ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1921.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1921/2023-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, proti žalované J. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 276/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, ze dne 23. 11. 2022, č. j. 72 Co 187/2022-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Havlíkové, advokátky se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě (dále jen jako „odvolací soud“) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 7. 2022, č. j. 6 C 276/2021-36, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 100 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr o nedůvodnosti podané žaloby, jíž žalobce odůvodňoval tvrzeními o vzniku majetkového prospěchu žalované coby bývalé manželky a dědičky zůstavitele Z. V. (bratr žalobce) jím realizovanou investicí (formou poskytovaných prací a materiálu) při stavbě rodinného domu Z. V. (v letech 1992 až 1996) a opravě jeho traktoru zn. XY (v letech 1998 až 1999). I s ohledem na zjištěné vlastnické poměry (žalovaná nebyla vlastnicí zhotovovaného rodinného domu č. p. XY v XY a nestala se jí ani po smrti zůstavitele Z. V.) soudy uzavřely, že žalobcem tvrzenou pomocí (investicí) nedošlo ke zvýšení majetku žalované, které proto nevzniklo bezdůvodné obohacení (ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), stejně tak jako v případě pomoci při opravě označeného traktoru, jež byla dle dohody zúčastněných osob vypořádána poskytnutím částky 12 000 Kč. Vedle toho oba soudy uzavírají, že žalobou uplatněné právo (bylo-li by zde takové) by žalobci nebylo lze přiznat z důvodu jeho promlčení (§107 obč. zák.), došlo-li k marnému uplynutí tříleté objektivní doby (jakož i doby desetileté, bylo-li by uvažováno o úmyslném bezdůvodném obohacení), jíž počátek soud klade k roku 1999 (završení prací vedoucích ke zhodnocení majetku), zatímco žaloba byla u soudu podána až v listopadu 2021 a žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení. Za nikoliv nepřiléhavý označil odvolací soud i závěr o možné povaze plnění jako rodinné výpomoci, resp. společenské úsluhy, jíž účastníci nesledovali úmysl založit závazkový právní vztah spojený se vznikem právem sankciovaných a vynutitelných subjektivních práv a povinností.
3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. májí být dovolacím soudem posouzeny jinak.“ Za nesprávný dovolatel označuje závěr o počátku promlčecí doby jím uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení a z něj rezultující závěr o promlčení uplatněného práva, v důsledku marného uplynutí objektivní promlčecí lhůty. Namítá, že v nyní projednávané věci mohla promlčecí doba začít běžet až od okamžiku smrti jeho bratra (tj. od 7. 1. 2021), jelikož do té doby „měl právní jistotu“, že jeho „práce a finanční investice“ mu budou ze strany bratra „kompenzovány a uhrazeny“. S ohledem na skutkové okolnosti nyní projednávané věci považuje za nepřiléhavou i konkluzi o povaze jím poskytnutého plnění jako společenské úsluhy při aplikaci závěrů plynoucích z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, namítaje, že při posouzení věci odvolací soud nepřihlédl k další jím odkazované relevantní judikatuře.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval tím, zda dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti a zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu – jak výše rekapitulováno – stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých důvodech. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním (kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018).
10. Jestliže tedy podaným dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu (z hlediska právního posouzení věci prvořadý a určující), že žalovaná není v projednávané věci pasivně věcně legitimována, tedy že jí na úkor žalobce nevzniklo bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.), jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázek týkajících se promlčení žalobcem uplatněného nároku (otázka počátku objektivní promlčecí doby) a pro otázky vážící se k soudem vyslovenému závěru o povaze plnění jako rodinné výpomoci, potažmo soudní (ne)vymahatelnosti nároku (které odvolací soud zmiňuje případně jako další důvody pro zamítnutí žaloby, spíše již jen jako podpůrné).
11. Krom toho, jde-li o dovoláním vytčenou otázku promlčení práva, postrádá dovolání – navzdory požadavku plynoucímu z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. – uvedení toho, v čem dovolatel (ve vztahu k tomuto kritizovanému právnímu posouzení) spatřuje přípustnost dovolání, kdy absence uvedené náležitosti (o kterou může být dovolání doplněno jen po dobu trvání lhůty k jeho podání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) představuje vadu bránící věcnému projednání dovolání.
12. K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.
13. Příslušná pasáž dovolání zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel ve vztahu k uvedené náležitosti jen příkladmo odkazuje (nadto nepřesně) na tři z kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [že se napadené rozhodnutí „odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (…) když tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a tudíž tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak“], aniž by však z dovolání (posuzovaném potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky (počátek promlčecí doby podle §107 obč. zák.) odvolacím soudem odchyluje, resp. jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají, resp. od kterého svého řešení se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
14. Konečně, přípustnost (potažmo důvodnost) podaného dovolání by rovněž nemohla založit ani argumentace, jíž se dovolatel vymezuje vůči úvaze odvolacího soudu o možné povaze plnění jako rodinné výpomoci, resp. společenské úsluhy (včetně tam uvedeného odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009). Nehledě na to, že jde o závěr vyslovený již jen jako ryze podpůrný (primárně odvolací soud uzavírá, že tvrzenými pracemi nedošlo ke zvýšení aktiv žalované a tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení), dovolatelem vůči němu vznášené námitky týkají se vesměs soudy učiněných skutkových zjištění (o povaze a charakteru žalobcovy pomoci svému bratrovi), k jejichž přezkumu dovolací soud dle účinné procesní úpravy (od 1. 1. 2013) nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu opětovně srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Pro skutkovou a právní odlišnost dané věci jsou zjevně nepřiléhavé i odkazy dovolatele na další judikaturu dovolacího soudu – rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, řešící otázku vzniku vlastnického práva ke stavbě zřízené více osobami, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, jímž dovolací soud aproboval odvolacím soudem tehdy přijatý závěr, že se vlastník nemovitosti bezdůvodně obohatil na úkor osoby, jež do jeho nemovitosti zabudovala dílo bez toho, že by mezi nimi došlo k uzavření platné smlouvy o dílo.
16. Napadá-li snad dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li, že dovolání podává „do všech jeho výroků“), proti těmto výrokům (jejich částem) již žádnou dovolací argumentaci – natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. – také neuvádí, nehledě na to, že dovolání směřující proti těmto nákladovým částem výroků napadeného rozhodnutí nebylo by přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 5 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
19. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu