ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1094.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1094/2023-275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., IČO 49969927, se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, zastoupen JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému: Brněnské komunikace, a. s. , IČO 60733098, se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 288/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2022, č. j. 19 Co 108/2022-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2022, č. j. 19 Co 108/2022-254, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 19 Co 108/2022-254, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 17. 3. 2022, č. j. 15 C 288/2017-222, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1 344 868 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Žalobce se domáhá vrácení částky 1 344 868 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil žalovanému na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, jež byly posléze zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3590/2016, z důvodu absence aktivní věcné legitimace žalovaného ve sporu o úhradu dlužného nájemného.
3. Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 961/2020-130, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, č. j. 19 Co 201/2019-112, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2019, č. j. 15 C 288/2017-84, a rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 28 Cdo 3036/2021-204, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2021, č. j. 19 Co 20/2021-184, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 288/2017-162 (rozsudky soudů nižšího stupně byla žaloba o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím opakovaně zamítnuta), a věc vždy vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil přitom, že byť v projednávané věci žalobce (coby nájemce) plnil dluh plynoucí z nájemní smlouvy uzavřené se statutárním městem Brnem (pronajímatelem) žalovanému, jakožto majiteli účtu u peněžního ústavu sloužícího jako platební místo (poskytuje tím pronajímateli v souladu se smluvním ujednáním plnění odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům), pak pro případ, že tím, vyhovuje povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím, plnil dluh již promlčený, došlo důsledkem následného zrušení tohoto rozhodnutí (z podnětu mimořádného opravného prostředku) nutně ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného, coby účastníka řízení, jemuž bylo plnění posléze zrušeným pravomocným soudním rozhodnutím přiznáno, na úkor žalobce.
4. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalobce, vyhovuje tím povinnosti uložené mu pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, jež byly posléze zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3590/2016, plnil žalovanému částku 1 344 868 Kč s příslušenstvím ve dnech 13. 4. 2016 a 3. 5. 2016, tj. poté, co uvedený dluh na nájemném zapravovaný takto k rukám žalovaného, jakožto majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako sjednané platební místo, byl již promlčen (tříletá promlčecí doba, v níž nárok na zaplacení dlužného nájemného splatného dne 23. 6. 2011 bylo nutno uplatnit u soudu, počala běžet dne 24. 6. 2011 a uplynula dne 24. 6. 2014 – §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“), uzavřel, že se tím žalovaný, jakožto účastník řízení, jemuž byl vyplacen promlčený dluh na podkladě posléze zrušeného pravomocného rozhodnutí, na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Žalobě o vydání bezdůvodného obohacení proto vyhověl. Odvolací soud pak z podnětu odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyjadřuje ovšem názor, že úhrada dlužného nájemného na základě posléze zrušených pravomocných rozhodnutí k rukám žalovaného, jakožto majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako sjednané platební místo (a nikoliv pronajímateli – statutárnímu městu Brnu), skutečným hmotněprávním poměrům neodpovídala. Žalobě o vydání bezdůvodného obohacení tudíž vyhověl, aniž se však zabýval tím, zda uspokojovaný dluh byl promlčen.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda platbu dluhu k rukám třetí osoby, coby majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako sjednané platební místo, jest pokládat za plnění druhé smluvní straně (a nikoliv majiteli účtu). Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3036/2021. Vytýkal, že v důsledku nesprávného právního závěru o tom, že platba směřující k rukám majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako sjednané platební místo nepředstavuje plnění poskytnuté druhé smluvní straně, se odvolací soud již nezabýval tím, zda předmětný dluh uspokojovaný na základě posléze zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí byl v době úhrady již promlčen. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda platbu dluhu k rukám třetí osoby, coby majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako sjednané platební místo, jest pokládat za plnění druhé smluvní straně (a nikoliv majiteli účtu), jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích důvodů vymezených dovoláním žalovaného.
8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že bylo-li plněno na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak příjemci plnění vzniká bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). V případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným (aktivně věcně legitimovaným) je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným (pasivně věcně legitimovaným) účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno (srov. kupř. výše citovaná kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 961/2020 a sp. zn. 28 Cdo 3036/2021).
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je současně ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze bez dalšího pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající – zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu; takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či jeho usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016).
12. Dovolací soud dále již v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt povinnost, jíž odpovídající právo protistrany bylo již promlčeno, proto, že mu tak ukládalo pravomocné soudní rozhodnutí, jež bylo v důsledku úspěšného uplatnění mimořádného opravného prostředku zrušeno. Dovodil, že v naznačeném případě nelze bez dalšího uvažovat o dobrovolném zapravení (promlčeného) dluhu, nýbrž motivaci ke splnění povinnosti představuje právě později zrušené soudní rozhodnutí, coby procesněprávní důvod, pročež takové plnění nevyvolává účinky ve smyslu §455 obč. zák. – jímž se řídí i posuzovaná věc, v níž předmětem plnění, jehož vrácení je uplatňováno, bylo dlužné nájemné za období let 2007 až 2008 z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem (coby nájemcem) a statutárním městem Brnem (coby pronajímatelem) dne 31. 1. 2006 (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; srov. k tomu též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod č. 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k důsledkům úhrady promlčeného dluhu na podkladě posléze zrušeného pravomocného rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, nebo jeho usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1536/2013, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3660/2017.
13. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních východisek důsledně nedržel. Vzdor zjištění, že žalobce (na základě posléze zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí) uhradil posuzované peněžité plnění žalovanému dovolateli, coby majiteli účtu u peněžního ústavu sjednaného jako platební místo, na něž mělo být ve prospěch pronajímatele (statutárního města Brna) hrazeno ujednané nájemné, totiž v rozporu s výše citovanou judikaturou (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3036/2021, vyhlášený v projednávané věci či další v něm uváděnou judikaturu, dle níž zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu) dovodil, že uvedená platba skutečným hmotněprávním poměrům neodpovídala. V důsledku toho se již nezabýval-li tím, zda, vyhovuje povinnosti uložené mu posléze zrušeným pravomocným soudním rozhodnutím, neplnil tímto žalobce dluh již promlčený, a právními důsledky z toho plynoucími (vznik bezdůvodného obohacení následkem zrušení k dotčenému plnění zavazujícího pravomocného soudního rozhodnutí). Právní závěry o vzniku bezdůvodného obohacení přijaté odvolacím soudem, aniž (považuje žalobcem poskytnuté peněžité plnění v rozporu s citovanými judikatorními východisky za odporující skutečným hmotněprávním poměrům) hodnotil (na rozdíl od soudu prvního stupně), zda právo skutečného věřitele (statutárního města Brna) v okamžiku poukázání plateb vyvolaných posléze zrušeným pravomocným soudním rozhodnutím nebylo již promlčeno, jsou tudíž předčasné, a proto nesprávné.
14. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, shledávaje dovolání žalovaného opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř.)
15. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
16. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu