ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1483.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1483/2023-603
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně městské části Praha 3 , IČ 000 63 517, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené JUDr. Libuší Mikuleckou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1284/1, proti žalovaným 1. M. Š. , a 2. S.I.D., a.s. , IČ 264 18 487, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 580/39, zastoupeným Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o 2.911.352 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 8.614.096 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 473/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022, č. j. 16 Co 375/2021-573, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. ledna 2023, č. j. 16 Co 375/2021-586, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. 7 C 473/2015-433, řízení co do částek 4.800 Kč a 1.672 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu co do částek 275.322,80 Kč a 993.736,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 363.477,20 Kč a 1.294.220,10 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VIII.). Žalobkyně se po žalovaných domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku v jejím vlastnictví parc. č. XY v k. ú. XY ve výši 638.800 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2013 do 9. 11. 2014 a ve výši 2.272.552 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2014 do 30. 6. 2018 s tím, že žalovaní se bezdůvodně obohacují na její úkor, neboť jsou spoluvlastníky stavby č. p. XY v k. ú. XY (prodejna XY), jež se nachází na výše zmíněném pozemku. Žalovaní uplatnili protinávrh, jímž žádali po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně bez právního důvodu užívá podzemní garáže, jež jsou součástí prodejny XY jakožto věci hlavní (ve smyslu §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), a jsou tedy ve vlastnictví žalovaných. Soud po zhodnocení povahy garáží dospěl k závěru, že nejsou součástí prodejny XY, návrh žalovaných tudíž zamítl. Nárok žalobkyně posoudil jako důvodný, nicméně zohlednil, že předmětný pozemek užívá i sama žalobkyně, neboť pronajímá podzemní garážová stání situovaná na témž pozemku. Žalobkyni tak přiznal plnění ve výši 56,9 % z žalované částky, tedy 363.477,20 Kč a 1.293.892,10 Kč, obě se specifikovaným úrokem z prodlení, neboť v tomto poměru žalovaní vůči žalobkyni pozemek užívají.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, k odvolání žalobkyně i žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhé žalované a daný výrok ve zbylém rozsahu potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím, stejnou povinnost určil i druhé žalované a ve zbytku úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil žalovaným povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci i státu (výroky IV. a V.). Odvolací soud se z větší části ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně, přičemž aproboval jeho závěr o tom, že žalovaní nejsou vlastníky předmětných garáží, ovšem naznal tak pouze na základě privatizačního projektu, který považoval za rozhodný a postačující důkaz. Nesouhlasil však s krácením náhrady za bezdůvodné obohacení z důvodu současného užívání věci žalobkyní.
3. K dovolání žalovaných byl výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1674/2022, z důvodu, že odvolací soud založil své závěry pouze na privatizačním projektu, aniž by vzal v úvahu regule občanského zákoníku o součásti věci a její povaze, k nimž bylo třeba přihlédnout. Nejvyšší soud věc vrátil v dotčeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-573, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2023, č. j. 16 Co 375/2021-586, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhé žalované (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím, stejnou povinnost určil i druhé žalované (výrok II.), ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil žalovaným povinnost nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů žalobkyni i státu (výroky IV. a V.). Rozdílně od svého předchozího (zrušeného) rozsudku nevycházel pouze z privatizačního projektu, nýbrž se zevrubně zabýval argumentací žalovaných na podporu závěru, že jsou garáže součástí XY, účelovým určením sporných staveb, listinami a okolnostmi týkajícími se jejich výstavby, přičemž se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že sporné garáže součástí prodejny XY nejsou. Opětovně však nepřitakal obvodnímu soudu co do krácení plnění žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu užívání pozemku i žalobkyní, jeho rozsudek tedy napodruhé změnil tak, že žalobkyni přiznal plnění v nekrácené výši.
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (do výroků I., II. a III.) podali oba žalovaní dovolání, v němž namítají, že se odvolací soud zprotivil závaznému právnímu názoru soudu dovolacího, neboť se zabýval pouze privatizačním projektem a kolaudačními rozhodnutími, zatímco ostatní provedené důkazy pominul, a předběžnou otázku, uloženou mu dovolacím soudem k řešení, ponechal bez posouzení. Dále tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se právní povahy věci jako podzemní stavby a součásti věci, rozpor pak vnímají s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1438/96, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003 i sp. zn. 22 Cdo 4605/2017 a s usnesením téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 4366/2016. Namítají též, že odvolací soud nezohlednil právní nepřípustnost horizontálního dělení staveb a neposoudil, že jde o jednotku bez vymezení v katastru nemovitostí, navíc se společnou konstrukcí. Nadto uvádí, že se nalézací soudy nevypořádaly se znaleckým posudkem Kloknerova ústavu, jejž jako důkaz předložili žalovaní.
6. Na základě výše uvedených argumentů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, přičemž doporučují, aby kauza byla nadále přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu tohoto soudu.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaných není přípustné.
11. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně, a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé kauzy poskytujícím široký prostor pro uvážení soudu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1393/2022, či jeho rozsudek ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020).
12. Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, lze jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
13. Z výše uvedeného tedy plyne, že odkazy dovolatelů na rozhodnutí, v nichž bylo přisvědčeno názoru o součásti věci (dovolateli citovaná rozhodnutí zmiňující podzemní garáže či zemní sklep), nejsou bez dalšího relevantní, neboť závěr o tom, zda se v případě konkrétní kauzy jedná o součást věci hlavní či o věc samostatnou, je třeba učinit s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem daného případu; tedy skutečnost, že v rozsudku ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1438/96, dospěl zdejší soud ke konkluzi, že odlišné podzemní garáže jsou součástí jiného obchodního domu a představují jedno z jeho podlaží, nepředznamenává totožný závěr pro hodnocení stavby v nynějším případě.
14. Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení dovolatelů, že odvolací soud nerespektoval postuláty zdejšího soudu uložené mu v předchozím rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu bylo ve zmíněném zrušujícím rozsudku vyčteno, že rozhodl pouze na základě jediného jím zhodnoceného důkazu, jejž označil za rozhodný a postačující, přitom hodnotit povahu sporných garáží toliko s využitím privatizačního projektu nebylo dostatečné. Dovolací soud tedy uložil městskému soudu povinnost posoudit předběžnou otázku vlastnického práva žalovaných ke garážím z hlediska jejich povahy jako součásti věci nebo věci samostatné. Řečenému požadavku odvolací soud vyhověl tím, že se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a osvětlil, v čem spatřuje okolnosti nasvědčující daným konkluzím (body 10–18 jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2022), přičemž se ve svých úvahách neomezil toliko na privatizační projekt, nýbrž zkoumal listiny týkající se výstavby, vysvětlil, proč nepřisvědčil argumentaci žalovaných, za rozhodná označil i skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se kolaudace, způsobu užívání a právní dispozice s prodejnou a garážemi.
15. Jak plyne z výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumává závěry o tom, jestli jde v konkrétním případě o součást věci hlavní či o věc samostatnou, pouze z hlediska, zda byla akceptována zákonná kritéria a zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou; v naznačeném duchu se závěry nalézacích soudů osvědčily a v dovolacím přezkumu obstojí. Soudy vzaly v potaz zákonná kritéria pro určení součásti věci, řádně se zabývaly účelem garáží, jejich funkčním propojením s obytným domem, nikoliv s prodejnou XY, a zkoumaly též právní stav garáží po dobu jejich existence (body 91–94 rozsudku obvodního soudu, 10–12 rozsudku městského soudu). Dostatečně se též vypořádaly s argumentací žalovaných, že z konstrukčního hlediska je třeba přisvědčit závěru o „XY“ jako věci hlavní a garážích jako její součásti (body 95–97 rozsudku obvodního soudu, 13–14 rozsudku městského soudu), pročež ani z tohoto pohledu nelze soudům obou stupňů ničeho vyknout. Je tedy třeba uzavřít, že odvolací soud se nezprotivil povinnosti uložené mu dovolacím soudem v kasačním rozsudku vydaném v dané věci, neodchýlil se též od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání tudíž nelze shledat ani pro jednu ze jmenovaných příčin přípustným.
16. Dovolateli namítané nevypořádání se s právní nepřípustností horizontálního dělení staveb nemůže přípustnost dovolání založit, neboť dovolatelé opomíjejí, že městský soud došel k závěru na základě pečlivého posouzení stavebně-technického charakteru objektů, že garáže nejsou součástí stavby prodejny; není možné proto uvažovat o jakémkoliv dělení předmětných nemovitostí, neboť ani nyní netvoří z pohledu práva jednu stavbu, již by bylo třeba dělit (nedošlo zde tedy k horizontálnímu dělení jedné stavby, ale k posouzení dvou objektů jako samostatných staveb). Obdobně nelze seznat ani odklon odvolacího soudu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1105/2003 a sp. zn. 22 Cdo 4366/2016, neboť dovolateli zdůrazněné pasáže upravují způsob převodu vlastnického práva či vymezení jednotky u součásti věci, tedy na garáže je zde není možné aplikovat. Se závěrem rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 22 Cdo 4605/2017, že „co tvoří součást věci, povahu samostatné věci nemá“, poté rozhodnutí odvolacího soudu v nynější věci z logiky věci též není v rozporu.
17. Tvrzení dovolatelů, že nalézací soudy ignorovaly znalecký posudek Kloknerova ústavu a pominuly další důkazy (dovolateli však nespecifikované), rovněž nemůže přivodit přípustnost dovolání, neboť touto námitkou poukazují toliko na tzv. vady řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015, či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022). Nad rámec řečeného se sluší dodat, že soud prvního stupně ani soud odvolací daný důkaz neopomněly, když se k závěrům znaleckého posudku Kloknerova ústavu soud prvního stupně vyjádřil a odvolací soud poté odkázal na závěry obvodního soudu, přičemž se vypořádal i s tvrzeními žalovaných z daného znaleckého posudku vyplývajícími (viz body 95-98 rozsudku obvodního soudu a body 13-14 rozsudku soudu městského).
18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu