ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.462.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 462/2023-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně BIS Euromont a. s. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Prvního pluku 224/20, IČO 63147165, zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 1161/46, proti žalované KOPECKÝ AUTO s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Novostrašnická 2301/46, IČO 25416537, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o zaplacení částky 2.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 366/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 17 Co 112/2021-470, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 22.506 Kč k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 17 Co 112/2021-470, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) ze dne 12. 2. 2021, č. j. 34 C 366/2015-369, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.500.000 Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu.
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jednoznačné vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se však v textu dovolání nenachází a nelze je zjistit ani z jeho obsahu. Dovolatelka jen doslovně ocitovala znění §237 o. s. ř. a uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu“, a že „právní názor odvolacího soudu skutkový stav nesprávně právně hodnotí a to způsobem, který nebyl takto v judikatuře soudů (Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) dosud najisto vyřešen“. Formulovala sice dvě otázky, „které je tedy třeba vyřešit a které Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací řešil právně nesprávným způsobem“, z obsahu dovolání však (ve vztahu ani k jedné z nich) nelze zjistit, zda se měl odvolací soud při řešení vymezených otázek odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl v tomto případě odchýlit, respektive, zda jí formulované otázky považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešené (nebo má za to, že jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně - žádná rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu však taktéž neoznačila).
Dovolatelka v dovolání v podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu, právní posouzení zpochybňuje rovněž prostřednictvím skutkových námitek (a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání neobsahuje ani řádné vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), když v něm není blíže rozvedeno, v čem by měla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívat; navíc při předestření svých právních úvah vychází z úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ačkoliv odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) věc posoudil podle předcházející právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 3 o. z.). Nelze ani přehlédnout, že první otázka formulovaná v dovolání má řešit možnost splnění povinnosti předání díla předávacím protokolem též dílčími protokoly, při jejímž řešení však odvolací soud přitakal dovolatelce.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu