ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.971.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 971/2023-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce OSMA - ČR - OJ004 , se sídlem v Chomutově, SNP 3876, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 22764488, zastoupeného Mgr. Martinem Šoulou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, proti žalované AQUALIA CZECH S. L., se sídlem v Madridu, Avenida del Camino de Santiago 40, Španělské království, registrační číslo osoby B-85794931 , o přiznání práva na dorovnání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 127/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2022, č. j. 8 Cmo 254/2022-18, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2022, č. j. 8 Cmo 254/2022-18, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2022, č. j. 42 Cm 127/2022-8, se mění tak, že řízení se nezastavuje .
Odůvodnění:
[1] V projednávané věci se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 18. 9. 2022 žalobce domáhá na žalované jako hlavní akcionářce zaplacení 10.780 Kč s příslušenstvím představující dorovnání za 11 kusů akcií společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a. s., se sídlem v Ostravě, 28. října 1235/169, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 45193665 (dále též jen „společnost“), v zaknihované podobě, ve jmenovité hodnotě 375 Kč, ve formě na majitele, které na základě rozhodnutí valné hromady společnosti konané dne 23. 7. 2019 přešly na hlavní akcionářku.
[2] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 9. 2022, č. j. 42 Cm 127/2022-8, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně uvedl, že žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 8. 7. 2020 se několik žalobců domáhá na žalované jako hlavní akcionářce práva na dorovnání v návaznosti na rozhodnutí valné hromady společnosti o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavní akcionářku. Řízení je vedeno pod sp. zn. 28 Cm 205/2020 a jako dříve zahájené řízení podle §83 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), představuje ve smyslu §104 odst. 1 věty první o. s. ř. „neodstranitelnou překážku řízení, která je důvodem pro zastavení tohoto (později zahájeného) řízení“. Výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 28 Cm 205/2020 v souladu s §390 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „z. o. k.“), bude podle soudu „pro žalovanou závazný i vůči žalobci“.
[4] V řízení už proběhlo první jednání a řízení bylo koncentrováno, což podle soudu brání tomu, aby žaloba uplatněná u soudu dne 18. 9. 2022 mohla být považována za přistoupení k zahájenému řízení.
[5] Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4918/2009, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3856/2010, soud uvedl, že dřívější judikatura vycházela z toho, že nezbytnou podmínkou pro to, aby další návrh bylo možné považovat za přistoupení k řízení zahájenému dřívějším návrhem, bylo podání návrhu ve lhůtě vymezené podle §183k odst. 1 věty za středníkem zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 doznala změn, jež mají podle soudu mimo jiné procesní důsledky pro žaloby na dorovnání doručené soudu po koncentraci řízení. Zákon o obchodních korporacích neobsahuje žádnou prekluzivní lhůtu a žalobci jsou limitováni pouze obecnou promlčecí lhůtou. Po procesní stránce jsou tato řízení nadále považována za tzv. sporná řízení.
[6] Neomezený časový prostor k podání žaloby na dorovnání vede ke střetu procesních práv dřívějších žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů s právem dalších (pozdějších) žalobců domáhat se svého práva u soudu. Uvedený střet práv lze vyřešit interpretací, podle které další žaloby na dorovnání došlé soudu po koncentraci řízení o žalobě na dorovnání uplatněné dříve nejsou přistoupením k tomuto řízení. V projednávané věci žalobci nic nebrání přihlásit se o dorovnání podle §390 odst. 4 z. o. k. podle výsledku řízení vedeného pod sp. zn. 28 Cm 205/2020.
[7] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud uvedl, že žaloba byla podána dne 19. 9. 2022 (správně 18. 9. 2022) a že o „tomtéž předmětu řízení probíhá řízení vedené týmž soudem pod sp. zn. 28 Cm 205/2020, v němž došlo v době před podáním žaloby v této věci ke koncentraci“.
[9] S účinností od 1. 1. 2014 došlo ke změně hmotněprávní i procesní úpravy upravující nároky minoritních akcionářů spojené s vytěsněním. Podle odvolacího soudu „důsledné dodržování stavu, který ze změněné právní úpravy vyplývá, by vedlo jednak k výraznému prodloužení doby řízení, jednak naráží na další zásady, jimiž se řízení řídí, zejména na zásadu koncentrace řízení, případně zásadu neúplné apelace“. Pokud by doba, v níž mohou vytěsnění akcionáři své nároky uplatnit, nebyla omezena, znamenalo by uplatnění nároku každého dalšího minoritního akcionáře přistoupení k již zahájenému řízení, nebylo-li již řízení pravomocně ukončeno. S ohledem na zásadu procesní ekonomie by nemělo smysl zahajovat dokazování před uplynutím promlčecí lhůty, neboť by v případě uplatnění každého nového nároku muselo být dokazování provedeno znovu, ačkoli v případě dříve uplatněných nároků by možnosti doplňovat tvrzení a předkládat důkazní návrhy bránila zásada koncentrace řízení, a do řízení by další minoritní akcionáři mohli přistupovat i v průběhu odvolacího řízení. Tento stav by vedl k neúměrnému prodloužení doby řízení, k porušení práva dosáhnout rozhodnutí ve věci v přiměřené době a k neúměrnému zvýšení nákladů řízení. Nadto jsou podle odvolacího soudu nároky minoritních akcionářů dostatečně chráněny ustanovením §390 odst. 4 z. o. k.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, a to:
1) „do kdy se může vytěsněný žalobce jakožto minoritní akcionář domáhat svého nároku na přezkoumání protiplnění v případě, kdy bylo jiným akcionářem zahájeno toto řízení“, a
2) „zda koncentrace v řízení o přezkoumání přiměřeného protiplnění zahájeném na základě jiného akcionáře brání tomu, aby žalobce mohl uplatnit svá práva u soudu, respektive zda koncentrace v dříve zahájeném řízení brání tomu, aby žalobce přistoupil k dříve zahájenému řízení“,
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[11] Dovolatel se domnívá, že dle (pro věc rozhodné) právní úpravy má jako minoritní vytěsněný akcionář možnost domáhat se svých práv u soudu v zákonné tříleté promlčecí lhůtě, neboť již „není zakotvena“ měsíční prekluzivní lhůta dle §183k odst. 1 obch. zák.
[12] Poukazuje na to, že soudy nižších stupňů se při střetu dvou práv přiklonily k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to s negací práva dovolatele na domáhání se svého práva u soudu.
[13] Namítá, že podle závěru soudů je minoritní akcionář povinen podat žalobu do koncentrace dříve zahájeného řízení, avšak „není v možnostech vytěsněných akcionářů uhlídat konkrétní termín, ve kterém dojde ke koncentraci řízení … neboť … je pro minoritního akcionáře, který dosud nepadal návrh, těžko zjistitelný“. K zachování obou základních práv dovolatele by postačilo, aby možnost „přistoupit k řízení“ byla stanovena konkrétním termínem, a to uplynutím promlčecí lhůty. Termín uplynutí promlčecí lhůty je zcela jasný pro obě strany na rozdíl od termínu koncentrace prvně zahájeného řízení.
[14] Podle dovolatele se i nadále uplatní závěry formulované v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4918/2009 a sp. zn. 29 Cdo 3856/2010 s tím, že namísto měsíční prekluzivní lhůty platí tříletá promlčecí lhůta.
[15] Právní úprava má být vykládána tak, aby všichni akcionáři měli možnost uplatnit své právo před uplynutím promlčecí lhůty, což by odpovídalo také principům ochrany minoritních akcionářů jako slabší strany a rovného zacházení s akcionáři. Dále je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že minoritním akcionářům bylo nedobrovolně odňato vlastnické právo.
[16] Dovolatel rovněž namítá, že podle názoru soudů se má spoléhat na procesní aktivitu odlišného minoritního akcionáře, který podal návrh dříve, a to i v případě, že má nepromlčené a ani neprekludované právo. Dovolatel se tak může dostat do situace, kdy akcionář v dříve zahájeném řízení bude pasivní či může vzít po uplynutí promlčecí lhůty svou žalobu zpět.
[17] Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[18] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení dovolatelem otevřené otázky procesního práva, zda může nový žalobce přistoupit do řízení o přiznání práva na dorovnání i poté, kdy již proběhlo ve věci první jednání a došlo ke koncentraci řízení, resp. v jaké lhůtě tak může učinit, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (přijaté až po vydání napadeného usnesení).
[19] Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci (valná hromada společnosti rozhodla o nuceném přechodu účastnických cenných papírů dne 23. 7. 2019) je pro její posouzení rozhodný zákon o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020 [srovnej čl. II bod 12. zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony].
[20] Podle §390 z. o. k. vlastníci účastnických cenných papírů se mohou od splatnosti protiplnění domáhat po hlavním akcionáři práva na dorovnání, není-li poskytnuté protiplnění přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů ke dni přechodu vlastnického práva na hlavního akcionáře; toto právo zaniká, není-li žádným vlastníkem účastnických cenných papírů uplatněno u hlavního akcionáře do 3 měsíců ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle §384 v obchodním rejstříku (odstavec první). Hlavní akcionář oznámí bez zbytečného odkladu den uplatnění práva podle odstavce 1 způsobem stanoveným pro svolání valné hromady. Promlčecí doba běží ode dne, kdy hlavní akcionář splní oznamovací povinnost (odstavec druhý). Soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, je pro hlavního akcionáře závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. Vlastníci účastnických cenných papírů, kteří se dovolali práva na dorovnání, mají právo na náhradu v řízení účelně vynaložených výdajů; není-li povinen tuto náhradu poskytnout hlavní akcionář, poskytne se z prostředků uložených v úschově podle odstavce 4 (odstavec třetí).
[21] Podle §83 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (odstavec první). Zahájení řízení ve věcech náhrady škody nebo dorovnání výše protiplnění podle zákona o nabídkách převzetí anebo ve věcech přezkoumání protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky [odstavec druhý písm. c)].
[22] Podle §159a odst. 2 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
[23] Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2169/2022, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) S účinností zákona o obchodních korporacích a novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo ke změně povahy řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, resp. – jak je označuje zákon o obchodních korporacích – řízení o dorovnání (srov. §390 z. o. k.). Jakkoliv i nadále jde o řízení ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci [nově upravené v §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], s ohledem na zrušení ustanovení §200e o. s. ř. již jde o řízení sporné, jehož účastníky jsou žalobce (vytěsněný vlastník účastnického cenného papíru) a žalovaný (hlavní akcionář); akciová společnost se již řízení o dorovnání (zpravidla) neúčastní. Tomu odpovídá i §390 odst. 3 z. o. k., jenž rozšiřuje závaznost rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů (kteří se řízení o dorovnání neúčastnili) toliko pro hlavního akcionáře, a nikoliv i pro společnost, jak to činil §183k odst. 3 obch. zák.
2) Účastníky sporného řízení o dorovnání jsou žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.). Aktivně věcně legitimován k podání žaloby o přiznání práva na dorovnání je každý (bývalý) vlastník účastnických cenných papírů, jehož vlastnické právo přešlo v důsledku rozhodnutí valné hromady na hlavního akcionáře (vytěsněný vlastník), uplatnil-li (tento nebo jakýkoli jiný stejně „postižený“ vytěsněný vlastník) právo na dorovnání u hlavního akcionáře v prekluzivní lhůtě uvedené v §390 odst. 1 části věty za středníkem z. o. k. Právo vytěsněného vlastníka podat žalobu (domáhat se u soudu práva na dorovnání) není omezeno stejným právem dalších vytěsněných vlastníků, jde tudíž o samostatně uplatnitelné právo. Pasivně věcně legitimován je hlavní akcionář.
3) Zákon nestanoví žádnou prekluzivní lhůtu k podání žaloby [žalobce je časově limitován pouze obecnou promlčecí lhůtou běžící ode dne, kdy hlavní akcionář (způsobem stanoveným pro svolání valné hromady) oznámí ostatním (bývalým) vlastníkům účastnických cenných papírů den, v němž u něj první z nich uplatnil právo na dorovnání (§390 odst. 2 z. o. k.)].
4) Řízení o dorovnání je zahájeno dnem, kdy soudu dojde žaloba (§82 odst. 1 o. s. ř.). Obecně platí, že každou samostatně podanou žalobou se zahajuje samostatné soudní řízení. V případě řízení o dorovnání však zákon brání tomu, aby proti hlavnímu akcionáři probíhalo u soudu (či dokonce u různých soudů) více samostatných řízení, jež by mohla skončit vydáním různých (vzájemně si odporujících) rozsudků (ve smyslu §159a odst. 2 o. s. ř.) závazných nejen pro účastníky řízení, ale i pro další vytěsněné vlastníky, kteří se těchto řízení neúčastnili. Smyslem a účelem právní úpravy §83 odst. 2 písm. c) o. s. ř. rozšiřující překážku věci zahájené tudíž není zamezit některému z vytěsněných vlastníků v podání (pozdější) žaloby, nýbrž pouze vyloučit existenci různých rozhodnutí ve věci samé majících rozšířený účinek závaznosti.
5) Smysl a účel právní úpravy §390 z. o. k. ve spojení s §83 odst. 2 písm. c) a §159a odst. 2 o. s. ř. vyžaduje, aby o všech žalobách podaných jednotlivými vytěsněnými vlastníky (o všech věcech) probíhalo (ze zákona) jediné společné řízení ústící v jedno konečné rozhodnutí o věci samé.
6) Je proto úkolem soudu, aby v průběhu řízení až do vydání rozhodnutí o věci samé zkoumal okruh osob, jež podaly proti hlavnímu akcionáři žalobu o dorovnání, a aby tyto osoby (každou z nich) bez dalšího považoval za žalobce. Každý ze žalobců může ve společném řízení plně uplatnit svá procesní práva, včetně práva navrhovat důkazy a vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny, jakož i práva na projednání věci samé při jednání. Ve vztahu ke každému ze žalobců pak nastávají účinky koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. (při splnění všech podmínek vyžadovaných zákonem – k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) až skončením prvního jednání, které bylo nařízeno a konalo se poté, co s ním soud začal jako se žalobcem jednat. O tom musí být žalobce poučen v předvolání k tomuto jednání (srov. obdobně §118b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[24] Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, podle něhož je na místě řízení o žalobě dovolatele na přiznání práva na dorovnání zastavit podle §104 odst. 1 ve spojení s §83 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť ve věci již proběhlo první jednání a řízení o původních žalobách je již zkoncentrováno, je jeho právní posouzení nesprávné.
[25] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil.
[26] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu