ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3134.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 3134/2023-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně obec Chomutovice , se sídlem v Chomutovicích 4, PSČ 507 53, identifikační číslo osoby 00271594, zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti žalovanému R. S. , o nahrazení projevu vůle směřující k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 193/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2023,
č. j. 25 Co 67/2023-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 7 C 193/2020-258, jímž tento soud nahradil projev vůle žalovaného učinit žalobkyni nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu na tam specifikovaných nemovitostech oproti kupní ceně ve výši 50 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání však přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (přípustnost dovolání vůbec nezmiňuje), v bodě 3.9 dovolání (v čl. III označeném jako „Skutkové vymezení věci“) však tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, částečně otázka sporu nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a v čl. VI souvislosti s dovolacím návrhem podotýká, že výroky napadeného rozsudku, „kdy bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalovaného spočívají na nesprávném právním posouzení věci, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení řady otázek hmotného a procesního práva, otázky dosud neřešené, otázek nutných k posouzení dovolacím soudem jinak“ (citováno doslovně), což je z hlediska obsahového třeba posoudit jako vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Předně je třeba zdůraznit, že táž právní otázka dost dobře nemůže být (podle pravidel logiky) současně otázkou v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, otázkou rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně a otázkou, která byla dovolacím soudem vyřešena a má být posouzena jinak. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). O situaci, kdy dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z §237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20, dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách), se v tomto případě nejedná. Kromě toho Nejvyšší soud již od roku 2013 ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.). Z dovolání přitom není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Stejně tak není z dovolání patrno, která rozhodnutí, v nichž se dovolací soud vyjadřoval k předmětné právní problematice, považuje dovolatel za vzájemně rozporná.
Považuje-li dovolatel za právní otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené otázky formulované v čl. IV označeném jako „Vymezení dovolacích důvodů“ pod body 1) a 2), pak mu nelze přisvědčit. Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu. Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016, dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).
K výtce formulované pod bodem 1) Nejvyšší soud dodává, že dovolatel se zcela zjevně mýlí v názoru, že výslechem by byla prodávající paní S. umožněna její účast na jednání v tom smyslu, jak vyplývá z kontextu dovolání, tj. „aby nebylo rozhodováno o majetkové účasti nepřítomné osoby“. Paní S. se mohla zúčastnit řízení jako vedlejší účastník, ať již z vlastního podnětu či na výzvu žalovaného učiněnou prostřednictvím soudu, a v řízení by pak měla stejná práva a povinnosti jako účastník řízení (srov. §93 o. s. ř.). Jestliže se tak nestalo, mohla být vyslechnuta jen jako svědek a její aktivita v řízení by byla omezena na výpověď o skutečnostech, které jsou jí známy (srov. §126 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, důvody usnesení ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněného pod č. 97/2017 Sb. rozh. obč., a usnesení ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1352/2021), že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona.
Ve vazbě na výtku porušení ústavních principů pod bodem 3) dovolatel předkládá „otázku střetu principů soukromého práva (předkupní právo X smluvní volnost), který nebyl dosud řešen, kdy soudy prvního a druhého stupně bez opory v důkazech a to pouze na základě konstatování žalobkyně, bez výslechu přímého účastníka smluvního vztahu souhlasného prohlášení (roz. prodávající paní S.), aniž by byla žalobkyní podána žaloba na neplatnost takového jednání, subjektivně označují jednání žalovaného a prodávající paní S. za úskočné, tj. absolutně neplatné, kdy vyřešení otázky platnosti takového jednání žalovaného a prodávající paní S. je základním předpokladem pro posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného v případě žaloby o nahrazení projevu vůle“ (citováno doslovně). Ani z citované formulace, ani z kontextu není seznatelné, jakou konkrétní právní otázku dosud judikatorně neřešenou by měl dovolací soud ve zde souzené věci vyřešit. Vedle námitek zpochybňujících postup soudů nižších stupňů při dokazování a nezahrnujících otázku procesního práva (k tomu srov. například snesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 154/2019, a předchozí judikaturu v něm citovanou) dovolatel argumentuje, že soudy nižších stupňů „označily jednání žalovaného a prodávající za neplatné, kdy svým nezákonným rozhodnutím významně zasáhly do smluvního vztahu uzavřeného mezi paní S. jako prodávající a žalovaným jako kupujícím, kdy žalobkyně nebyla vůbec účastníkem smluvního vztahu mezi žalovaným a prodávající“, a že „nezákonně zasáhly do smluvního vztahu (souhlasné prohlášení) mezi žalovaným a prodávající paní S., který nebyl vůbec předmětem žaloby“, …. „čímž významným způsobem zasáhly zejména do práv třetí osoby a poškodil žalovaného, který neměl zájem být s prodávající S. ve smluvním vztahu vyplývajícím z kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2020 …“.
Dovolatel zde ostatně pomíjí (anebo mu není známo), že též otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi jedním z účastníků řízení a třetí osobou si soud může (a je povinen) vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., je-li takového posouzení třeba pro rozhodnutí sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1552/2020, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5693/2017), přičemž rozhodnutí v takovém sporu je vzhledem k §159a odst. 1 o. s. ř. závazné jen pro účastníky řízení, nikoliv pro onu třetí osobu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Jde tu o otázku procesního práva, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla, a odvolací soud se od této praxe neodchýlil.
Spatřuje-li pak dovolatel zásah do smluvní volnosti v tom, že soudy posoudily jeho právní jednání jako neplatné, pak v rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom, že smluvní volnost má své meze, určené mimo jiné požadavkem, aby se jednání nepříčilo dobrým mravům [viz §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a k němu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod č. 80/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 80/2021“)]. Na otázku, jejíhož zodpovězení se dovolatel v té souvislosti výslovně domáhá, totiž „zda uzavření dohodu o odstoupení od kupní smlouvy a souhlasné prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy (princip smluvní volnosti) může být na základě subjektivního tvrzení nezúčastněné osoby napadeno a prohlášeno soudem za absolutně neplatné v rámci podané žaloby o nahrazení projevu vůle při řešení otázky pasivní legitimace“ (citováno doslovně), nepřichází v úvahu jiná odpověď než kladná. Jistěže soud může posoudit právní jednání za absolutně neplatné, má-li pro takový právní závěr spolehlivý podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci, a příčí-li se posuzované právní jednání dobrým mravům zjevně, přihlédne k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (bez „subjektivního tvrzení nezúčastněné osoby“), tj. z úřední povinnosti (srov. například důvody R 80/2021 a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod č. 104/2020 Sb. rozh. obč.). K oprávnění soudu řešit takovou otázku jako prejudicielní se dovolací soud již vyjádřil.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na aplikaci ustanovení §6 o. z. (ve vztahu k posouzení platnosti právních jednání žalovaného a T. S. učiněných poté, co žalobkyně uplatnila své předkupní právo) a na úvaze o předpokladech pro aplikaci §8 o. z. (při posouzení procesní obrany žalovaného), dovolatel však toto konkrétní právní posouzení pomíjí, neargumentuje, že odvolací soud se při výkladu a aplikaci těchto norem hmotného práva (popř. při výkladu a aplikaci procesních norem) odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu, anebo že tyto normy nebyly dosud dovolacím soudem vyloženy a odvolací soud je vyložil nesprávně, a namísto toho se – bez naznačeného vztahu k výkladu a aplikaci těchto norem – omezuje na obecná tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud zdůraznil již ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, že ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
V témže stanovisku Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jediným rozhodnutím Ústavního soudu, na které dovolatel odkazuje, je „nález Ústavního soudu III. ÚS 2091/15“. Ani tento odkaz závěr o přípustnosti dovolání neopodstatní.
Předně nejde o nález, nýbrž o usnesení, a to o usnesení ze dne 13. 8. 2015, III. ÚS 2091/15, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a jež nebylo uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „SbNÚ)“. Nálezová judikatura Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle něhož usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes (srov. nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, uveřejněný pod č. 142/2007 SbNÚ), resp. nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. například nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod č. 190/2007 SbNÚ). Kromě odmítnutí z formálních důvodů Ústavní soud rozhoduje věc usnesením typicky v situaci, kdy zjišťuje, že její řešení nemá ústavní dimenzi … mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 301/05). Již z tohoto důvodu uvedený odkaz neobstojí (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3675/2018). Odvolací soud ostatně v napadeném rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že v tam posuzované věci Ústavní soud vycházel při hodnocení ústavní konformity rozhodnutí obecných soudů z jiného skutkového základu, a sice ze situace, v níž předkupní právo žalobkyně (stěžovatelky) zůstalo zachováno a nebyl současně ohrožen účel zákonné úpravy předkupního práva dalším jednáním žalovaného. K tomu se dovolatel jakkoliv nevymezil.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Se zřetelem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněného pod č. 154/2017 SbNÚ, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání bezodkladně. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. b) o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3609/2019, či ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3308/2020].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu