ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.3477.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3477/2022-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně VEMEX Energie a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33e, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 28903765, zastoupené Mgr. Davidem Fyrbachem, LL. M., advokátem, se sídlem v Brně, Česká 154/12, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Václavu Lerchovi , narozenému 27. 3. 1973, bytem v Praze 5, Průhonek 1251/30, PSČ 155 00, a 2) Karlu Nohejlovi , narozenému 20. 12. 1954, bytem v Praze 10, Rižská 1586/12, PSČ 102 00, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Dubou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Svornosti 985/8, PSČ 150 00, o zaplacení 31.052.090 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 161/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 157/2020-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 55.287,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce prvního žalovaného.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 55.287,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce druhého žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (zastoupená kvalifikovaným akcionářem) se žalobou domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit jí 31.052.090 Kč jako náhradu škody, kterou měli žalovaní způsobit žalobkyni porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře v souvislosti se změnou všeobecných obchodních podmínek, v důsledku čehož umožnili zákazníkům žalobkyně odstoupit od smluv, na základě kterých od žalobkyně odebírali plyn a elektrickou energii.
[2] Rozsudkem ze dne 17. 3. 2020, č. j. 73 Cm 161/2018-118, Městský soud v Praze žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok) a uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek (čtvrtý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se standardu péče řádného hospodáře. Konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, či ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, když „neaplikoval na posuzované jednání žalovaných členů představenstva požadavky na informovanost jejich jednání definované ustálenou rozhodovací praxí“.
[7] Dovolatelka Nejvyššímu soudu dále předkládá otázky hmotného práva, o nichž má za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny,
a to – podle obsahu dovolání:
1/ zda a jak aplikovat ust. §52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“),
2/ zda lze změnu všeobecných obchodních podmínek a důsledky s ní spojené považovat za „obchodní riziko podnikatelského rozhodnutí“.
[8] Námitky dovolatelky uvedené v odst. [6] a [7] však dovolání přípustným učinit nemohou. Je tomu tak proto, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, s tím, že tato odpovědnost je dána jen tehdy, jsou-li uvedené předpoklady splněny kumulativně (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sb. rozh. obč.).
[9] Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních otázek, kdy odvolací soud jednak dovodil, že žalovaní neporušili povinnost při výkonu funkce, a jednak uzavřel, že „odstoupení od uzavřených smluv … nelze považovat za újmu žalobce v právním slova smyslu“ (srov. odst. [25] a [26] napadeného rozhodnutí). Každá z nich sama o sobě – v případě její správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, přičemž dovolatelka právní závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci jednáním žalovaných nevznikla žalobkyni škoda, dovoláním nikterak nenapadá (respektive v této souvislosti dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.) a dovolacímu přezkumu jej tak neotvírá.
[10] Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[11] Jelikož dovoláním (po právní stránce) nezpochybněný závěr odvolacího soudu o tom že dovolatelce jednáním žalovaných nevznikla škoda, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o tom, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, vliv na výsledek řízení a neprojeví se tak v poměrech dovolatelky; i kdyby byl dovolatelkou napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by proto nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4744/2018, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1863/2020, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 80/2022, nebo ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 650/2022).
[12] Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3353/2019 a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021 – že neprovedl jí navržené důkazy svědeckými výpověďmi.
[13] Ani tato argumentace však dovolání přípustným nečiní, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká toliko vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[14] Nejvyšší soud nemohl při této úvaze odhlédnout ani od skutečností, že odvolací soud jednak žalobu nezamítl proto, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno (naopak měl za prokázané, že žalovaní při výkonu funkce jednali s péčí řádného hospodáře), a jednak tyto důkazy měly prokazovat porušení povinnosti žalovaných jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře a nesměřovaly k dokazování vzniku škody (srov. odst. [8] – [10] tohoto rozhodnutí).
[15] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V souvislostí s ní totiž dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo. Vadou nepřezkoumatelnosti navíc rozhodnutí ani netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[16] A konečně přípustnost dovolání nemůže přivodit ani argumentace dovolatelky, podle které odvolací soud pochybil, upřednostnil-li nepřímé důkazy před přímými.
[17] Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak oběma žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[19] Náklady dovolacího řízení vzniklé každému ze žalovaných sestávají z odměny jejich zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 11. 4. 2023), snížené o 20 %, podle §6 odst. 1, §7 bodu 7 a §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 45.392 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 9.595,32 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal každému ze žalovaných k tíži dovolatelky celkem 55.287,32 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 9. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu