ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2074.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2074/2023-171
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně DIONEA, s.r.o. , identifikační číslo osoby 64791653, se sídlem v Hradci Králové, Gagarinova 712/35, zastoupené Mgr. Kryštofem Kobedou, advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , identifikační číslo osoby 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 19/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co 421/2022-151, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co 421/2022-151, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 9. 2022, č. j. 15 C 19/2022-130, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 600 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že v důsledku krizových opatření, konkrétně označených usnesení vlády České republiky vydaných v návaznosti na vyhlášený nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky, nemohla „v průběhu zimní sezóny 2020/2021 (s výjimkou krátkého období od 1. 10. 2020 do 14. 10. 2020 a od 3. 12. 2020 do 17. 12. 2020)“ provozovat podnikatelskou činnost. Předmětem podnikání žalobkyně je mimo jiné provozování sportovních zařízení, jež jí bylo krizovými opatřeními, zakazujícím i provozování vnitřních sportovišť, znemožněno, čímž jí ušel zisk obvykle dosahovaný.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 15 C 19/2022-130, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení v částce 600 Kč (výrok II.).
3. Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co 421/2022-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 600 Kč (výrok II.).
4. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i jeho právní posouzení. Vzal za zjištěno, že žalobkyně je obchodní společností, předmětem jejího podnikání je „ výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ a disponuje živnostenským oprávněním i v oboru „provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti“. Vyjmenovanými usneseními vlády České republiky o přijetí krizových opatření (č. 1021 ze dne 12. 10. 2020; č. 1079 ze dne 21. 10. 2020; č. 1103 ze dne 26. 10. 2020; č. 1116 ze dne 30. 10. 2020; č. 1192 ze dne 16. 11. 2020; č. 1201 ze dne 20. 11. 2020; č. 1332 ze dne 14. 12.2020; č. 1376 ze dne 23. 12. 2020; č. 53 ze dne 18. 1. 2021; č. 57 ze dne 22. 1. 2021; č. 78 ze dne 28. 1. 2021; č. 126 ze dne 14. 2. 2021; č. 197 ze dne 26. 2. 2021; č. 217 ze dne 26. 2. 2021; č. 298 ze dne 18. 3. 2021) byl v období od 14. 10. 2020 do 28. 3. 2021 – vyjma doby od 3. 12. 2020 do 17. 12. 2020 – zakázán až na tam uvedené výjimky i provoz a používání sportovišť ve vnitřních prostorech staveb, tedy i provozování sportovních hal s tenisovými kurty, jež je jedním z oborů žalobkyní vykonávané podnikatelské činnosti. Žalobkyně dne 13. 12. 2021 vyzvala žalovanou k náhradě škody, kdy za příčinu vzniku škody považuje vydaná krizových opatření; žalovaná však povinnost k náhradě škody odmítla.
5. Také co do právního posouzení odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr, že za žalobkyní uplatňovanou škodu žalovaná neodpovídá. Odkázal přitom i na svou předchozí rozhodovací praxi v jiných podobných věcech, podle níž nelze dovozovat povinnost státu k náhradě škody z §36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krizový zákon“).
6. Dle oběma soudy zastávaného výkladu předmětná krizová opatření mají povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž ukládají právní povinnosti. Stát pak nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem, neboť taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani judikaturou. Předmětná krizová opatření byla cílena k ochraně nejvyšších hodnot, kterými jsou život a zdraví a jimž „náhrada škody musí ustoupit“. Podle závěru odvolacího soudu se náhrada poskytovaná státem podle §36 odst. 1 krizového zákona týká škody způsobené jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, jež mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním fyzickým a právnickým osobám. Smyslem této právní úpravy – pokračuje odvolací soud – je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uložení poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona, kdy je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným předpisem při řešení krizového stavu. Žádné z předmětných krizových opatření však nebylo směřováno individuálně vůči žalobkyni.
7. Soudy nižších stupňů neshledaly ani jiný právní důvod pro založení odpovědnosti státu k náhradě žalobkyní uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), či podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jejichž použití je ustanoveními krizového zákona jako zvláštního předpisu vyloučeno, nehledě na to, že vznik odpovědnosti státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím je podle §7 zákona č. 82/1998 Sb. vázán na účastenství poškozeného v řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Soudy neshledaly ani důvod k přímé aplikaci ústavněprávních norem, zejména Listiny základních práv a svobod, upravujících práva na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, kdy nejde ani o diskriminaci žalobkyně, jelikož krizovými opatřeními byly omezeny i další osoby v obdobném postavení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež – posuzováno dle obsahu podaného opravného prostředku – směřuje do výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé.
9. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, zda je stát podle §36 odst. 1 krizového zákona odpovědný za škodu způsobenou krizovým opatřením přijatým za účelem ochrany zdraví před šířením infekčního onemocnění COVID-19. Právní posouzení, kdy soud vyloučil aplikaci odkazovaného ustanovení §36 odst. 1 krizového zákona, považuje žalobkyně za nesprávné a neudržitelné. Předmětná usnesení vlády, jimiž bylo nejenom žalobkyni znemožněno podnikat a dosahovat zisku, jsou krizovými opatřeními nejenom dle svého označení, nýbrž i se zřetelem k definici obsažené v §2 písm. c) krizového zákona, jde-li o organizační opatření, jejichž cílem bylo řešení krizové situace a jimiž bylo zasaženo do práv a povinností osob; proto je stát povinen nahradit škodu způsobenou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s těmito krizovými opatřeními. Zákon přitom nerozlišuje krizová opatření individuální povahy od krizových opatření s povahou normativních aktů a hovoří o toliko jediném krizovém opatření. Z textu právního předpisu, tedy jeho jazykového výkladu, ovšem ani z jeho smyslu a účelu zjistitelném např. i z důvodové zprávy nelze dle mínění žalobkyně dovodit, že by stát snad odpovídal toliko za škodu způsobenou krizovými opatřeními individuální povahy a nikoliv těmi, které mají povahu normativních aktů. V tomto směru žalobkyně odkazuje i na rozhodovací praxi týkající se výkladu právních norem. Jsou-li plošná individuální opatření vydávána za stejným účelem a ve stejném režimu, nemůže dle mínění dovolatelky obstát závěr o jejich rozdílných dopadech na poměry poškozených subjektů. Úvaha soudu, že odškodnění náleží toliko jedinci zasaženému individuálním krizovým opatřením, zatímco skupině zasažené plošným opatřením s povahou normativního aktu odškodnění nenáleží, dle mínění žalobkyně nemá oporu v zákoně.
10. Soudy zastávaný výklad krizového zákona považuje žalobkyně současně za rozporný i s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nějž je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. V případě krizových opatření došlo k zásahu do pokojného užívání majetku žalobkyně, jíž tak soudy upřely ústavou (Listinou) zaručené právo na náhradu za omezení vlastnického práva. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03, vyplývá, že orgány státní správy jsou povinny interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod a nesmějí aplikovat právní předpisy způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad. Odkazujíc dále i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 20/21, žalobkyně namítala, že nelze konstruovat odlišné podmínky pro odškodnění v závislosti na tom, zda na osoby dopadají individuální či generální opatření, neboť takový výklad vedl by k diskriminaci.
11. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila závěry napadeného rozhodnutí za správné. S odkazem na ně zopakovala, že účelem §36 krizového zákona je nahradit výhradně škodu vzniklou v důsledku těch opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě, tzv. princip zvláštní oběti. V předmětné věci nedochází k zásahu do individuálního práva a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, která zasluhuje odškodnění. Stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem.
13. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání, pakliže jej připustí, zamítl jako neopodstatněné.
14. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v aktuálním znění (k tomu srov. i bod 2., článek II., část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
15. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
16. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení vypočtených v §238 o. s. ř. a nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.), a to k řešení otázky dovoláním otevřené (týkající se podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou provedením krizového opatření podle §36 odst. 1 krizového zákona), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž není významné, že se tato rozhodovací praxe zformulovala až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud, vycházeje z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
17. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázky vymezené dovoláním, pro jejíž řešení bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
18. Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
20. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 věta první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle §2 písm. c) krizového zákona se pro účely tohoto zákona rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob.
22. Podle §5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění.
23. Podle §6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území.
24. Podle §36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
25. Podle §36 odst. 2 krizového zákona náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.
26. Podle §36 odst. 4 krizového zákona peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.
27. Odvolací soud (jenž vzal za správné jak soudem prvního stupně učiněné závěry skutkové, tak i právní posouzení) založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na argumentu, že §36 odst. 1 krizového zákona nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, mají-li povahu obecně závazného právního aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, kterým stanoví právní povinnosti, a že stát nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem, tedy že podle tohoto ustanovení má stát odpovídat pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření s individuální povahou, zaměřených vůči konkrétním osobám.
28. K podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněném pod číslem 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že z §36 odst. 1 krizového zákona je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a narozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou (1) provedení krizového opatření, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát, který je odpovědnou osobou, se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám.
29. V rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023 (jímž byl pro nesprávné právní posouzení zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 68 Co 219/2022-53 – i na závěry tohoto rozsudku odvolací soud v nyní projednávané věci výslovně odkázal), jenž se týkal již krizových opatření přijatých v souvislosti se zamezením šíření infekčního onemocnění COVID-19, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že odpovědnost státu podle §36 odst. 1 krizového zákona není omezena pouze na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, a není vyloučena ani tím, že jde o krizová opatření, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti, neboť zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v §36 odst. 1 krizového zákona. Otázka, zda konkrétní krizová opatření, od nichž je odvozován vznik škody, byla či nebyla právními předpisy, tedy není pro právní posouzení odpovědnosti státu za škodu podstatná, neboť i svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu §2 písm. c) krizového zákona. Jde-li o pojem „provedení krizového opatření“ jako jednu z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je pak třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace“ [srov. Svoboda, T., Helč, D., K povaze ‚krizových opatření‘, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část), Právní rozhledy 9/2021, s. 315]. Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede.“ [V Nejvyšším soudem tehdy posuzovaném případě došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl tamější žalobkyni ujít zisk. Nejvyšší soud tehdy dospěl k závěru, že účinky takových krizových opatření nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden, neboť od něj získala daná opatření potenciál způsobit škodu, a tento okamžik je tudíž nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu §36 odst. 1 krizového zákona. Okolnost, že se tamější žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí pak nemůže jít k tíži.]
30. K výše reprodukovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1367/2023, a ani v nyní posuzované věci neshledává důvody, pro které by se měl od této své recentní judikatury odchýlit.
31. Odvolacím soudem učiněné právní posouzení, že náhrada poskytovaná státem podle §36 odst. 1 krizového zákona se týká výhradně škody způsobené jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním fyzickým a právnickým osobám, v konfrontaci s výše reprodukovanými závěry neobstojí. Vůči závěru o vzniku odpovědnosti státu za škodu dle §36 odst. 1 krizového zákona nelze argumentovat tím, že předmětná krizová opatření měla povahu obecně závazného právního předpisu, ba ani tou skutečností, že nejde o škodu způsobenou činností státu při provádění konkrétních krizových opatření s individuální povahou, zaměřených vůči konkrétním osobám. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani jinak racionální úvaha odvolacího soudu, že patří k povinnostem státu činit opatření k ochraně zdraví a života, která ovšem nemůže obstát jako interpretační vodítko vedoucí k posouzení, že zákonodárce měl v úmyslu nahradit pouze škody zapříčiněné krizovými opatřeními individuální povahy.
32. Jelikož odvolací soud své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení (a dovolací důvod podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn), Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I., kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
33. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
34. K tomu však Nejvyšší soud dodává, že se žádný ze soudů nižších stupňů dosud nezabýval dalšími podmínkami vzniku odpovědnosti za škodu dle §36 odst. 1 krizového zákona (tj. vznikem škody odškodnitelné dle krizového zákona a příčinnou souvislostí mezi jednotlivými krizovými opatřeními a vznikem škody), proto se k nim ani Nejvyšší soud nemohl vyjádřit a jejich řešení v dalším řízení nikterak nepředjímá.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu