ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1753.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1753/2023-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , identifikační číslo 660 02 222, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 188 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 92/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 23 Co 374/2022-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Mikše, advokáta se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 2022, č. j. 20 C 92/2018-160, změněn jen tak, že se žaloba zamítá co do úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně z částky 118 895,20 Kč ode dne 7. 12. 2017 do zaplacení, „jinak“ byl označený rozsudek soudu prvního stupně (jímž se žalované ukládá zaplatit žalobci částku 118 895,20 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) potvrzen (výrok I.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho plném rozsahu“ podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen jako „o. s. ř.“), pro vady dovolání, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
3. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh); odstavec 2. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
5. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
6. K zákonem stanoveným náležitostem dovolání a způsobu jejich naplnění srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně v něm formulovaného závěru, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
7. K obligatorním náležitostem dovolání, jejich naplnění a vazbě k ochraně základních práv a svobod pak dále srovnej i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.
8. Žalovaná v rámci svého dovolání označila rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, namítajíc, že postupem odvolacího soudu byla omezena v možnosti se proti rozhodnutí soudu prvního stupně účinně bránit, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
9. Byť žalovaná poukázala na některá z rozhodnutí dovolacího soudu, dovoláním není formulována žádná právní otázka (dle požadavků vyjádřených v §241a odst. 3 o. s. ř.), jejíž řešení mohlo by být následně poměřováno hledisky přípustnosti dovolání uvedenými v §237 o. s. ř. Toliko námitky vystihující vady řízení (nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a postupu odvolacího soudu při jeho přezkumu v odvolacím řízení) ani prostá polemika se závěry odvolacího soudu (bez vytčení kvalifikovaných otázek, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí) uvedenému požadavku (co do vymezení způsobilého důvodu dovolání) nevyhovují.
10. Nad rámec uvedeného sluší se k dovolací argumentaci naznačující možné vady řízení připomenout, že ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
11. Napadá-li snad dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (jak výslovně uvádí v dovolání), patří se uvést, že dovolání v tomto rozsahu nebylo by přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. K dovolatelkou vznesené námitce, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, sluší se pak připomenout, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
13. Nehledě na naposled uvedené nelze však přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že odvolací soud přistoupil k meritornímu přezkumu prvostupňového rozhodnutí navzdory tomu, že šlo o rozhodnutí nepřezkoumatelné (v čemž krom porušení práva na spravedlivý proces dovolatelka současně spatřuje odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Vytýkaným defektem totiž odůvodnění soudního rozhodnutí netrpí (i se zřetelem na měřítka přezkoumatelnosti rozhodnutí definované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), je-li z něj zřejmé, proč bylo soudy takto rozhodnuto (a to i jde-li o formu a výši poskytnutého zadostiučinění, poměřovaného všemi zákonem stanovenými hledisky, včetně dovolatelkou kritizovaného závěru o významu předmětu řízení pro poškozeného), kdy ani případné dílčí nedostatky odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv odvolatelky (nyní dovolatelky). K tomu lze pak dále připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanou podané dovolání bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu