ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.286.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 286/2023-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Ing. Libora Pavlíčka , se sídlem v Opavě, Hradecká 668/1, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 69585741, jako insolvenčního správce dlužníka F, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem, se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, PSČ 747 05, proti žalovaným 1) P. F. , narozenému XY, bytem XY, a 2) R. F. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, o zaplacení částky 690 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 141/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 178/2022-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 769,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 976,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 11. 12. 2019 se žalobce domáhá po prvním žalovaném zaplacení částky 390 000 Kč a žalobou doručenou témuž soudu dne 10. 12. 2019 se žalobce domáhá po druhém žalovaném zaplacení částky 300 000 Kč.
[2] V obou věcech rozhodl Vrchní soud v Olomouci o příslušnosti krajských soudů a o jejich postoupení Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě následně rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 24 Cm 141/2020-123, o spojení věcí ke společnému řízení.
[3] Zaplacení shora uvedených částek se žalobce, jakožto insolvenční správce dlužníka F. (dále jen „společnost“), po žalovaných domáhá z důvodu, že tyto částky jako jednatelé společnosti ve dnech 12. 12. 2016 a 13. 12. 2016 obdrželi z pokladny společnosti a společnosti je nevrátili.
[4] Rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 24 Cm 141/2020-206, Krajský soud v Ostravě uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 390 000 Kč (výrok I.), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
[5] Usnesením ze dne 17. 5. 2022, č. j. 24 Cm 141/2022-216, rozhodl Krajský soud v Ostravě o poplatkové povinnosti žalovaných.
[6] K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 178/2022-253, rozsudek soudu prvního stupně i usnesení o poplatkové povinnosti potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[8] Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o §237 o. s. ř. a namítají, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[9] Důvodnost dovolání dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku změny žaloby ve spojitosti s otázkou totožnosti skutku, přičemž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017 a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016.
[10] Otázkou totožnosti skutku se Nejvyšší soud již mnohokrát zabýval, a to i ve vztahu ke konkurenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhradu škody. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zákon sice výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Jinými slovy, institut bezdůvodného obohacení se uplatňuje subsidiárně a ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi určitými subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li mezi nimi splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2611/2020).
2) Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.). Je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (podle zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele k tomu, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2611/2020).
3) O totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2611/2020, a v nich citovanou judikaturu).
[11] Dovolateli odkazovaná judikatura dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, z části není na nyní posuzovaný případ přiléhavá (rozsudek ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019 a usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006), neboť v tam řešených případech jde o nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání s rozdílným skutkovým základem. O takový případ v projednávané věci nejde. Z části je pak dovoláním napadené rozhodnutí s jejími závěry v souladu (usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016).
[12] Posoudil-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uplatněné nároky nikoliv jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž jako nároky na náhradu škody, již svým jednáním způsobili dovolatelé coby jednatelé společnosti porušením svých povinností při výkonu funkce (§51 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), nelze jeho závěrům ničeho vytknout.
[13] Dovozují-li dovolatelé z podání žalobce ze dne 4. 11. 2020 změnu žaloby ve snaze uspět v řízení s námitkou promlčení žalovaných pohledávek, pak pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu k okamžiku, kdy lze společnosti přičítat vědomost o skutečnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] Dovolateli vytýkané vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, případně nedostatku poučení pak nejsou způsobilé k tomu, aby založily přípustnost dovolání. V této souvislosti totiž dovolatelé Nejvyššímu soudu nepředkládají žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (pouze na okraj lze uvést, že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností netrpí; srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[15] Dovolatelé rozporují napadené rozhodnutí též v rozsahu výroků o nákladech řízení, poukazujíce na zásadu procesní ekonomie. Ovšem v tomto rozsahu je dovolání objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu