ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.436.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 436/2023-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. B. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované M. J. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem se sídlem v Praze, Čistovická 415/55, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 453/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022, č. j. 62 Co 273/2022-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. února 2022, č. j. 18 C 453/2021-50, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat tehdejším žalobcům P. B. a V. B. do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt číslo 17, o velikosti 1+1, sestávající se z kuchyně, pokoje a příslušenství, jenž se nachází na adrese XY, ve třetím podlaží domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 4. října 2022, č. j. 62 Co 273/2022-105, připustil, aby do řízení na místo žalobkyně P. B. vstoupil žalobce V. B. jako její procesní nástupce, a poté rozsudkem ze dne 12. října 2022, č. j. 62 Co 273/2022-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil ve výroku II. jen tak, že náklady řízení činí 15.800,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolaní žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek pokládá dovolací soud za potřebné již na tomto místě zdůraznit, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
V soudní praxi není pochyb o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním jednáním a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního jednání (viz §545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Kromě toho musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v §2286 a §2288 odst. 3 o. z. (ve vztahu k výpovědi bez výpovědní doby viz též §2291 odst. 3 o. z.). Vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden výpovědní důvod, čemuž pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení §2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení §2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního jednání pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017, či usnesení ze 16. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 27. srpna 2019, sp. zn. IV. ÚS 2158/19/).
V projednávané věci dali tehdejší spoluvlastníci bytu P. B. a V. B. (tehdejší pronajímatelé) dovolatelce výpověď z nájmu bytu ze dne 11. března 2021 (dále jen „Výpověď“), kterou odůvodnili – s odkazem na ustanovení §2288 odst. 1 písm. a/ a §2276 o. z. – tvrzením, že z jim dostupných informací a podkladů je zřejmé, že v pronajatém bytě trvale nebydlí a že ho dala do podnájmu třetím osobám bez souhlasu pronajímatelů, o který ani nepožádala. Dále uvedli, že v současné době předmětný byt užívají jako podnájemkyně M. J. a E. J. Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že výpovědní důvod byl ve výpovědi vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pronajímatel totiž zpravidla přistoupí k dání výpovědi ze zmíněného důvodu za situace, kdy jsou mu známy osoby, které byt nájemce bez jeho souhlasu užívají; tyto osoby přitom tehdejší pronajímatelé ve Výpovědi individualizovali jménem. Argumentuje-li dovolatelka, s poukazem na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018, že z Výpovědi není zřejmé, v jakém časovém období byt neužívala a ve které době ho měly užívat podnájemkyně, pak přehlíží, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud tyto další požadavky uvedl jako příkladmé pro případ, kdy by pronajímatel naopak nebyl schopen konkrétně označit osobu (neoprávněného) podnájemce. Proto z něj v žádném případě nelze dovozovat, že je povinen všechny tam vypočtené údaje ve výpovědi uvést vždy. Vyjádřeno jinak, v každém konkrétním případě může pro určité skutkové vymezení výpovědního důvodu postačovat uvedení jiných (různých) údajů, v závislosti na tom, které bude mít pronajímatel v daném případě k dispozici. Přitom pro naplnění dotčeného výpovědního důvodu není rozhodující, jak dlouho nájemce své povinnosti porušuje; postačí již samotná okolnost, že pronajatý byt v rozporu s ustanovením §2276 o. z. podnajal. Jestliže je tudíž skutek uvedený ve výpovědi nezaměnitelný s jiným skutkem na základě jiných (ostatních) údajů, nebude již zapotřebí ve výpovědi uvádět (více či méně) přesný časový údaj o tom, kdy, resp. jak dlouho nájemce své povinnosti porušoval. Nadto lze alespoň rámcové vymezení časového období dovodit z okamžiku dání Výpovědi, jak přiléhavě uvedl již odvolací soud. Pro úplnost zbývá pouze dodat, že závěr o určitosti výpovědního důvodu podporují též námitky uplatňované v průběhu celého řízení, jimiž dovolatelka zcela konkrétně brojí proti oprávněnosti Výpovědi, tj. namítá, že v ní vymezený výpovědní důvod nebyl naplněn.
V usnesení z 9. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 271/2022, Nejvyšší soud vyložil, že otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§580 o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, či z 12. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedené právní jednání (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, a z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněné pod č. 17/2011 a č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 2861/2017, a z 10. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3061/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 1901/19/), resp. neplatnosti právního jednání ve smyslu §580 o. z. (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 9. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 271/2022).
Odvolací soud uzavřel, že Výpověď neodporuje dobrým mravům a není tudíž neplatná ve smyslu ustanovení §580 o. z. Přihlédl přitom ke všem konkrétním okolnostem, a to jak na straně žalobce, tak dovolatelky, a svůj závěr v tomto směru přesvědčivě a logicky odůvodnil; nelze mu tedy úspěšně vytýkat, že větší význam přisoudil skutečnostem prospívajícím žalobci. S přihlédnutím k obsahu spisu tudíž dovolací soud neshledal jeho úvahy zjevně nepřiměřenými. K námitce, že Výpověď byla pro dovolatelku překvapivá, k čemuž měl odvolací soud ve smyslu závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4872/2017, přihlédnout při úvaze o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy, lze uvést, že v tam souzené věci šlo o případ, kdy nájemce porušil své povinnosti zvlášť závažným způsobem (jak předpokládá ustanovení §2291 odst. 1 o. z.), ale pronajímatel mu přesto dal pro něj příznivější výpověď z nájmu bytu s odkazem na ustanovení §2288 odst. 1 písm. a/ o. z. (pro niž postačí hrubé porušení nájemcových povinností); o to však v projednávané věci nejde, neboť dovolatelka (nájemkyně) své povinnosti porušila pouze hrubě (§2276 o. z.). Navíc v této souvislosti uplatněnými námitkami z velké části brojí proti naplněnosti ve Výpovědi uvedeného výpovědního důvodu. Touto otázkou se však může soud zabývat pouze v řízení podle §2290 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod č. 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nezbývá tedy než uzavřít, že také tuto otázku posoudil odvolací soud souladně s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu.
Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmý extrémní rozpor mezi provedenými důkazy (a obecně tím, co se v soudním řízení odehrálo a vyšlo najevo) na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé, a jeho hodnocení důkazů ohledně doručení Výpovědi vykazuje znaky libovůle.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, z 26. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, či jeho usnesení z 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a z 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 20. října 2021, sp. zn. 33 Cdo 2328/2020).
O tento výjimečný případ však podle přesvědčení dovolacího soudu v projednávané věci nejde. Dovolatelkou zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož se s Výpovědí seznámila (nejpozději) 24. července 2021, je podložen skutkovými okolnostmi, jež vyšly v řízení najevo, a odvolací soud jej přesvědčivě a logicky odůvodnil; jeho myšlenkový postup tudíž nevykazuje ani znaky libovůle. Dovolatelka se přitom mýlí, namítá-li, že z jejího vyjádření ze dne 23. ledna 2022 nelze dovodit, že se Výpověď dne 24. července 2021 dostala do sféry její dispozice. Sama zde totiž konkrétně uvádí, že „Přípis se ovšem dostal do mé dispozice až v červenci 2021.“ a „Písemnost výpovědi se dostala do sféry mé působnosti teprve dne 24. července 2021, kdy jsem přiletěla do XY.“ (viz č. l. 24 spisu). Na tomto místě dovolací soud dodává, že také ostatní skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ani zde tedy nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že v této souvislosti dovolatelka ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a brojí též proti jeho způsobu hodnocení důkazů. Avšak ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), jak již ostatně dovolací soud avizoval výše. Rovněž v tomto směru je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř. ) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu