ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3040.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3040/2022-284
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně BIOMATRIX EUROPE s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28200306, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, PSČ 160 00, proti žalovanému MUDr. Arturu Zlenkovi , narozenému 1. 4. 1963, bytem v Poděbradech, Na Vinici 43, PSČ 290 01, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 9.485,06 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 66/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 109/2021-247, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 109/2021-247, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 77 Cm 66/2017-212, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 19. 5. 2017 se žalobkyně domáhá na žalovaném jako jejím bývalém jednateli zaplacení 9.485,06 USD s příslušenstvím coby náhrady škody, jež je představována rozdílem mezi „minimální cenou reálného prodeje výrobku značky Aquafilling Bodyline 100 g třetím osobám“ a částkou, za kterou žalovaný prodával tytéž výrobky „jím řízené a ovládané společnosti“ Los Degua Limited, se sídlem v Hong Kongu, 26 th Floor, Beautiful Group Tower, 77 Connaught Road Central, Central, Čínská lidová republika, registrační číslo 2309372 (dále též jen „Los Degua“).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 77 Cm 66/2017-212, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Žalobkyně je dceřinou společností společnosti BIOMATRIX INTERNATIONAL LIMITED, se sídlem v Nikósii, Leonidou 6, Flat/Office 102, 2236, Kyperská republika, registrační číslo HE 277156 (dále též jen „BIL“).
2) BIL vlastní patent a ochrannou známku k výrobkům značky Aquafilling, jež si nechává vyrábět u společnosti MATRIXCELL s. r. o., se sídlem v Poděbradech, Na Vinici 43, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 24156698 (dále též jen „MATRIXCELL“), a které následně prodává prostřednictvím svých dvou dceřiných společností, a to žalobkyně, jež je výhradním distributorem výrobků na území Evropy, a BIOMATRIX ASIA LIMITED, se sídlem v Hong Kongu, Suite 701, Tung Hip Commercial Building, No 244-248 Des Voeux Road Central, Čínská lidová republika, registrační číslo 1686640 (dále též jen „BAL“), jež je výhradním distributorem výrobků na území Asie.
3) Žalovaný byl v době od 18. 3. 2013 do 18. 8. 2017 jednatelem žalobkyně.
4) Dne 23. 12. 2014 žalovaný založil společnost ZAFERRON s. r. o., se sídlem v Žilině, Tvrdého 783/4, PSČ 010 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 47995050 (dále též jen „ZAFERRON“), jejímž jediným jednatelem je žalovaný, který byl do 10. 9. 2015 rovněž jejím jediným společníkem. Od 11. 9. 2015 je její jedinou společnicí manželka žalovaného Hanna Pavlova.
5) Dne 19. 11. 2015 ZAFERRON založila Los Degua. ZAFERRON je jedinou akcionářkou Los Degua a žalovaný je jediným členem jejího statutárního orgánu.
6) Žalobkyně nakupovala od MATRIXCELL výrobky Aquafilling Bodyline 100 g (dále též jen „výrobky“) za cenu 700 Kč za jeden kus.
7) V letech 2016 a 2017 žalobkyně prodávala výrobky Los Degua, a to vždy za cenu 40 USD za jeden kus, tj. 1.026 Kč. V této ceně byla zahrnuta marže ve výši 27,5 %, která byla „považována za obvyklou“.
8) Žalobkyně i přesto, že byla podle rozhodnutí BIL oprávněna prodávat výrobky pouze zákazníkům na území Evropy, tyto prodávala v roce 2015 i zákazníkovi se sídlem na území Asie.
9) Žalobkyně zastávala tzv. individuální cenovou strategii, neboť výrobky neprodávala všem svým zákazníkům za stejnou cenu, nýbrž si s každým zákazníkem sjednala konkrétní cenu.
10) V roce 2015 žalobkyně prodávala výrobky některým zákazníkům za cenu blízkou nákupu, a to za 1.250 Kč za jeden kus, jiným za cenu převyšující 5.620 Kč za jeden kus. V roce 2016 žalobkyně prodávala výrobky některým zákazníkům za cenu blízkou nákupu, a to v rozpětí od 830 Kč do 1.282 Kč za jeden kus, dalším zákazníkům za cenu 2.564 Kč za jeden kus a zbývajícím zákazníkům za cenu převyšující 5.500 Kč za jeden kus.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí nárok uplatněný žalobou. Žalovaný totiž neporušil povinnost zdržet se zákazu konkurence ve smyslu §199 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], neboť „povinnost jednatele dodržovat zákaz konkurence se (již ze své podstaty) vztahuje na obchodní korporace, které jsou v konkurenčním postavení“. Žalobkyně a Los Degua sice „nabízely stejný produkt, konkrétně výrobky skupiny BIOMATRIX, nenabízely jej však stejným adresátům. Zatímco žalobkyně nabízela tyto výrobky zákazníkům na území Evropy, Los Degua prodávala tyto výrobky výhradně zákazníkům na území Asie“. Los Degua tak „nebyla v konkurenčním postavení vůči žalobkyni, když nabízela stejný produkt na jiném území než žalobkyně“.
[5] Soud „nebral v potaz skutečnost, že žalobkyně prodávala v roce 2015 výrobky skupiny BIOMATRIX i zákazníkovi na území Asie …, „neboť tím žalobkyně porušila své povinnosti vůči BIL a neboť platí soukromoprávní zásada, že nikdo nesmí mít prospěch z vlastního bezpráví“. Soud navíc ani neměl za prokázané, že žalobkyně výrobky skutečně dodala do Asie, a nikoli na „jiný kontinent“.
[6] Podle soudu pak nedošlo ani ke vzniku škody. Cenu, v níž byla zahrnuta marže ve výši 27,5 %, totiž nelze považovat za nevýhodnou pro žalobkyni, „zvláště pak činí-li marže v tomto odvětví obvykle kolem 20 %“. Cena sjednaná s Los Degua „odpovídá cenám, za jaké tyto výrobky od žalobkyně odebírali i někteří jiní zákazníci“.
[7] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Shledal správným posouzení „teritoriálního rozdělení pro distribuci a prodej … výrobků“. Podle odvolacího soudu žalobkyně a Los Degua „nebyly vzájemně v konkurenčním postavení, navzájem si nekonkurovaly v nabídce pro různé kupující na jiném vymezeném teritoriu“. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož „žalovaný svým jednáním žádnou škodu žalobkyni nezpůsobil“, neboť žalobkyně „neprokázala, že by za prodej právě těchto výrobků získala cenu výhodnější, i když v jiných případech pro jiné zákazníky dosáhla ceny vyšší“.
[9] Odvolací soud nadto doplnil, že „i kdyby žalovaný porušil skutečně zákaz konkurence v tom, že působil bez souhlasu všech společníků žalobkyně jako statutární orgán v jiné společnosti s obdobným předmětem činnosti či podnikání, nemohl by v příčinné souvislosti s touto, patrně zakázanou, činností způsobit žalobkyni tvrzenou škodu“.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
[11] Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zákazu konkurence podle §199 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2013, „a s tím spojené nezákonné jednání žalovaného na úkor práv dovolatelky tím, že bez vědomí a souhlasu valné hromady dovolatelky (jediného společníka dovolatelky) činil v právním postavení samostatně jednajícího jednatele dovolatelky obchodní činnost se společností Los Degua, ve které žalovaný v rozhodné době vystupoval jako statutární zástupce (výkonný ředitel) a kterou žalovaný ovládal prostřednictvím společnosti ZAFERRON“.
[12] Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zákonné povinnosti vykonávat funkci jednatele s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí, vyplývající z §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od (v dovolání citované) judikatury Nejvyššího soudu, když věc „z hlediska porušení zákonné povinnosti loajality žalovaného vůči dovolatelce“ vůbec neposuzoval.
[13] Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jí tvrzená škoda nevznikla. Dovolatelka má za to, že soud není oprávněn učinit právní závěr o výhodnosti obchodů dovolatelky realizovaných prostřednictvím žalovaného ve prospěch „jím ovládané společnosti“ Los Degua, „když soud pro tyto účely srovnává ceny prodeje výrobků, jež byly původně sjednány a realizovány samostatně žalovaným, aniž by soud zkoumal to, zda se jednalo o obchody pro dovolatelku výhodné“. V této souvislosti dovolatelka namítá, že se odvolací soud měl zabývat tím, jaký zisk Los Degua realizovala ze svých obchodů s výrobky na její úkor.
[14] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[15] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřených otázek týkajících se povinnosti vykonávat funkci člena voleného orgánu s nezbytnou loajalitou a posouzení vzniku škody, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[16] Nejvyšší soud předesílá, že věc posoudil podle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020, neboť k posuzovanému jednání žalovaného jako bývalého jednatele dovolatelky došlo před účinností zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony, a který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2021, s výjimkou části osmé, která nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2021.
[17] Podle §159 odst. 1 věty první o. z. kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
[18] Podle §163 o. z. statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.
[19] Podle §2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
[20] Podle §2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
[21] Podle §51 z. o. k. pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou (odstavec 1). Člen statutárního orgánu kapitálové společnosti může požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; tím není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (odstavec 2).
[22] Podle §52 z. o. k. při posouzení, zda člen voleného orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace (odstavec 1). Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen voleného orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat (odstavec 2).
[23] Podle §195 z. o. k. jednateli přísluší obchodní vedení společnosti.
Má-li společnost více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny z nich, ledaže společenská smlouva určí jinak (odstavec 1). Nikdo není oprávněn udělovat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení; tím není dotčen §51 odst. 1 (odstavec 2).
[24] Podle §199 odst. 1 z. o. k. bez svolení všech společníků jednatel nesmí
a) podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného,
b) být členem statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem činnosti nebo podnikání nebo osobou v obdobném postavení, ledaže se jedná o koncern, nebo
c) účastnit se na podnikání jiné obchodní korporace jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným předmětem činnosti nebo podnikání.
1. K povinnosti loajality jednatele společnosti s ručením omezeným.
[25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře se (mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy ( per se ) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
5) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil.
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněný pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2292/2020.
[26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.
2) Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy.
3) Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
4) Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. Je logické, že v takové situaci bude člen orgánu obvykle při hájení zájmů jedné ze společností jednat v rozporu se zájmy společnosti druhé. Způsobí-li při hájení zájmů jedné z těchto společností újmu společnosti jiné, bude za ni zpravidla odpovídat jako za újmu způsobenou porušením povinnosti dodržovat zákaz konkurence.
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo 62/2017, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018.
[27] Podle ustálené judikatury též platí, že:
1) Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.
2) Zákon (až na výjimky) zapovídá komukoliv udělovat pokyny představenstvu (či jeho členům) týkající se obchodního vedení. Nejde-li o výjimku upravenou zákonem, pak osoba, jež představenstvu (jeho členům) uděluje pokyny týkající se obchodního vedení (a vyžaduje, aby tyto pokyny byly splněny), jedná protiprávně.
3) Pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti je nutné rozlišovat mezi obchodním vedením společnosti a jejím strategickým řízením, neboť uvedený zákaz se netýká tzv. strategických (koncepčních) rozhodnutí. Avšak i strategické řízení – nesvěřuje-li tuto působnost zákon či v souladu s ním stanovy jinému orgánu – spadá do působnosti představenstva akciové společnosti.
Srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1873/2019. Uvedené závěry, byť se týkají akciové společnosti, se obdobně použijí též pro poměry společnosti s ručením omezeným s tím, že (na rozdíl od akciové společnosti) může být strategické řízení svěřeno do působnosti valné hromady (kromě případů stanovených zákonem a společenskou smlouvou) též jejím rozhodnutím (srov. §190 odst. 3 z. o. k.).
[28] V poměrech projednávané věci se odvolací soud především řádně nevypořádal s argumentací dovolatelky obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že při vzniku dovolatelky a BAL mělo být zakladatelem obou společností (BIL) vymezeno teritorium pro jejich obchodní činnost a že dovolatelka podle tohoto vymezení mohla působit pouze na území Evropy, sama o sobě nemůže vést k závěru, který soudy učinily a podle něhož nemohla být dovolatelka v konkurenčním postavení vůči Los Degua, neboť nebyla oprávněna výrobky na území Asie prodávat. Ze skutkových zjištění soudů totiž nevyplývá, že by v rozhodném období dovolatelka měla prodej výrobků na území Asie zakázán, a pokud ano, kdo, kdy a v jaké formě takový zákaz vydal.
[29] I kdyby však zmíněný zákaz existoval, měl se odvolací soud zabývat tím, zda jím byl žalovaný jako jednatel dovolatelky vůbec vázán, tj. zda se týkal obchodního vedení dovolatelky či jejího strategického řízení. V prvně uvedeném případě by totiž nebyl pro žalovaného závazný. V této souvislosti se sluší poznamenat, že rozhodnutí o tom, zda bude dovolatelka prodávat výrobky na území Asie, mohlo, ale nemuselo, spadat do jejího obchodního vedení. Rozhodování o uzavírání kupních smluv se třetími osobami v určitém teritoriu obecně představuje „organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti“; jde tudíž o obchodní vedení společnosti. V některých případech však může tato otázka přesahovat rámec běžného obchodního vedení. Půjde-li spíše o strategické či investiční rozhodnutí, bude spadat do tzv. strategického řízení společnosti. I to sice náleží do působnosti jednatele, avšak valná hromada mu může v tomto směru udělovat pokyny.
[30] Měl-li snad uvedený zákaz mít původ ve smlouvě (jak by se mohlo podávat z odůvodnění soudu prvního stupně), nelze jeho konkrétní obsah ze skutkových zjištění soudů jakkoli dovodit.
[31] Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka a Los Degua vůči sobě nebyly v konkurenčním postavení, ačkoli obě prodávaly výrobky na stejném území, je přinejmenším předčasný.
[32] Podstatná pro posouzení jednání žalovaného z hlediska péče řádného hospodáře (zejména pak požadavku nezbytné loajality) je však (soudy zjištěná) skutečnost, že v důsledku jeho rozhodnutí prodávala výrobky na území Asie Los Degua, ačkoli tak měla podle původního vymezení činit výhradně BAL. Byla-li pak BAL z nějakých (blíže nezjištěných) důvodů nečinná, jevilo by se na první pohled (z hlediska zájmů dovolatelky) jako nejvhodnější, aby ji na tomto území nahradila právě dovolatelka, jež s ní byla (alespoň na počátku prostřednictvím společníka) personálně spřízněná. Jinými slovy řečeno, bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že prodejem výrobků Los Degua za zjištěnou cenu hájil zájmy dovolatelky, nikoli své, popř. třetích osob, a že tímto jednáním zamýšlel dovolatelce prospět více, než kdyby prodej výrobků na území Asie realizovala sama (k rozdělení důkazního břemene srovnej §52 odst. 2 z. o. k. a závěry judikatury citované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2293/2021).
2. Ke vzniku škody.
[33] Nejvyšší soud je ve své judikatuře ustálen v závěru, podle něhož škodou podle §2894 o. z. je újma na jmění, tj. na souhrnu majetku a dluhů osoby ve smyslu §495 o. z. Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetku, ač se to dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný a obvyklý běh věcí. Jde o ztrátu očekávaného přínosu, o to, o jaký reálně dosažitelný prospěch poškozený přišel. Náhrada se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, uveřejněný pod číslem 8/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 716/2021, a judikaturu v něm citovanou).
[34] V poměrech projednávané věci dovolatelka nárokovanou škodu konstruovala jako rozdíl mezi „minimální cenou reálného prodeje výrobku třetím osobám“ a cenou, za kterou výrobky prodala (jednáním žalovaného) Los Degua. Takto konstruovaná škoda odpovídá shora uvedeným judikaturním závěrům. S dovolatelkou lze rovněž souhlasit, že pro posouzení výše vzniklé škody je relevantní též údaj o tom, jaký zisk realizovala Los Degua z prodejů na území Asie. Z hlediska shora citovaných judikatorních závěrů totiž výše škody vzniklé dovolatelce může odpovídat právě tomuto zisku. Vycházel-li odvolací soud při posouzení vzniku škody z jiné konstrukce, jež se zcela míjela se žalobou, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
[35] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[36] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[37] Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je rozdíl mezi prokázanou skutečností a neunesením důkazního břemene. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018). Přezkoumávané rozhodnutí je v tomto ohledu nekonzistentní, neboť odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „žalovaný svým jednáním žádnou škodu dovolatelce nezpůsobil“, současně však uvedl, že dovolatelka „neprokázala, že by za prodej … výrobků získala cenu výhodnější, i když v jiných případech pro jiné zákazníky dosáhla ceny vyšší“ (viz odst. 13 odůvodnění).
[38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu