ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2031.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2031/2023-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. K. , narozené XY, bytem XY, b) M. S. , narozené XY, bytem XY, a c) M. P. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení 1 017 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 53/2020, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 Co 399/2022-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 4 C 53/2020-153, ve znění usnesení ze dne 12. 12. 2022, č. j. 4 C 53/2020-174, Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit každé z žalobkyň (jednotlivě) částku 57 304 Kč (výroky I. – III.), co do zbylých částek 281 696 Kč nárokovaných každou žalobkyní, spolu s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.) a nákladech vzniklých státu (výrok VI., ve znění doplňujícího usnesení).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 Co 399/2022-180, poté, co zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku IV. (v rozsahu napadeným žalobkyněmi současně podaným odvoláním), změnil jej toliko v nákladových výrocích V. a VI. (vše výrokem II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
3. Rozhodováno bylo o žalobkyněmi uplatněném nároku na poskytnutí finanční náhrady za pozemky, jež byly odňaty jejich předchůdci a nebylo je možno vydat pro zákonem stanovenou překážku (s ohledem na tam označená rozhodnutí pozemkového úřadu) a za které nebyl poskytnut ani jiný náhradní pozemek (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Coby přiměřenou a rozumnou kompenzaci soud přiznal žalobkyním náhradu ve výši šestinásobku administrativní ceny pozemků podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (v úrovni ceny pozemků určených pro stavbu nebo ke zřízení zahrady), s ohledem na ústavně konformní výklad ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona č. 229/1991 Sb., provedený rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, včetně rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněného pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při určení ceny dle uvedených cenových předpisů se soud opřel i odborné posouzení zjištěných skutečností znalcem.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu té části výroku II., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 181 696 Kč s příslušenstvím každé z žalobkyň) – podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené [jde-li o určení přiměřené náhrady, se zřetelem na jimi tvrzené okolnosti projednávané věci, jež považují za specifické, ve světle jimi současně odkazovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4193/16 a Pl. ÚS 21/19], a že dovolacím soudem již vyřešená otázka má být posouzena jinak [žádajíce korekci rozhodovací praxe o navýšení náhrady v těch případech, kdy je poskytována za pozemky sice původně zemědělské, ovšem určené k zastavění, jež by dle jejich mínění měla zohledňovat vyšší růst cen právě u stavebních pozemků]. Rozhodnutími přisouzenou náhradu považují dovolatelky na neadekvátní, jež je toliko zlomkem aktuální tržní hodnoty původních pozemků a „nepředstavuje tak odstranění, ale skutečně pouhé zmírnění způsobené křivdy“.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, publikovaným pod č. 81/2021 Sb., Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Neshledávaje dotčenou právní úpravu protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
8. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z §28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
9. Při určení koeficientu Nejvyšší soud vycházel z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021 (indexu růstu cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jemuž bylo v roce 2021 namístě přiřadit hodnotu 5,39) a ve svých úvahách připomněl jak obecný princip vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), tak ovšem i snahu o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let (jemuž tak i pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis přiřadil hodnotu čísla 6 jako nejblíže následujícího celého čísla).
10. Postup odvolacího soudu spočívající ve výpočtu adekvátní peněžité náhrady za nevydané pozemky ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jakožto šestinásobku ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. §28a zákona č. 229/1991 Sb.), v situaci, kdy se odvolací soud zabýval i dalšími žalobkyněmi tvrzenými okolnostmi, jež neshledal natolik výjimečnými a specifickými, aby opodstatňovaly poskytnutí vyšší náhrady, plně odpovídá závěrům i argumentaci rozsudku Nejvyššího soudu (a nejde tedy ani o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, jak dovozují žalobkyně v jimi podaném dovolání).
11. Mimořádné okolnosti (specifika konkrétního případu), jež mohou zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty finanční náhrady, vycházejí z individuálních poměrů každého projednávaného sporu a jsou tedy úzce provázány se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Úvaha odvolacího soudu o (ne)existenci mimořádné okolnosti odůvodňující snížení či zvýšení finanční náhrady může být předmětem dovolacího přezkumu a důvodem zásahu dovolacího soudu pouze tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (a toliko v tomto ohledu pak může být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř.); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 856/2022. Takovým defektem zde odůvodněná úvaha odvolacího soudu zjevně netrpí (viz bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku, jímž odvolací soud vypořádal i žalobkyněmi tvrzené skutečnosti, jež neshledal netypické a mimořádné, aby odůvodnily zvýšení náhrady, nadto v situaci, kdy nejde o původní oprávněné osoby a kdy podíl na nikoliv včasném uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem – převodem náhradních pozemků – odvolací soud přičetl i nižší aktivitě oprávněné osoby a do jejího postavení později sukcedujících žalobkyň).
12. K argumentaci dovolatelek růstem cen stavebních pozemků nelze než uvést, že tržní vývoj cen nemovitostí (a na něj navazující změny právní úpravy jejich oceňování), včetně pozemků určených k zastavění, byl právě důvodem soudní praxí přijatého navýšení peněžité náhrady (jež však dle konkluzí učiněných plénem Ústavního soudu nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny dotčené nemovitosti) a z pohledu judikaturou zvoleného řešení tedy nemůže jít o mimořádnou okolnost odůvodňující její další zvýšení (srov. přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1012/2022). Otázka charakteru pozemku, za něž se poskytuje finanční náhrada (byl-li původní pozemek určený k zastavění či nikoliv), přirozeně není na výši poskytnuté finanční náhrady bez vlivu a má význam právě pro určení jejího „základu“ (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.; srov. §28a zákona č. 229/1991 Sb.), později korigovaného (navýšeného) podle zmíněného koeficientu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022, a ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3690/2022). I se zřetelem na stále aktuální závěry, jež vedly k přijetí rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněného pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (hledisko růstu cenové hladiny zejména v případě pozemků a další navýšení koeficientu s ohledem na princip in favorem restitutionis a snahu o stabilizaci a udržitelnost konficidentu po delší časové období), Nejvyšší soud – za dosud principiálně nezměněných poměrů – současně neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodování vyřešené právní otázky, kdy důvod k němu neskýtá ani argumentace uplatněná v dovolání. K ní sluší se znovu připomenout i ty závěry recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu (obsažené i v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, publikovaném pod č. 81/2021 Sb., z nějž rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází), že poskytovaná peněžitá náhrada nemusí být ekvivalentem aktuální tržní ceny nemovitosti, dále pak i s připomenutím účelu zákona č. 229/1991 Sb. jako předpisu restitučního, jímž je mimo jiné – za jím stanovených podmínek – toliko „zmínění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989“ (viz preambuli tohoto zákona), tedy nikoliv odstranění veškerých majetkových křivd ve směru jejich plné kompenzace.
13. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání přípustné není [odvolací soud při právním posouzení věci reflektoval závěry recentní (nerozporné) rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené právní otázky; není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.].
14. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyň bylo odmítnuto, zatímco náklady žalované, spojené s podáním vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené, nejenom proto, že v projednávané věci byla řešena nikoliv nestandardní problematika poskytování finančních náhrad, kdy lze u žalované (České republiky) presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) bez toho, že by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu