ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1784.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1784/2023-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J. V., nar. XY, bytem XY, XY, zastoupený JUDr. Romanem Kramaříkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalovanému: Česká republika – Národní bezpečnostní úřad, IČO 68403569, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o 4 413 161,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 180/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2023, č. j. 68 Co 314/2022-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 68 Co 314/2022-313, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2022, č. j. 11 C 180/2019-283, změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 3 430 933,43 s příslušenstvím zamítl, jinak jej, bylo-li jím žalovanému uloženo zaplatit žalobci 982 228,28 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil vůči části výroku I., v níž odvolací soud žalobu o zaplacení 3 430 933,43 Kč s příslušenstvím zamítl. Předestřel otázku, zda poškozenému v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), náleží náhrada ušlého výdělku zaměstnance v rozsahu náhrady zvýšených výdajů dle §2 odst. 1 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jež mu nebyla poskytována, neboť v důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného o zrušení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „tajné“ nemohl vykonávat práci v zahraničí – funkci člena Mezinárodní rady auditorů při NATO. Měl za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, publikovaný pod č. 74/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2242/2011, nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, publikovaný pod č. 68/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3856/14. Prosazoval přitom názor, že náhrada zvýšených životních nákladů byla materiálně (fakticky) součástí jeho odměny za výkon funkce člena Mezinárodní rady auditorů při NATO, přičemž sloužila kompenzaci snížení platu v souvislosti s přeřazením do nižší platové třídy a jeho ocenění, coby reprezentanta České republiky při mezinárodní organizaci NATO.
3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že pro závěr o vzniku škody (majetkové újmy) v podobě ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014). Nejvyšší soud pak ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012).
6. Ve smyslu konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom základním pojmovým znakem platu to, že přísluší za vykonanou práci. Vedle platového tarifu stanoveného pro platovou třídu, do které je zaměstnanec zařazen, je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (např. příplatky, odměny apod.), jsou-li poskytovány zaměstnanci za práci. Náhrada zvýšených životních nákladů (souvisejících s umístěním pravidelného pracoviště v zahraničí) podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. naproti tomu nepředstavuje plat nebo jeho složku (nejde o odměnu za vykonanou práci), nýbrž jde o náhradu poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, publikovaný pod č. 150/2010 v časopise Soudní judikatura, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1649/10).
7. Pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. (mezi ně patří i náhrada zvýšených životních nákladů) je pak charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou. Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Právě proto, aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo odstraněno (zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí (srov. slova „… přísluší od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí.“ v §3 odst. 1 nařízení vlády). Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle §3 nařízení vlády nahrazována (kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Naopak, kdyby taková náhrada byla vyplácena zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale vznikalo by mu nepochybně v rozsahu takto vyplacených částek bezdůvodné obohacení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, a ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009). Uvedené konkluze byly pak výslovně přijaty i v režimu posuzování odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3470/2022, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 889/23).
8. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že neposkytnutím náhrady zvýšených životních nákladů vyvolaných umístěním pravidelného pracoviště zaměstnance v zahraničí dle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. dovolateli škoda v podobě ušlého zisku (ale ani škoda skutečná) nevznikla, jestliže práci v zahraničí fakticky nevykonával, pročež (z uvedeného důvodu) neměl zvýšené životní výdaje, a na jejich náhradu (dle nařízení vlády č. 62/1994 Sb.) mu tak nevzniklo ani právo. Na projednávaný případ pak nedopadají ani závěry plynoucí z dovolatelem odkazované judikatury (viz zejména jím zdůrazňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020), jež se zabývá otázkou náhrady ušlého výdělku poškozeného zaměstnance, a nikoliv náhradou zvýšených životních nákladů vyvolaných umístěním jeho pravidelného pracoviště v zahraničí.
9. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu