěru.
Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, včetně v něm citovaných rozhodnutí) je pro soud závazné jen posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, nikoliv i řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. To ovšem neznamená, že může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., jestliže by se chtěl od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí odchýlit, musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se odlišuje (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování patřící ke znakům právního státu, který vede ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování.
Vycházel-li odvolací soud (soud prvního stupně) při posouzení otázky skončení Smluv ze závěrů rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 1. 2020, č. j. 28 C 233/2018-212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, č. j. 56 Co 126/2020-226, který se již stejnou otázkou mezi týmiž účastníky zabýval, své rozhodnutí pečlivě a řádně odůvodnil a od jeho rozhodnutí nevyšly najevo žádné nové skutečnosti či důkazy, postupoval tedy v souladu s ustálenou soudní praxí.
Dovolatelé dále vytýkali odvolacímu soudu, že se při aplikaci §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), při výkladu projevu jejich vůle a vůle žalobkyně ohledně ukončení Smluv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by však označili konkrétní rozhodnutí, od nichž se měl odchýlit; nevymezili tak ohledně této otázky řádně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Navíc právní posouzení této otázky zpochybnili prostřednictvím skutkových námitek. Brojí tak ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů a uplatňují tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad a odpovídají obsahu spisu.
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně e-mailem ze dne 17. 12. 2015 dala v souladu s čl. III Smlouvy najevo, že nemá zájem na prodloužení nájmu, je ostatně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při zjišťování úmyslu žalobkyně přihlédl k jednání, jež zaslání e-mailu předcházelo – účastníci projednávali ukončení smluv již v létě 2015 (byť žalobkyně chtěla ukončit smlouvy zpětně), již v té době dala žalobkyně dostatečně jasně najevo, že nemá na pokračování nájmu zájem (nepodařilo se jí zrealizovat záměr rekonstrukce lyžařského areálu a většinu pozemků prodala); byť žalovaní s ukončením Smluv k dřívějšímu datu nesouhlasili, byl jim úmysl žalobkyně nepokračovat v nájmu (po skončení sjednané doby) znám.
Je třeba zdůraznit, že namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud při řešení otázky zachování písemné formy (jejíž používání si účastníci dohodli v čl. III Smlouvy) při právním jednání učiněném prostřednictvím e-mailu ze dne 17. 12. 2015 (v němž jim žalobkyně sdělila, že v nájmu nechce po uplynutí sjednané doby nájmu pokračovat) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přehlíží, že takový závěr odvolací soud ve skutečnosti neučinil – jen dospěl k závěru, že ve lhůtě sjednané ve Smlouvách jim žalobkyně sdělila, že v nájmu nechce pokračovat, a to e-mailem. Protože však strany spolu prostřednictvím e-mailu běžně komunikovaly a jednalo se o zavedenou praxi (§545 o. z.), bylo možné akceptovat i tuto formu. Odvolací soud tak (v souladu s výše citovanou judikaturou) neshledal důvod, proč by se měl odchýlit od závěrů vyslovených v již zmíněném rozsudku sp. zn. 28 C 233/2018.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1741/2017, je nepřípadný, v tomto rozhodnutí byla řešena skutkově i právně jiná situace (otázka nutnosti doplnění omluvy, k níž byl povinný zavázán vykonatelným rozhodnutím, aniž by byla stanovena její písemná forma, elektronickým podpisem); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1230/2019, je pak usnesením o odmítnutí dovolání, tedy rozhodnutím, jež věcně žádnou otázku ani řešit nemohlo.
Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na specifické okolnosti dané věci (pozemky byly volně přístupné a žalovaní ani netvrdili, že by jim žalobkyně v jejich užívání bránila, či že by je nevyklidila a měla na nich nějaké věci) nebylo pro právní posouzení věci významné, zda a kdy (volně přístupné pozemky) žalobkyně formálně předala žalovaným, zpochybňují dovolatelé rovněž prostřednictvím skutkových námitek. Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci (tvrdí-li, že k předání pozemků došlo až 22. 10. 2020, kdy bez přítomnosti žalobkyně sepsali zápis o jejich předání) vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Taktéž prostřednictvím skutkových námitek zpochybnili dovolatelé i závěr odvolacího soudu, že zaplatila-li jim žalobkyně bez právního důvodu částky odpovídající výši nájemného a dani z nemovitosti za rok 2018 a poskytla jim 8 skipasů pro zimní sezónu 2018/2019 a 2019/2020, vzniklo jim bezdůvodné obohacení. Znovu nabízejí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (tvrdí, že žalobkyně plnila dobrovolně a s vědomím, že k plnění není povinna, neuplatnila své právo neposkytnout tato plnění, plnění učinila ve svém výlučném osobním zájmu a na vlastní nebezpečí a žalovaní přijali plnění v dobré víře). Uplatňují tak opět jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně neplnila dobrovolně, plnila pouze v návaznosti na výzvu žalovaných s výhradou, že neuznává prodloužení nájemního vztahu a plní pouze z opatrnosti, aby předešla dalším soudním řízením, a žalovaní tak nemohli být při přijetí plnění v dobré víře, že se jedná o plnění z trvajícího nájemního vztahu nebo o nabídku na uzavření nové nájemní smlouvy. I ohledně tohoto závěru skutková zjištění soudů nevykazují jakýkoliv nesoulad, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil. Nebyl proto ani důvod aplikovat §1744 o. z. (o přijetí nabídky), §2992, §2297 odst. 1 a §3001 odst. 2 o. z. (jež představují výjimky z bezdůvodného obohacení), jak tvrdili dovolatelé.
Nezpůsobilý dovolací důvod uplatňují dovolatelé i námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k jejich tvrzením a důkazům (že poskytnuté skipasy jsou plnění společnosti ARC-H Hradec Králové s. r. o.) a nesprávně aplikoval §132 o. s. ř. Nevymezují totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí ohledně této otázky z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýkají, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Ostatně řízení ani namítanou vadou netrpí, neboť skutková zjištění odvolacího soudu (jak je uvedeno již výše) nevykazují jakýkoliv významný nesoulad.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolateli napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu