ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3819.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3819/2022-355
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Quintero a. s. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad 1561/9, IČO 02324989, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované JUDr. Olze Horákové , nar. 5. 9. 1964, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Karla Engliše 3221/2, IČO 43058540 , zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 2.057.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 142/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, č. j. 54 Co 153/2022-321, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, č. j. 54 Co 153/2022-321, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 10 C 142/2019-265, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2.057.000 Kč s (zákonným) úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 6. 2019 do zaplacení a náklady řízení ve výši 347.366,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Po provedeném dokazování (výslechy svědků, listinnými důkazy) zjistil, že žalobkyně jako pronajímatelka uzavřela dne 29. 3. 2017 se žalovanou jako nájemkyní smlouvu o nájmu (dále též jen „Smlouva“), jejímž předmětem byl prostor určený k podnikání na adrese XY, nájem si sjednaly na dobu 10 let s možností jeho prodloužení, účelem nájmu byla výroba a prodej zmrzliny a cukrářských výrobků, marmelády a obdobného sortimentu, dále si mj. ujednaly (čl. IX odst. 8), že skončí-li nájem dříve než za 60 měsíců ode dne počátku nájmu z důvodu na straně nájemkyně, je povinna zaplatit pronajímatelce smluvní pokutu ve výši násobku sjednaného nájemného a počtu měsíců zbývajících do uplynutí lhůty 60 měsíců trvání nájmu; to neplatí v případě, že zajistí převzetí nájmu za stejných podmínek třetí osobou, která však podléhá předchozímu schválení pronajímatelkou. Žalobkyně dopisem ze dne 20. 2. 2019 (doručeným 23. 2. 2019) vypověděla nájem z důvodu hrubého porušení povinností žalovanou, která i přes upozornění a výzvu k nápravě užívala pronajaté prostory v rozporu se sjednaným účelem. Nedlouho před skončením nájmu požádala žalovaná dopisem ze dne 21. 5. 2019 žalobkyni o schůzku s tím, že jí představí zájemce o převzetí nájmu, schůzka proběhla dne 27. 5. 2019, žalobkyně však nakonec zájemce neschválila, neboť měla za to, že se nejednalo o vhodného zájemce (V. a jeho společnost XY). Nájem skončil dne 31. 5. 2019 a následně 1. 6. 2019 uzavřela žalobkyně novou nájemní smlouvu s jiným subjektem. Uzavřel, že žalovaná se z povinnosti uhradit žalobkyni smluvní pokutu nevyvinila, V., ani jeho společnost XY nebyl „vhodnou“ osobou k převzetí nájmu, a neshledal ani důvody pro moderaci sjednané smluvní pokuty.
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č. j. 54 Co 153/2022-321, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Předně vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda smluvní pokuta byla sjednána platně, ačkoliv je to pro posouzení věci podstatné. Měl za to, že pro platné sjednání smluvní pokuty měla být jednoznačně stanovena povinnost, která má být pokutou zajištěna, určení smluvní povinnosti, kterou by měla žalovaná porušit, však zcela absentuje; ujednání, že smluvní pokutu nájemkyně (žalovaná) zaplatí, skončí-li nájem z důvodů na její straně dříve než za 60 měsíců od začátku nájmu, je zcela neurčité, důvodů, pro které může na straně nájemkyně nájem skončit je nepochybně více, a není patrné, jaké porušení povinnosti je v tomto případě zajištěno. Ze Smlouvy nevyplývá, že by žalovaná měla povinnost setrvat v nájmu deset či pět let, plyne z ní jen to, že byla uzavřena na dobu 10 let. Uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je nejasné a neurčité, a je proto neplatné. Dále dospěl k závěru, že i kdyby ujednání o smluvní pokutě bylo posouzeno jako platné, nebyl by požadavek na její úhradu oprávněný. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z dokazování vyplynulo, že žalovaná v souladu s čl. IX odst. 8 Smlouvy v osobě V. zajistila třetí osobu, která by převzala předmět nájmu za stejných podmínek. Měl za to, že z exekutorského zápisu ze dne 27. 5. 2019 vyplývá ochota žalobkyně jednat s V. ohledně uzavření smlouvy, který deklaroval, že je připraven ji uzavřít za stejných podmínek jako měla žalovaná. Žalovaná nemohla ovlivnit, s kým žalobkyně uzavře novou nájemní smlouvu. Poukázal na to, že žalobkyně v době, kdy se setkala s V., již jednala s novým zájemcem – společností Kogo Group Slovanský dům, s nímž také posléze smlouvu o nájmu (od 1. 6. 2019) uzavřela. Žalobkyně si tedy vymínila jednání žalované, které v samotném důsledku nemohla nijak ovlivnit, přestože vhodného zájemce obstarala, žalobkyně s ním nájemní smlouvu neuzavřela (uzavřela ji však s jiným subjektem), čímž sama splnění podmínky zmařila (§549 odst. 2 o. z.).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud při svém závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v rozporu s ustálenou judikaturou (na niž poukázal) neodkázal na žádné zákonné ustanovení, ani na judikaturu; není tak zřejmé pod jakou právní normu podřadil svůj závěr o skutkovém stavu, odůvodnění rozsudku proto neodpovídá požadavkům §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a je tedy podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (na jejichž rozhodnutí odkázala) nepřezkoumatelné. Nesouhlasila ani se samotným závěrem o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznila, že obě strany považovaly ujednání za srozumitelné a dostatečně určité, obsah ujednání byl mezi nimi nesporný, žalovaná se bránila jejímu zaplacení pouze tvrzením, že zajistila jiného vhodného nájemce a povinnost zaplatit pokutu jí tak nevznikla. K neplatnosti ujednání o smluvní pokutě by mohl odvolací soud z úřední povinnosti bez návrhu účastníků přihlédnout jen v případě, že by byl splněn některý z důvodů neplatnosti uvedený v §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“), žádný takový důvod však odvolací soud neuvádí, neurčitost (na niž poukazuje odvolací soud) důvodem neplatnosti podle §588 o. z. není. K obsahu ujednání se opakovaně vyjadřovala v průběhu jednání, kdy specifikovala, že pokuta měla zajistit, že nájem nebude z důvodů na straně žalované ukončen dříve než za 60 měsíců od počátku nájmu, a to i s ohledem na rozsáhlé investice do předmětu nájmu, které vynaložila. Dále odvolacímu soudu vytkla, že pominul §574 o. z., podle něhož je třeba hledat spíše důvody pro platnost právního jednání. Závěr o neurčitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu (byť jej uvedl jen obiter dictum), že i kdyby bylo ujednání o smluvní pokutě platné, není požadavek na smluvní pokutu oprávněný, neboť žalovaná zajistila namísto sebe jiného vhodného nájemce. Měla za to, že odvolací soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, odňal jí tak možnost jednat před soudem a porušil její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (poukázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu). Poukázala na okolnosti, za kterých žalovaná jednala o novém nájemci, z nichž je zřejmé, že V. žádný skutečný zájem o převzetí nájmu neměl. Zdůraznila, že zánik povinnosti k zaplacení smluvní pokuty byl podmíněn tím, že zájemce o nájem schválí, z obsahu Smlouvy nevyplývá závěr odvolacího soudu, že povinnost k zaplacení pokuty měla zaniknout jen zprostředkováním možnosti uzavřít novou smlouvu. I když žalovaná nemohla ovlivnit, zda zájemce o nájem schválí, je současně nepochybné, že ani vhodného zájemce nezajistila. Měla za to, že tyto otázky (v těchto skutkových poměrech) nebyly doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a uložil žalované zaplatit žalovanou částku s úrokem z prodlení a náklady řízení.
6. Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že již ve vyjádření v řízení před soudem prvního stupně namítala, že exkulpační povinnost vyjádřenou v ujednání o pokutě je třeba vykládat tak, že měla zprostředkovat možnost uzavřít novou nájemní smlouvu s konkrétní osobou, jiný výklad by ji totiž zavazoval k plnění nemožnému (nemohla ovlivnit konečné rozhodnutí žalobkyně a zprostit se tak povinnosti platit smluvní pokutu). Měla za to, že výklad ujednání o smluvní pokutě provedený odvolacím soudem je v souladu s judikaturou (odkázala přitom na rozhodnutí vykládající úpravu smluvní pokuty v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, popř. „starý občanský zákoník“). Nesouhlasila ani s tím, že by se odvolací soud odchýlil od skutkového závěru, jen exkulpační podmínky jinak vyložil. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
7. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku výkladu právního jednání (ujednání o smluvní pokutě včetně sjednané liberace) posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Předně lze přisvědčit dovolatelce, že případná neurčitost ujednání o smluvní pokutě by neměla za následek absolutní neplatnost (§588 o. z.) tohoto ujednání, jak k tomu dospěl odvolací soud, ale jeho zdánlivost ve smyslu §553 odst. 1, §554 o. z. Právní jednání však není nesrozumitelné či neurčité, lze-li pochybnosti (nedostatky) spojené s projevem vůle odstranit výkladem, závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti právního jednání pak lze učinit pouze v případě, že se tuto nesrozumitelnost či neurčitost projevu vůle ani výkladem odstranit nepodaří.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že občanský zákoník (za jehož účinnosti byla Smlouva uzavřena) opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro (předchozí) starý občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále „R 4/2019“). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a R 4/2019).
10. Jde-li o výklad samotného ujednání o smluvní pokutě, která měla utvrdit povinnost žalované setrvat v nájmu dohodnutou dobu (v občanském zákoníku již není smluvní pokuta pojímána jako zajištění dluhu, ale jako jeho utvrzení), bylo z chování stran evidentní, že mezi nimi nebyl ohledně jeho interpretace spor. Žalovaná nikdy nezpochybňovala, že by jí nebylo zřejmé, která její povinnost měla být smluvní pokutou utvrzena, zaplacení pokuty se snažila vyhnout jen splněním liberační podmínky sjednané stranami, tedy zajištěním třetí osoby, která by v nájmu pokračovala za stejných podmínek – před uplynutím výpovědní doby kontaktovala žalobkyni, sdělila jí, že má vhodného zájemce o převzetí nájmu; ani v této době, ani později nepoukazovala na neurčitost ujednání o smluvní pokutě, měla-li výhrady, pak vždy jen k výkladu liberační podmínky. Koneckonců i ve vyjádření k dovolání opět poukazovala jen na své dřívější námitky ohledně možnosti zproštění povinnosti platit smluvní pokutu. Jestliže samotné smluvní strany neměly pochybnosti (nedaly je nijak najevo) o určitosti a srozumitelnosti ujednání o smluvní pokutě, nebylo na místě, aby – bez ohledu na skutečnou vůli jednajících osob – ujednání jako neurčité posoudil sám odvolací soud.
11. Smluvní pokuta byla ve Smlouvě sjednána pro případ ukončení nájmu dříve než za 60 měsíců ode dne počátku nájmu z důvodu na straně nájemkyně (nájem byl sjednán na dobu 10 let), měla tedy utvrdit povinnost žalované jako nájemkyně setrvat v nájmu alespoň po dobu 5 let. Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že ze Smlouvy nevyplývá, že by „žalovaná měla být povinna setrvat v nájmu deset, či pět let… jen, že smlouva je uzavřena na dobu 10 let“. Obecně platí, že smlouva strany zavazuje (§1759 o. z.), a základní zásada závazkového práva pacta sunt servanda (tedy že smlouvy se mají dodržovat) u smlouvy o nájmu sjednané na dobu určitou především znamená, že se strany zavázaly setrvat v nájmu po celou dohodnutou dobu, proto také zpravidla platí, že takový nájem nelze po dobu trvání vypovědět, není-li ve smlouvě sjednáno něco jiného (§2229 o. z.), nebo nejde-li o zákonem stanovené důvody výpovědi (např. §2227, 2232, 2266, 2287, 2308, 2309). Už ze samotné skutečnosti, že strany uzavřely Smlouvu na dobu určitou deseti let, tedy logicky vyplývá, že se tím také zavázaly, že po tuto dobu – nebude-li naplněn zákonem stanovený výpovědní důvod – v nájmu setrvají. Nelze proto ani považovat za nepřiměřené jejich ujednání, že povinnost nájemkyně setrvat v nájmu alespoň polovinu stanovené doby bude utvrzena smluvní pokutou. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že z ujednání o smluvní pokutě ve Smlouvě není patrné, jaké porušení povinnosti je „zajištěno“, neboť důvodů, pro které může dříve skončit nájem na straně žalované, je nepochybně více. Jistěže důvodů, proč by mohl nájem skončit před uplynutím sjednané doby nájmu na straně žalované, mohlo být více, bylo-li však smyslem smluvní pokuty utvrdit povinnost žalované setrvat v nájmu alespoň po dobu 5 let, pak zjevně mířilo toto ujednání na všechny situace, kdy by nájem – z důvodů na straně žalované – skončil dříve než uplynutím 60 měsíců, ať už by konkrétní výpovědní důvod byl jakýkoliv.
12. Obstát nemůže ani druhý závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (byť ho odvolací soud vyslovil jen obiter dictum), tedy, že i kdyby byla smluvní pokuta sjednána platně, je požadavek na její úhradu neoprávněný, neboť žalobkyně si vymínila jednání žalované, které nemohla nijak ovlivnit; žalovaná sice obstarala vhodného zájemce, který by převzal předmět nájmu za stejných podmínek, nemohla však nijak ovlivnit, zda s ním skutečně žalobkyně novou nájemní smlouvu uzavře, a jestliže tak neučinila (a uzavřela ji s jiným subjektem), sama splnění podmínky zmařila (§549 odst. 2 o. z.).
13. Ze Smlouvy vyplývá, že strany si sjednaly pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně žalované nejen smluvní pokutu, ale také možnost zprostit se povinnosti (liberaci) jejího zaplacení – podle ujednání ve Smlouvě nevznikne žalované povinnost zaplatit smluvní pokutu, jestliže zajistí převzetí nájmu za stejných podmínek třetí osobou, která však podléhá předchozímu schválení pronajímatelkou. Platnost této části ujednání žalovaná v řízení zpochybňovala, měla za to, že má-li se jednat o platné ujednání, je třeba jej vyložit tak, že měla žalobkyni zprostředkovat jen možnost uzavřít novou nájemní smlouvu s konkrétní osobou, nikoliv, že měla zajistit, aby žalobkyně s navrženou osobou nájemní smlouvu skutečně uzavřela; to ovlivnit nemohla, ujednání by ji tak zavazovalo k nemožnému plnění. Výkladu žalované přisvědčil i odvolací soud, nejde však o výklad správný.
14. Smluvní pokuta utvrzovala povinnost žalované setrvat v nájmu alespoň část sjednané doby nájmu tak, aby žalobkyně jako pronajímatelka měla jistotu, že nejméně po dobu 60 měsíců bude předmět nájmu užíván ke sjednanému účelu a nebude muset po tuto dobu sjednávat podmínky nové nájemní smlouvy s jiným nájemcem. Je logické, že i při výkladu liberačního důvodu musí být respektován smysl a účel sjednané smluvní pokuty. Text liberačního důvodu ujednání stran je zcela jasný, žalovaná nemohla mít při uzavírání Smlouvy pochybnosti, že bude-li nájem ukončen dříve než po uplynutí 60 měsíců z důvodů na její straně, nevznikne jí povinnost zaplatit smluvní pokutu jen v tom případě, že zajistí vhodnou osobu, která nájem převezme za stejných podmínek a kterou současně schválí žalobkyně. Ostatně nejistota o výkladu této části ujednání stran nevyplývala ani z jejich jednání a chování v době do ukončení nájmu. Okolnost, že žalovaná nemůže ovlivnit rozhodnutí žalobkyně – tedy (ne)schválení zájemce o převzetí nájmu, takovému výkladu, ani platnosti ujednání nijak nebrání. Koneckonců obecně platí, že je to pronajímatel, který rozhoduje o tom, s kým smlouvu o nájmu uzavře, a je pochopitelné, že mu není lhostejné, která konkrétní osoba a jak bude předmět nájmu užívat; tomu odpovídá např. i úprava obsažená v §2307 o. z. vyžadující souhlas pronajímatele, chce-li nájemce převést nájem prostor sloužících podnikání. Nelze ani přehlédnout, že vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl vázán jen na chování žalované – nárok na smluvní pokutu měla žalobkyně jen v případě, že nájem byl předčasně ukončen z důvodů na straně žalované, žalovaná tak sice nemohla sama ovlivnit naplnění liberačního důvodu, tedy rozhodnutí žalobkyně o schválení zájemce o převzetí nájmu, kterého jí vybrala, ale bylo jen na ní, aby svým jednáním nenaplnila důvody pro předčasné skončení nájmu.
15. Ujednání o smluvní pokutě i o možné liberaci ve Smlouvě, nelze považovat za neurčité nebo nesrozumitelné, v souladu s §556 o. z. je možné vyložit, co bylo úmyslem stran a jaký byl jeho obsah. Zároveň z tvrzení stran ani z obsahu spisu nevyšly najevo žádné důvody neplatnosti tohoto ujednání ve smyslu §588 o. z. Lze tak uzavřít, že za situace, kdy nájem skončil z důvodů na straně žalované (což v řízení nikdo nezpochybnil) před uplynutím 60 měsíců od uzavření Smlouvy a žalobkyně neschválila V. a jeho společnost XY, kterého jí doporučila žalovaná jako osobu vhodnou pro převzetí nájmu, vznikla žalované povinnost zaplatit žalobkyni dohodnutou smluvní pokutu.
16. Skutečnost, že žalovaná zajistila vhodnou osobu, která mohla nájem za stejných podmínek převzít, žalobkyně ji však neschválila, by mohla mít význam při úvahách o přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a její případné moderaci, to samozřejmě za předpokladu, že se vskutku jednalo o osobu vhodnou (k přiměřenosti smluvní pokuty a možnosti moderace v poměrech občanského zákoníku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022).
17. Odvolací soud sice (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že V. a jeho společnost XY takovým vhodným zájemcem byl, neučinil tak ale procesně korektním způsobem. Soud prvního stupně provedl ke zjištění, zda zájemci o převzetí nájmu splňovali kritéria pro nájemce vyplývající ze Smlouvy, poměrně rozsáhlé dokazování, a to nejen listinami, ale i výslechem svědků a z provedených důkazů dospěl k závěru, že zájemci (tedy ani V. a jeho společnost) tato kritéria nesplňovali.
18. Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) odvolací soud sice není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), odchýlit se od jeho skutkových zjištění však může podle §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. jen za podmínky zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně, popř. doplněním dokazování. S přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti se odvolací soud nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména bylo-li čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004, uveřejněný pod číslem 7/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Jestliže měl tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy (zejména výpovědi svědků), ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučinil-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
20. Pro případnou moderaci výše smluvní pokuty přitom nepostačí zjištění, že zájemce, kterého zajistila žalovaná, formálně splňoval kritéria vyplývající ze Smlouvy pro nájemce, ale musí se jednat o osobu, která mohla nepochybně v podnikání, za jehož účelem byl předmět nájmu pronajat, plnohodnotně pokračovat a žalobkyně ji odmítla bez zjevného racionálního důvodu. Těžko lze taky v situaci, kdy většinu výpovědní doby byla žalovaná nečinná a potenciálního zájemce o převzetí nájmu nabídla žalobkyni jen několik dní před skončením nájmu, žalobkyni vyčítat, že v té době již vedla jednání o uzavření smlouvy o nájmu s jinou osobou.
21. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu