ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.848.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 848/2023-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci navrhovatele P. S. , zastoupeného Mgr. Michaelou Wažikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, PSČ 110 00, za účasti Elektroporcelánu a. s. , se sídlem v Lounech, Postoloprtská 2951, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 28203101, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 28/2016, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, č. j. 14 Cmo 357/2021-384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit Elektroporcelánu a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 5. 2021, č. j. 24 Cm 28/2016-316, nevyslovil neplatnost usnesení valné hromady Elektroporcelánu a. s. (dále též jen „společnost“) ze dne 14. 12. 2015 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 24 Cm 28/2016-127, jímž soud zamítl návrh navrhovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 19. 11. 2018,
č. j. 14 Cmo 213/2017-166, potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele usnesením ze dne 3. 2. 2021, č. j. 27 Cdo 1453/2019-210, rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[5] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[6] Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[8] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[9] Dovolatel těmto požadavkům nedostál, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázek procesního a hmotného práva, přičemž právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“.
[10] Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
[11] Z dovolání není patrné, která konkrétní dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být (podle mínění dovolatele) posouzena jinak, tj. od kterého svého řešení takové otázky se má Nejvyšší soud odchýlit. Cituje-li dovolatel usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1453/2019, jež bylo přijato v této věci, přehlíží, že se otázkou aplikace §260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nezabývá.
[12] Namítá-li dovolatel, že je rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelné, vytýká odvolacímu soudu toliko tvrzené vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Ostatně, napadené rozhodnutí namítanou nepřezkoumatelností zjevně netrpí, neboť dovolatel v dovolání obsáhle polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a vysvětluje, v čem spatřuje jeho nesprávnost. Případné nedostatky odůvodnění proto nemohly být na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu