ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1307.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1307/2023-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České republiky
- Ministerstva zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4,
PSČ 128 01, identifikační číslo osoby 00024341, proti žalovanému M. M. , o zaplacení 942.242,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 246/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2022, č. j. 11 Co 237/2022-33, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou podanou Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 15. 9. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení 942.242,68 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů vynaložených na ochranné léčení žalovaného v souladu s §89 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zák. č. 373/2011 Sb.“).
[2] Usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 12 C 246/2022-26, Okresní soud v Litoměřicích řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 7. 2018, č. j. 0 Nt 3002/2018, vykonával žalovaný od 14. 8. 2018 do 18. 9. 2019 ochranné léčení v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice (dále jen „zdravotnické zařízení“).
2) S výkonem ochranného léčení v podobě poskytování zdravotních služeb žalovanému, který nebyl účastníkem veřejného zdravotního pojištění v České republice, vznikly nemocnici náklady ve výši 942.242,68 Kč.
3) Žalobkyně náklady zdravotnickému zařízení v souladu s §89 odst. 1 zák. č. 373/2011 Sb. uhradila, čímž jí podle odst. 3 tohoto ustanovení vzniklo právo částku po žalovaném vymáhat.
[4] Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem řízení je soukromoprávní nárok týkající se oblasti zdravotního pojištění, tedy hrazení výkonu zdravotní péče.
[5] K mezinárodní příslušnosti soudů dovodil, že na věc nedopadá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť to se podle čl. 1 odst. 2 písm. c) neuplatní na otázky sociálního zabezpečení, kam otázka zdravotního pojištění spadá.
[6] Mezinárodní příslušnost českých soudů pak podle názoru soudu prvního stupně nevyplývá z §6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve spojení s §84 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ani z dvoustranné mezinárodní smlouvy (Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, vyhlášené pod č. 42/1989 Sb.); z důvodu nedostatku své mezinárodní příslušnosti k projednání věci proto řízení podle §104 o. s. ř. zastavil.
[7] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[8] Odvolací soud předně uzavřel, že nejde o spor ve věci sociálního zabezpečení, jelikož tento pojem je třeba vykládat v kontextu unijního práva (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 11. 2002, ve věci Gemeente Steenbergen v Baten, C-271/00).
[9] Podle odvolacího soudu však nespadá předmět řízení ani pod vymezení pojmu „občanské a obchodní věci“ podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jak jej vymezuje judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „soudní dvůr“ nebo „SDEU“) [viz rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, Fahnenbrock a další, C-226/13, C-245/13 a C-247/13 a ze dne 9. 3. 2017, Pula Parking, C-551/15].
[10] Takovým výkladem jsou totiž z působnosti nařízení Brusel I bis vyloučena některá řízení z důvodů, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět sporu. Zejména je tomu tak v případě sporů, jež jsou následkem uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu výjimečných pravomocí uvedenou stranou, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 2. 2007, Lechouritou a další,
C-292/05 a v něm citovaná judikatura).
[11] Odvolací soud neměl pochyb, že „nařízení ochranné léčby a její vykonání je jednoznačně výrazem a uplatněním výsad veřejné moci, při níž je soukromá autonomie osoby, jíž je ochranná léčba uložena, zásadním způsobem potlačena“. Nadto žalobkyně poskytnutím plnění zdravotnickému zařízení plnila svoji veřejnoprávní povinnost vyplývající z §89 zák. č. 373/2011 Sb.
[12] Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že spor v projednávané věci má původ v projevu výkonu veřejné moci a vyplývá z jednání státu při výkonu veřejné moci, tudíž nespadá mezi „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Soudu prvního stupně přitakal v tom, že příslušnost českých soudů nelze dovodit ani ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, či z mezinárodní smlouvy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[13] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to „zda je regresní nárok žalobkyně na vymáhání nákladů vynaložených na ochranné léčení osoby, která není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, soukromoprávním nárokem České republiky, vzniklým ex lege dle §89 zákona č. 373/2011 Sb., a dopadá tak na něj aplikace nařízení Brusel I bis ve smyslu jeho čl. 1 odst. 1“, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
[14] Dovolatelka namítá, že její regresní nárok na zaplacení nákladů vynaložených na ochranné léčení osoby, která není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, je soukromoprávním nárokem vzniklým ex lege na základě §89 zák. č. 373/2011 Sb., tudíž na věc nařízení Brusel I bis dopadá.
[15] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
[16] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[17] Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky, zda je regresní nárok žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na ochranné léčení osoby, která není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, soukromoprávním nárokem, a dopadá tak na něj aplikace nařízení Brusel I bis ve smyslu jeho článku 1 odst. 1, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
[18] Podle §89 odst. 1 zák. č. 373/2011 Sb. náklady související s výkonem ochranného léčení u osob, které nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění v České republice, hradí stát z kapitoly státního rozpočtu ministerstva.
[19] Podle §89 odst. 3 zák. č. 373/2011 Sb. je stát oprávněn vymáhat od pacienta náklady uhrazené podle odstavce 1 nebo jejich část, a to prostřednictvím ministerstva.
[20] Podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci ( acta iure imperii ).
[21] Podle čl. 1 odst. 2 písm. c) nařízení Brusel I bis se toto nařízení se nevztahuje na sociální zabezpečení.
b) K právní povaze regresního nároku státu na náhradu nákladů podle §89 odst. 3 zák. č. 373/2011 Sb.
[22] Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis, se podává, že:
1/ Aby mohla být nařízení jednotně aplikována ve všech členských státech Evropské unie, nesmějí být v nich použité pojmy vykládány ve světle národního práva, ale musejí být vykládány autonomně, a to s přihlédnutím k cílům, systematickému uspořádání nařízení a obecným principům vyvozeným ze všech národních právních řádů (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 10. 1976 ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v. Eurocontrol, C-29/76).
2/ Nařízení Brusel I bis (potažmo nařízení Brusel I nebo mu předcházející Bruselská úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968) nedává expressis verbis odpověď na to, co je třeba rozumět pod pojmem „občanská a obchodní věc“. SDEU, vědom si potřeby striktně odlišovat mezi věcmi soukromého práva a veřejného práva, se touto otázkou již mnohokrát ve své rozhodovací činnosti zabýval. Na základě judikatury SDEU lze pojmy „občanská a obchodní věc“ vymezit zejména prostřednictvím oddělení aktů veřejné moci ( acta iure imperii ).
3/ O výkon veřejné moci jde zejména v situaci, kdy subjekt veřejného práva uplatňuje vůči osobě soukromého práva požadavek na plnění vyplývající z práva veřejného. Za účelem zjištění, zda státní orgán jedná při výkonu státní moci, je nutné zkoumat principy a pravidla, kterými se řídí daný úkon. Tam, kde je založen na ustanoveních, kterými zákonodárce uděluje veřejné moci výsady nebo práva, nespadá takovýto úkon pod pojem „civilní věc“ (viz rozsudek C-271/00). O takový případ jde v situaci, kdy se jedná např. o obligatorní platbu určenou výhradnímu subjektu [rozsudek C-29/76]. Jedním z příkladů, kdy veřejný orgán vykonává pravomoci státu, je zaplacení poplatků, jež dluží soukromá osoba veřejnému subjektu – ať už národnímu nebo mezinárodnímu – za povinné používání jeho služeb a zařízení, přičemž tyto služby jsou nabízeny výlučně tímto subjektem. Toto platí zejména tehdy, pokud je výše poplatků, metody jejich výpočtu a postup při jejich vybírání, stanovena ve vztahu k uživatelům jednostranně.
4/ Z hlediska podřazení věci pod rozsah čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I není určující charakter rozhodujícího orgánu (tedy zda se jedná o civilní soud či jiný orgán veřejné moci), ani skutečnost, zda je o nároku rozhodováno v civilním řízení.
Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, uveřejněné pod číslem 12/2013 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3015/2011, ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Nd 153/2012, či ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022 , a v nich citovanou judikaturu SDEU.
[23] V poměrech projednávané věci je nepochybné, že dovolatelka – Česká republika – je veřejnoprávním subjektem, jemuž §89 zák. č. 373/2011 Sb. ukládá veřejnoprávní povinnost uhradit za osoby, které se v České republice neúčastní veřejného zdravotního pojištění, zdravotnickému zřízení náklady spojené s výkonem ochranného léčení. Této povinnosti odpovídá právo České republiky vymáhat prostřednictvím ministerstva zdravotnictví od pacienta takto vynaložené náklady.
[24] Předmět sporu, tj. požadavek na úhradu nákladů vynaložených dovolatelkou v souvislosti s výkonem ochranného léčení žalovaným podle §89 zák. č. 373/2011 Sb., sestává z násobku paušálních sazeb za jeden den hospitalizace a počtu dní hospitalizace, vypočteného v souladu s §5 odst. 2 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 201/2018 Sb., přílohy č. 1, části B (dále jen „vyhláška č. 201/2018 Sb.“).
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci jde o spor, který je následkem uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu výjimečných pravomocí uvedenou stranou, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci (rozsudek Soudního dvora C-292/05). Základem pro nárok dovolatelky je totiž výkon ochranného léčení žalovaným na základě soudního rozhodnutí – v důsledku výkonu veřejnoprávní pravomoci dovolatelky vůči žalovanému – nikoli na základě právního jednání žalovaného v mezích soukromého práva. Přitom výše požadované náhrady a způsob jejího výpočtu je stanoven jednostranně, a to na základě vyhlášky č. 201/2018 Sb.
[26] Jelikož právo dovolatelky požadovat od žalovaného náhradu vynaložených nákladů je výslovně založeno veřejným právem a jako žalobce v řízení vystupuje osoba veřejného práva v rámci výkonu svých veřejnoprávních pravomocí, není dána věcná působnost Nařízení Brusel I bis.
[27] Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se v daném případě podaná žaloba netýká samotné povinnosti uhradit náklady spojené s ochranným léčením zdravotnickému zařízení, nýbrž regresního nároku dovolatelky, ani skutečnost, že se dovolatelka domáhá úhrady těchto nákladů formou soudní žaloby v civilním řízení (viz odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 12. 1980, Nizozemsko proti Reinholdu Rüfferovi, C-814/79).
c) Shrnutí rozhodnutí
[28] Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
[29] O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
[30] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci není při aplikaci unijního práva povinen pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, neboť existuje-li ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (jde o tzv. acte éclairé ), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, C-283/81, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sb. rozh. obč.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu