ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.393.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 393/2023-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně PRVNÍ VALEČSKÁ spol. s r. o. , se sídlem Jeřeň 6, Valeč, IČO 26362961, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému K. T. , se sídlem XY, IČO XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, IČO 45272956, o zaplacení 2.011.021,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 451/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 58 Co 257/2022-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 25 C 451/2018-231, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 602.019,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 10. 11. 2018 do zaplacení (dále též jen „zamítavý výrok“), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.409.002 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 10. 11. 2018 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 58 Co 257/2022-280, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byl nárok, který žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný byl jejím právním zástupcem v řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 215/2015 (dále též jen „Řízení“), v němž se E. B. (coby žalobkyně, dále též jen „poškozená“) domáhala po žalobkyni (tehdy žalované) zaplacení částky 1.410.838,75 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady škody za zničený porost řepky. Řízení skončilo vydáním rozsudku pro uznání, neboť advokát (nyní žalovaný) sice podal odpor proti platebnímu rozkazu, k žalobě se však nevyjádřil, došlo proto k fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) se tak zabýval otázkou, zda by při řádném postupu advokáta (nyní žalovaného) v Řízení musela žalobkyně uspokojit uplatněnou pohledávku. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednáním žalobkyně vznikla poškozené škoda. Poškozená v době od 21. do 23. 8. 2012 se souhlasem pana S. (o němž se v dobré víře domnívala, že je nájemcem) osela řepkou pozemky, v té době již měla s Pozemkovým fondem ČR uzavřenou nájemní smlouvu s účinností od 1. 10. 2012. V době setí však nebyl nájemcem pozemků pan S., ale žalobkyně, která dne 29. 9. 2012, tj. 1 den před jejich předáním zpět Pozemkovému fondu ČR, porost řepky úmyslně zničila postříkáním totálním herbicidem, ačkoliv jí bylo známo, že pozemky osela poškozená, která se od 1. 10. 2012 stane jejich nájemcem. Jednání žalobkyně posoudil jako úmyslné jednání proti dobrým mravům podle §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“, popř. „starý občanský zákoník“), za které nese odpovědnost, případně jako porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. Současně však zjistil, že poškozené vznikla škoda jen ve výši 418.129,10 Kč; jestliže byla v Řízení zavázána zaplatit částku vyšší, stalo se tak pochybením žalovaného.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně; dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Protože škoda měla vzniknout v roce 2012, posoudil Nejvyšší soud (stejně jako soudy nižších stupňů) nárok žalobkyně podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle starého občanského zákoníku.
Dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázky (formulované dovolatelkou), zda škoda vzniká tomu, kdo založil porost osetím, zničí-li ho oprávněný uživatel zemědělského pozemku. Na této otázce totiž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně sice byla v době provedení postřiku ještě řádným nájemcem pozemků, avšak výkon jejích práv nebyl neomezený; i při výkonu svých práv je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku třetích osob (§415 obč. zák.), a je rovněž povinen postupovat v souladu s dobrými mravy. Její chování posoudil jako úmyslný výkon práv v rozporu s dobrými mravy, jenž nepožívá právní ochrany, a zakládá odpovědnost takto jednajícího za vzniklou škodu (§424 obč. zák.). K otázce dobrých mravů, zejména k okolnostem, za nichž došlo k osetí pozemku a k postříkání vzešlého porostu řepky, provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování a jeho skutkové závěry převzal i odvolací soud. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pečlivě zohlednil a zvážil všechny okolnosti jak na straně žalobkyně, tak na straně poškozené, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se vztahuje na případy výkonu práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení za následek též občanskoprávní odpovědnost, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje, a důkazní břemeno ve sporu leží na poškozeném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3834/2010). Aplikace §424 obč. zák. nevyžaduje porušení právní povinnosti, zahrnuje případy oprávněného výkonu práva, který záměrně poškozuje jiného, nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Pokud škůdce vykonává své právo způsobem poškozujícím jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům, jde o tzv. šikanózní výkon práva. Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je předpokladem odpovědnosti za škodu podle §424 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li závěr odvolacího soudu, že jednání žalobkyně bylo úmyslným výkonem práv v rozporu s dobrými mravy (dovolatelka navíc tento právní závěr v dovolání napadla pouze okrajově, aniž by ve vztahu k němu jakkoli vymezila přípustnost) zjevně nepřiměřený, obstojí (již proto) jeho závěr, že žalobkyně svým jednáním způsobila poškozené škodu.
Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že poškozená mohla v Řízení svůj nárok požadovat jen jako bezdůvodné obohacení, ten však nebyl předmětem řízení, když se domáhala náhrady škody, neboť podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99) je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Rozhodující není odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu